Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 28/97Nález ÚS ze dne 25.09.1997K zachování účinků podaného návrhu při zastavení občanského soudního řízení a postoupení věci správnímu orgánu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 115/9 SbNU 77
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.28.97
Datum podání24.01.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 9 odst.4

403/1990 Sb.

99/1963 Sb., § 104 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 28/97 ze dne 25. 9. 1997

N 115/9 SbNU 77

K zachování účinků podaného návrhu při zastavení občanského soudního řízení a postoupení věci správnímu orgánu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti 1) V. K., 2) K. K. a 3) J. M., proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 12. 11. 1996, sp. zn. 28 Ca 128/96,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 128/96, ze

dne 12. 11. 1996, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 24. 1. 1997 doručena včas podaná

ústavní stížnost, která směřuje proti soudnímu rozhodnutí, kterým

bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového

úřadu,ze dne 28. 2. 1996, zn. PÚ 1101/94, o nevydání nemovitosti,

a to pozemku č. kat. 298 o výměře 12 067 m2 v k.ú. Č. Správní

orgán své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že restituční nárok

stěžovatelů nebyl u pozemkového úřadu uplatněn v zákonné lhůtě

podle § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších

předpisů, tj. do 31. 1. 1993. Pokud oprávněné osoby z neznalosti

zákona uplatnily výzvu k vydání zemědělského majetku u Obvodního

soudu pro Prahu 8, byť i ve lhůtě uvedené v ustanovení § 13 zákona

č. 229/1991 Sb., pak takovou výzvu považuje pozemkový úřad za

neúčinnou.

Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že

uplatnění nároku na vydání nemovitosti podle § 9 odst. 1 zákona č.

229/1991 Sb. má účinky procesněprávní. Ty jsou ve smyslu

ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu zachovány.

K tomu, aby byly zachovány i hmotněprávní účinky, jak dále

konstatuje, musí být splněny hmotněprávní podmínky podle zákona č.

229/1991 Sb. Nesplnění byť jediné podmínky znamená, že požadavku

na vydání majetku nelze vyhovět.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že po neuzavření

dohody o vydání předmětné nemovitosti s osobou povinnou se

domáhali svých nároků (dne 7. 8. 1991) u Obvodního soudu pro Prahu

8, který jejich návrhu vyhověl (rozsudek ze dne 14. 12. 1992, sp.

zn. 14 C 196/91). Na základě odvolání povinné osoby byl rozsudek

soudu I. stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení s tím, aby

řízení bylo doplněno a ve věci znovu rozhodnuto. Obvodní soud pro

Prahu 8 po částečném doplnění řízení zjistil, že předmětný pozemek

měl v rozhodné době charakter orné půdy a tudíž není dána pravomoc

soudu, a proto rozhodl usnesením ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 14

C 196/91, tak, že řízení zastavil a po právní moci usnesení věc

postoupil Pozemkovému úřadu hl.m. Prahy. Stěžovatelé jsou toho

názoru, že rozhodnutím správního orgánu i rozhodnutím Městského

soudu v Praze byla zasažena jejich ústavně zaručená práva uvedená

v čl. 11 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina"). Uvádějí, že zejména Městský soud v Praze se

neřídil, ani dostačujícím a přesvědčivým způsobem nevypořádal

s ustanovením § 104 odst. 1 o.s.ř., podle kterého, nespadá-li věc

do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud

postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení

příslušnému orgánu. Přitom právní účinky spojené s podáním návrhu

na zahájení řízení zůstávají zachovány. Na základě toho pak

dovozují, že uplatnění nároku u soudu podle restitučních předpisů

bylo učiněno řádně a včas a ve svých důsledcích s plným zachováním

právních účinků řádně a včas podaného návrhu u příslušného

správního orgánu. Poukazují rovněž na to, že soud ke svému závěru

o zastavení řízení dospěl až po dlouhém dokazování a na základě

nově zjištěných skutečností, které sám, natož pak účastníci

řízení, neznal. Namítají, že právní názor v otázce ustanovení §

104 odst. 1 o.s.ř. je v hrubém rozporu s principem dobré víry.

V tom spatřují vážný zásah do práva vlastnit majetek podle čl. 11

Listiny. Stěžovatelé se rovněž dovolávají svého práva

garantovaného v čl. 38 odst. 2 Listiny, když uvádějí, že před

oběma orgány bylo jednáno a rozhodnuto bez jejich přítomnosti nebo

přítomnosti jejich právního zástupce. Proto navrhují, aby Ústavní

soud vydal nález, kterým napadené rozhodnutí Městského soudu

v Praze zruší.

V souladu s postupem stanoveným v ustanovení § 42 odst. 3

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal

vyjádření od Městského soudu v Praze a Magistrátu hl.m. Prahy,

pozemkového úřadu, jako vedlejšího účastníka.

Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření

uvedla, že k porušení čl. 11 Listiny nemohlo dojít, neboť

stěžovatelé vlastníky nemovitosti nejsou. K namítanému porušení

čl. 38 odst. 2 Listiny pak konstatuje, že soud žádné dokazování ve

věci neprováděl a vzhledem k tomu, že šlo pouze o posouzení právní

otázky včasnosti uplatnění restitučního nároku, věc posoudil ve

smyslu ustanovení § 250f o.s.ř. jako věc jednoduchou. Závěrem pak

předsedkyně senátu podotkla, že pokud Ústavní soud shledá, že

napadený rozsudek je třeba zrušit, neboť soud rozhodl bez ústního

jednání, aby se také vyslovil k tomu, zda mu přísluší názor

obecného soudu o včasnosti uplatněného restitučního nároku

korigovat a případně tento právní názor přezkoumat.

Vedlejší účastník se svého postavení v tomto řízení přípisem

ze dne 13. 5. 1997 výslovně vzdal.

Při jednání před Ústavním soudem dne 25. 9. 1997 V.K. k dotazu

senátu uvedl, že pozemek, který je předmětem sporu, je dodnes

prázdný a že naprosto nic nebrání jeho vydání. Pokud ví, je

i nadále v územním plánu veden jako pozemek pro výstavbu vilek.

Inženýrská organizace, o které jako od povinné osoby vydání

pozemku žádali, dnes již neexistuje.

Ústavní soud si rovněž vyžádal spis vedený u Městského soudu

v Praze pod sp. zn. 28 Ca 128/96,jakož i správní spis pozemkového

úřadu, zn. PÚ 1101/94, jehož součástí je spis vedený u Okresního

soudu v Praze 8 pod sp. zn. 14 C 196/91. S obsahy všech spisů se

Ústavní soud podrobně seznámil.

Při posuzování věci se Ústavní soud řídil následujícími

úvahami:

Zákon č. 229/1991 Sb. je nepochybně ve vztahu k zákonu č. 87/1991

Sb. předpisem speciálním. Totéž platí ve vztahu k zákonu č.

403/1990 Sb. To ostatně vyjadřuje i judikatura obecných soudů,

především pak stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993,

Cpjn 50/73 (č. 34/93 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vztah zmíněných tří restitučních zákonů je tedy takový, že zákon

č. 87/1991 Sb. má povahu nejobecnější restituční úpravy

(samozřejmě jen pokud jde o fyzické osoby) a ve vztahu speciality

jsou k němu jak zákon č. 403/1990 Sb., tak i zákon č. 229/1991 Sb.

Každý z těchto zákonů však zavedl určitou proceduru uplatnění

nároků, včetně odlišného určení lhůt k výzvě povinné osobě, aby

věc vydala a také k uplatnění nároku u soudu nebo správního

(pozemkového) úřadu. Z toho je zřejmé, že nepochybně může dojít,

a v praxi také dochází, k tomu, že nárok uplatněný podle jednoho

restitučního zákona se posléze ukáže být nárokem podle jiného

z nich, a to povětšině v době, kdy lhůty k uplatnění nároků již

uplynuly. Přitom je třeba vidět, že stanovené lhůty jsou velmi

různé (např. zákon č. 403/1990 Sb. lhůtu k podání žaloby

v případě, že povinná osoba věc nevydá, vůbec nestanoví a podle

judikatury se proto právo k podání žaloby promlčuje jako každé

jiné majetkové právo v obecné tříleté promlčecí lhůtě - viz již

cit. R 34/93). Jak u zákona č. 403/1990 Sb., tak i u zákona č.

87/1991 Sb., je jinak režim obdobný, když náležitostí výzvy

k vydání věci je sice uvedení důvodu přechodu majetku na stát,

nikoli však právní hodnocení (takže výzva či žaloba vlastně nemusí

nutně obsahovat označení restitučního zákona, podle kterého je

nárok uplatňován, neboť podle ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. musí

žaloba, mimo jiné, obsahovat jen vylíčení rozhodujících

skutečností a musí být z ní patrno, čeho se žalobce domáhá). Jiná

je však situace, pokud jde o postup podle zákona č. 229/1991 Sb.

Podle tohoto zákona se totiž nárok uplatňuje u pozemkového úřadu

a jeho prekluze je spojena právě s tím, že nárok u tohoto úřadu

nebyl uplatněn řádně a včas. Z toho judikatura obecných soudů (viz

např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 1997, sp. zn. 3

Cdon 362/96) dovodila, že domáhá-li se žalobce vydání věci

z určitých důvodů, je překročením žalobního návrhu, jestliže soud

dovodí, že věc nelze vydat podle zákona č. 403/1990 Sb., nýbrž

podle zákona č. 229/1991 Sb. Pokud tedy soud v řízení o žalobě

oprávněné osoby dospěje k závěru, že uplatněný nárok by se neměl

řídit zákonem č. 403/1990 Sb. nebo zákonem č. 87/1991 Sb., ale

právě zákonem č. 229/1991 Sb., nezbývá mu, nežli řízení podle §

104 odst. 1 o.s.ř. zastavit a věc postoupit příslušnému

pozemkovému úřadu. Jiný postup možný není, neboť není dána

pravomoc soudu - o věci se rozhoduje ve správním řízení

a o opravném prostředku rozhoduje příslušný krajský soud ve

správním soudnictví. To je tedy i situace, do které se dostali

stěžovatelé.

Celé jádro věci tedy spočívá na posouzení, jaký výklad

ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. o tom, že právní účinky spojené

s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají zachovány po

postoupení věci příslušnému (zde správnímu) orgánu, je výkladem

ústavně přijatelným. Je nesporné, že nároky oprávněných osob

postupem podle zákona č. 229/1991 Sb. (nehledě na zvláštní situaci

a zvláštní lhůty zavedené zákonem č. 30/1996 Sb.) musely být

uplatněny do 31. 1. 1993. Došlo-li tedy v soudním řízení

k zastavení řízení a postoupení věci pozemkovému úřadu až po tomto

datu, je otázkou, zda se správní řízení považuje za zahájené až

dnem tohoto postoupení nebo naopak již dnem podání návrhu soudu.

Při řešení této otázky nelze podle názoru Ústavního soudu hledat

východisko jen v tom, že občanský soudní řád je předpisem

procesním, zatímco zákon č. 229/1991 Sb. obsahuje jak úpravu

hmotněprávní, tak i normy procesní. Řešení je naopak třeba hledat

v logickém a gramatickém výkladu ustanovení § 104 odst. 1 věty

druhé o.s.ř.

Zachovat lze nepochybně jen něco, co tu už bylo a co právě

proto zachováno být také může. Jinak řečeno, zachovat nelze to, co

má teprve nastat. Pokud tedy mají účinky podání návrhu zůstat

zachovány, nezbývá, nežli na ně hledět jako na něco, co tu nutně

muselo být už dříve. Opačný výklad postrádá logiku, neboť pokud

bychom se přiklonili k názoru, že správní řízení se považuje za

zahájené až postoupením věci nepravomocným soudem, jaké zachované

účinky by tu vlastně mohly zbýt? Zachovanými účinky podaného

návrhu lze tedy rozumět pouze to, že zde návrh je, takže se nemusí

podávat nový a že se na tento návrh hledí tak, jako kdyby byl

podán v den doručení žaloby soudu. Jiný smysl ustanovení § 104

odst. 1 věta druhá o.s.ř. mít nemůže. Jiné řešení by ani nebylo

spravedlivé, neboť nelze přehlížet existující a zřejmě dlouhodobou

situaci v soudnictví, která vede k tomu, že mnohé lhůty mohou

uplynout dříve, nežli se soud začne vůbec věcí zabývat. Ustanovení

§ 6 o.s.ř. sice uvádí, že občanské soudní řízení je ovládáno

zásadou rychlosti, realita však za touto zásadou přeci jen poněkud

zaostává. Kromě toho, platí-li v právním státě zásada, že soud zná

právo, bylo by absurdní připustit, aby to, že tento soud po mnohdy

víceletém (v tomto případě takřka tříletém) soudním řízení dospěje

nakonec k závěru, že vlastně není pravomocný o věci rozhodnout,

šlo k tíži těch, kteří se na něj v důvěře v tuto zásadu obrátili.

Konečně pak, pokud jde o tu část vyjádření účastníka řízení

(Městského soudu v Praze), aby Ústavní soud se vyjádřil též

k tomu, zda mu přísluší názor obecného soudu korigovat a případně

přezkoumat, konstatuje Ústavní soud, že za situace, kdy stále

nebyl zřízen Ústavou předvídaný Nejvyšší správní soud a kdy

neexistuje žádný procesní prostředek k dosažení nápravy rozhodnutí

soudů, které rozhodují v tzv. správním soudnictví jako soudy

jediné instance, navíc mnohdy (ostatně i v projednávané věci) bez

nařízení jednání, Ústavnímu soudu nezbývá, nežli uvést, že

existuje-li jako forma obrany jedině ústavní stížnost, je povinen

se jí zabývat. Jak již ostatně Ústavní soud uvedl v řadě svých

rozhodnutí, nedostatky v organizaci soudní moci nemohou jít k tíži

těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých práv

a svobod.

Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak

je ve výroku uvedeno, kdy dospěl k názoru, že postupem soudu bylo

porušeno právo stěžovatele zakotvené v čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy.

Tím, že v této rozhodně ne jednoduché věci bylo rozhodnuto bez

slyšení účastníků, došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud však na druhé straně nesdílí názor stěžovatelů, že

postupem orgánů veřejné moci byl porušen též čl. 11 Listiny, který

tentosoud chápe tak, že chrání především vlastnictví již

konstituované a nelze jím argumentovat v restitučních sporech.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. 9. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru