Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 28/17 #1Usnesení ÚS ze dne 07.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.28.17.1
Datum podání03.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 691 odst.2

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 28/17 ze dne 7. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky D. M., zastoupené Mgr. Martinou Štěpáníkovou, advokátkou se sídlem Kodaňská 8, Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2016 č. j. 12 Co 252/2016-231 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. dubna 2016 č. j. P 337/2013-210, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení a V. M. a nezletilé L. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. ledna 2017, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Mimoto měla za to, že byla porušena i práva nezletilé (vedlejší účastnice řízení) dle čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.

2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodoval ve věci péče o nezletilou a rozsudkem ze dne 16. dubna 2015 č. j. P 337/2013-115 svěřil nezletilou do výchovy matky (stěžovatelky) a otci (vedlejšímu účastníkovi řízení) stanovil výživné s tím, že dluh na výživném nevznikl.

3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. listopadu 2015 č. j. 12 Co 347/2015-151 zrušil část výroku I. rozhodnutí obvodního soudu ve vztahu k nedoplatku na výživném. Zdůvodnil, že neměl dostatečné podklady k tomu, aby mohl posoudit správnost závěru soudu prvního stupně o tom, že nedoplatek na výživném nevznikl. Některé náklady, které měl otec na úhradu potřeb nezletilé vynaložit, totiž nebyly prokázány.

4. Obvodní soud tedy ve věci nedoplatku na výživném rozhodoval znovu. Rozsudkem ze dne 19. dubna 2016 č. j. P 337/2013-210 opět rozhodl, že nedoplatek na výživném nevznikl. Dlužné výživné mělo činit 80 000 Kč, soud však měl za to, že otec ve skutečnosti na úhradu potřeb nezletilé vynaložil 117 066 Kč.

5. Městský soud druhé rozhodnutí obvodního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 13. září 2016 č. j. 12 Co 252/2016-231. Shledal pouze nesprávnou úvahu obvodního soudu, který na dlužné výživné započetl náklady na bydlení vynaložené otcem jak vůči nezletilé, tak i vůči matce. Započítat měl pouze částky, které otec vynaložil na bydlení nezletilé. Dle městského soudu však otec hradil veškeré náklady na bydlení, tedy i související náklady na elektřinu, plyn, rozhlas a televizi. Městský soud náklady na bydlení i tyto související náklady započetl jednou třetinou a dospěl k závěru, že otec na úhradu potřeb nezletilé vynaložil 88 164 Kč. Proto shledal správným závěr obvodního soudu, že dluh na výživném nevznikl.

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasila se závěry obvodního a městského soudu. Popisovala námitky, které uvedla ve svých odvoláních a které se týkaly nesprávných skutkových zjištění obecných soudů. Poukázala na rozpor mezi odůvodněním rozhodnutí městského soudu ze dne 24. listopadu 2015 a ze dne 13. září 2016. V dřívějším rozhodnutí měl totiž městský soud vyslovit, že nelze zohlednit, že otec hradí veškeré náklady na obě nemovitosti (druhou obývají rodiče otce), neboť vyživovací povinnost k nezletilému dítěti má přednost před uspokojováním majetkových potřeb rodičů. Měla za to, že postup městského soudu, který vydělil náklady na bydlení počtem bydlících osob, by se nedal aplikovat při rozhodování o výši výživného pro více dětí společných rodičů. Jevilo se jí jako nezákonné, že je nezletilá učiněna odpovědnou za výši nákladů spojených s bydlením, které není schopna sama ovlivnit. Soud by podle stěžovatelky musel vycházet z přesně určených výdajů spojených s bydlením, tedy jakou plochu dítě přesně obývá, jaká je jeho přesná spotřeba vody apod. Nesouhlasila také s tím, že městský soud neaplikoval § 691 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") s odůvodněním, že nebyl účinný v době, kdy otec opustil poslední společné bydliště rodičů. Stěžovatelka uváděla, že se toto ustanovení, podle něhož má manžel, který opustí rodinnou domácnost, za stanovených podmínek povinnost přispívat na náklady rodinné domácnosti, mělo aplikovat přinejmenším od účinnosti občanského zákoníku (1. ledna 2014).

II.

Vlastní posouzení

7. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, však zhodnotil, že je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].

8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

9. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde i v projednávané věci.

10. Obvodní i městský soud posoudily otázku dlužného výživného na základě řady důkazů a přitom oba shledaly, že otec nezletilé na její potřeby přispíval v rozsahu větším, než je hodnota žalovaného dlužného výživného. Ústavní soud by mohl zasáhnout do způsobu, jakým soudy předložené důkazy hodnotily, pouze tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, (N 79/4 SbNU 255)]. V nyní posuzované věci však extrémní nesoulad ve výše uvedeném smyslu neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že se soudy zabývaly hledisky podstatnými pro posouzení otázky, zda je otec povinen zaplatit dlužné výživné, vypořádaly se s námitkami stěžovatelky a svá rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnily.

11. Stěžovatelka poukázala na starší rozhodnutí městského soudu ze dne 24. listopadu 2015, v němž městský soud vyslovil, že nelze zohlednit, že otec hradí veškeré náklady na obě nemovitosti, tedy i za nemovitost obývanou rodiči otce. Městský soud větu, kterou stěžovatelka činí spornou, uvedl ve vztahu k určení výše výživného, a to za stavu, kdy stěžovatelka již s nezletilou bydlela v jiném pronajatém bytě. V části rozsudku vztahující se k dlužnému výživnému naopak zdůraznil, že platby nákladů na bydlení v dřívější společné domácnosti rodičů učinili oba rodiče nespornými. Nijak tedy nevyloučil možnost započítat na dlužné výživné tyto náklady vynaložené otcem.

12. I způsob, jakým městský soud vypočetl podíl nákladů na bydlení připadající na nezletilou, je ústavně konformní. Pokud stěžovatelka nedoložila rozsah, jakým ona nebo nezletilá užívá byt a čerpá služby s tím spojené, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout soudu, který rozsah připadající na nezletilou odhadl na jednu třetinu. Stejně tak považuje Ústavní soud za ústavně konformní postup městského soudu, kterým odmítl aplikovat § 691 odst. 2 občanského zákoníku s odkazem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 2 občanského zákoníku a skutečnost, že stěžovatel opustil rodinnou domácnost téměř rok před účinností nového občanského zákoníku. Povinnost přispívat na rodinnou domácnost na základě jejího opuštění lze vyložit jako povinnost vzniklou z právního poměru týkající se rodinného práva (srov. § 3028 odst. 2 občanského zákoníku). Výklad městského soudu je tedy dle běžných interpretačních metod možný, k výkladu § 691 odst. 2 občanského zákoníku přitom neexistuje odlišná judikatorní praxe. Ústavní soud proto neměl za to, že by jím bylo zasaženo do základních práv stěžovatelky (k hodnocení ústavnosti výkladu předpisů obecného práva srov. již zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

13. Poukazovala-li stěžovatelka na porušení základních práv nezletilé, nemohl se Ústavní soud takovým poukazem zabývat proto, že nezletilá sama ústavní stížnost nepodala. Navrhovatel v řízení o ústavní stížnosti musí tvrdit, že došlo k porušení jeho základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], podat ústavní stížnost jménem jiné osoby nebo v obecném zájmu (actio popularis) není možné [viz např. usnesení ze dne 8. prosince 1994 sp. zn. II. ÚS 178/94 (U 22/2 SbNU 259)].

14. Ústavní soud tak neshledal, že by v napadených rozhodnutích obvodního a městského soudu bylo možné spatřovat svévoli nebo jiný kvalifikovaný exces, který by vedl k protiústavnímu zásahu do základních práv stěžovatelky, tedy ani do práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

15. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2017

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru