Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 28/12 #1Nález ÚS ze dne 03.04.2012Stížnost proti zahájení trestního stíhání jako podmínka nároku na náhradu škody

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti - České republiky
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za r... více
Věcný rejstříkTrestný čin
řízení/zastavení
odškodnění
trestní stíhání/zahájení
trestní stíhání
dovolání/otázka zásadního právního významu
stížnost
obviněný
obžaloba/zproštění
obžaloba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 72/65 SbNU 17
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.28.12.1
Datum vyhlášení18.04.2012
Datum podání03.01.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 4 odst.4, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.4

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 166 odst.1

141/1961 Sb., § 172, § 145, § 174 odst.2 písm.e, § 226 písm.c

82/1998 Sb., § 8 odst.3

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek
IV. ÚS 28/12


ABSTRAKT

Analytická právní věta

Striktní požadavek na vyčerpání stížnosti proti zahájení trestního stíhání jako podmínky odškodnění za nezákonnou vazbu se jeví jako přepjatý formalismus zakládající porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele R. R. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 3. 4. 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011 č. j. 28 Cdo 365/2011-104 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010 č. j. 64 Co 500/2009-94 pro rozpor s čl. 36 odst. 3 Listiny. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost.

Narativní část

Krajský soud uznal obviněného vinným trestným činem nadržování a odsoudil jej k podmíněnému trestu odnětí svobody; k odvolání obviněného vrchní soud rozsudek zrušil a věc vrátil. Krajský soud zprostil obviněného obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu. Stěžovatel se domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR náhrady škody za nezákonnou vazbu podle zákona č. 82/1998 Sb. Obvodní soud žalobu zamítl s tím, že žalobce nesplnil podmínku pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody, neboť nepodal proti usnesení o zahájení trestního řízení a vzetí do vazby opravný prostředek. K odvolání stěžovatele městský soud rozsudek potvrdil s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3489/2007. Nejvyšší soud dovolání odmítl. Stěžovatel považoval striktní požadavek obecných soudů na vyčerpání opravných prostředků za přepjatý formalismus.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud uvedl, že již v minulosti svým nálezem Pl. ÚS 35/09 zrušil rozsudek sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, v němž Nejvyšší soud uváděl, že obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Obdobně Ústavní soud judikoval ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 732/11, II. ÚS 5/11, II. ÚS 662/10, II. ÚS 1681/10, I. ÚS 1066/11, IV. ÚS 3719/10 a IV. ÚS 3193/10, které jsou závazné ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR.

V nyní posuzované věci Ústavní soud konstatoval, že se nalézací a odvolací soud dopustily výkladové "svévole" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 712/06), když fakticky (ale chybně) dovodily, že nepodáním stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. proti vzetí do vazby, se stěžovatel dobrovolně zbavil svého základního práva na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Striktní požadavek na vyčerpání stížnosti proti zahájení trestního stíhání jako podmínky odškodnění za nezákonnou vazbu Ústavní soud považoval za přepjatý formalismus.

Z výše uvedených důvodů soudy porušily základní právo stěžovatele v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Miloslav Výborný. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 28/12 ze dne 3. 4. 2012

N 72/65 SbNU 17

Stížnost proti zahájení trestního stíhání jako podmínka nároku na náhradu škody

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické - ze dne 3. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 28/12 ve věci ústavní stížnosti R. R. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011 č. j. 28 Cdo 365/2011-104, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010 č. j. 64 Co 500/2009-94 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 5. 2009 č. j. 17 C 45/2008-67, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o náhradu škody spočívající v ušlém zisku po dobu vazby a dalších nákladech souvisejících s trestním řízením, které skončilo zproštěním obžaloby, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011 č. j. 28 Cdo 365/2011-104 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010 č. j. 64 Co 500/2009-94 se ruší.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

Část rekapitulační

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. 1. 2012 se R. R. (dále jen "obviněný", "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o 284 242 Kč s příslušenstvím.

II. a)

Rekapitulace průběhu předcházejících řízení

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 45/2008 vyplývají následující skutečnosti.

Řízení v trestní věci obviněného

3. Dne 5. 2. 2003 policejní orgán rozhodl o zahájení trestního stíhání obviněného pro trestný čin nadržování dle § 166 odst. 1 tr. zák., téhož dne změněný na trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák.; usnesením ze dne 6. 2. 2003 byl obviněný vzat do vazby. Proti žádnému z usnesení obviněný nepodal stížnost.

4. Dne 30. 6. 2004 Krajský soud v Praze obviněného uznal vinným trestným činem nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků.

5. Dne 18. 11. 2004 Vrchní soud v Praze k odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému zrušil a věc vrátil tomuto soudu.

6. Dne 25. 2. 2005 Krajský soud v Praze v hlavním líčení obviněného podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby; zprošťující rozsudek nabyl dne 8. 4. 2005 právní moci.

Řízení o náhradu škody

7. Žalobou podanou dne 8. 4. 2008 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") se žalobce domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu") náhrady škody spočívající v ušlém zisku po dobu vazby, nákladech na obhajobu, nákladech na pořízení osobního automobilu a na jeho opravu, nákladech spojených s ukončením leasingové smlouvy vztahující se k tomuto automobilu a ztrátě na zisku z výdělečné činnosti, v celkové výši 284 242 Kč.

8. Dne 15. 5. 2009 nalézací soud rozsudkem č. j. 17 C 45/2008-67 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění konstatoval, že žalobce nesplnil jednu ze základních podmínek pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody vyplývající ze zahájení trestního řízení včetně vzetí do vazby, neboť nepodal proti žádnému z těchto usnesení opravný prostředek, přičemž právě tato skutečnost byla důvodem pro zamítnutí žaloby. Nalézací soud se neřídil právními závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 28 Cdo 1548/2006, neboť toto rozhodnutí považoval za zcela ojedinělé a obecně nerespektované v rozhodovací činnosti soudů.

9. Dne 8. 4. 2010 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 15. 5. 2009 potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; odkázal na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007 sjednocující rozhodování o nároku na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí. K nároku na náhradu škody za vazbu uvedl, že se jednalo o nárok evidentně promlčený.

10. Dne 18. 10. 2011 Nejvyšší soud (dále též jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). V odůvodnění mj. uvedl, že právní úprava dovolání v civilních věcech předpokládá, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí; jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. V souzené věci dovolatel otázku, jež má podle jeho názoru mít zásadní právní význam, neformuloval, a dovolací soud tak neměl na co odpovědět. Dále konstatoval, že žádné ustanovení trestního řádu ani jiného právního předpisu neukládá orgánům činným v trestním řízení povinnost poučovat obviněného o jeho případném budoucím nároku na náhradu škody. V duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt si měl dovolatel počínat tak, aby svým jednáním neohrozil nároky, které mu mohly do budoucna vzniknout; v jeho věci se nejednalo ani o případ zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu.

II. b)

Průběh řízení před Ústavním soudem

11. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byly porušeny čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Poukázal na rozsudek dovolacího soudu ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 28 Cdo 1548/2006 a nálezy ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91), ze dne 28. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 642/05 (N 133/46 SbNU 249) a ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567). Uvedl, že stížnosti proti usnesením o zahájení trestního řízení a vzetí do vazby nepodal na radu svého obhájce, neboť ten je považoval za zjevně bezúspěšné; navíc jako cizinec nikdy nebyl výslovně upozorněn orgány činnými v trestním řízení na to, že nepodáním stížnosti ztratí nárok na případnou náhradu škody.

12. Stěžovatel opakoval, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces, jelikož došlo k nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými před obecnými soudy a soudem dovolacím na straně jedné a základními zásadami obsaženými v Ústavě a Listině, kterými se řídí celý právní řád.

13. Závěrem stěžovatel vyjádřil názor, že striktní požadavek obecných soudů na vyčerpání opravných prostředků se jeví jako přepjatý formalismus zakládající porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu způsobem rozporným s článkem 4 odst. 4 Listiny.

14. Nalézací soud, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

15. Odvolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se zcela ztotožnil s právním názorem nalézacího soudu na posouzení podmínek pro uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona o odpovědnosti za škodu; konstatoval, že právní posouzení nároku stěžovatele odvolacím soudem bylo zcela v souladu s již sjednocenou rozhodovací praxí soudů a poukázal na rozsudek velkého senátu dovolacího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007. Ústavní stížnost považoval za zjevně neopodstatněnou a navrhl její odmítnutí.

16. Dovolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto z čistě procesních důvodů (nevyhovění požadavkům kladeným § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.), a nikoliv na základě názoru, který by byl v rozporu s nálezem ze dne 6. 12. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 35/09 (N 204/63 SbNU 381).

17. Stěžovatel repliku k vyjádřením odvolacího a dovolacího soudu k ústavní stížnosti nepodal.

18. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, jako vedlejší účastník, se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

19. Účastníci vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání, a protože ani Ústavní soud neměl za to, že by od téhož bylo možno očekávat další objasnění věci, postupoval dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

III.

Vlastní přezkum

20. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je nutno zčásti vyhovět z následujících důvodů.

21. Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a základního práva na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny neústavní aplikací ustanovení § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu.

III. a)

K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny

22. Podle článku 36 odst. 1 Listiny "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu." Citovaný článek, jemuž koresponduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zakotvuje základní právo na soud, které je součástí práva na spravedlivý proces. Jelikož předmětem ústavní stížnosti jsou soudní rozhodnutí, je zřejmé, že toto základní právo nebylo porušeno. Z ústavní stížnosti ani vyžádaného spisu Ústavní soud nezjistil žádný náznak porušení ostatních aspektů práva na spravedlivý proces vyplývajících z hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, mj. práva na spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků.

III. b)

K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 3 Listiny

23. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny "Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem." Odstavec 4 citovaného článku zmocňuje zákonodárce k provedení tohoto základního práva úpravou podmínek a podrobností. Ústavní limity zákonodárci stanoví čl. 4 odst. 4 Listiny, dle něhož zákonné meze dotčeného základního práva musí "šetřit jeho podstatu a smysl."

24. Ustanovení § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu zní: "Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení."

III. c)

Judikatura Nejvyššího soudu

k odškodňování osob zproštěných obžaloby

25. Jak bylo již výše v bodě 15 poznamenáno, odvolací soud se řídil právními závěry obsaženými v rozsudku velkého senátu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, v němž Nejvyšší soud sjednotil rozhodování o nároku na náhradu škody při zproštění obžaloby tak, že nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Tento rozsudek velkého senátu byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 35/09 (viz níže).

III. d)

Judikatura Ústavního soudu k aplikaci čl. 36 odst. 3 Listiny

26. Z řady rozhodnutí Ústavního soudu, jimiž byl senát ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán, lze poukázat na nálezy ze dne 19. 1. 2012 sp. zn. III. ÚS 732/11 (N 17/64 SbNU 171), ze dne 12. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 5/11 (N 12/64 SbNU 121), sp. zn. II. ÚS 662/10 (N 10/64 SbNU 105) a sp. zn. II. ÚS 1681/10 (N 11/64 SbNU 113), ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 1066/11 (N 140/62 SbNU 185), ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3719/10 (N 107/61 SbNU 599), ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3193/10 (N 42/60 SbNU 491) a ze dne 6. 12. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 35/09 (N 204/63 SbNU 381) (vše dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž posledně uvedeným rozhodnutím byl, jak je výše uvedeno, mj. zrušen rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007.

27. Z uvedené judikatury Ústavního soudu, od níž neměl potřebu se odchylovat a jejíž nosné důvody uvádí níže, senát rozhodující o ústavní stížnosti v projednávaném případě vycházel.

28. Každé trestní řízení, i při důsledném respektování presumpce neviny, představuje významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem [srov. nálezy ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 (N 67/36 SbNU 707) a ze dne 28. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 642/05 (N 133/46 SbNU 249)].

29. Právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce.

30. Ústavní soud dále připomíná, že účelem Listiny (stejně jako Úmluvy) není garantovat práva teoretická či iluzorní, ale práva skutečná a účinná; tak je tomu i u práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny, byť je zřejmé, že Evropský soud pro lidská práva se ve své judikatuře vymezuje v podstatě toliko vůči vazbě uskutečněné v rozporu s čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy a případné odškodnění za vazbu zákonnou v trestním řízení, které skončila zastavením či zproštěním obžaloby, ponechává zásadně na úvaze národního zákonodárce [srov. nález ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 11/10 (N 148/62 SbNU 277; 314/2011 Sb.)].

31. Při výkladu Listiny a Úmluvy musí být brán ohled na jejich zvláštní povahu jako záruk lidských práv a základních svobod, což vyžaduje, aby jejich ustanovení byla vykládána a aplikována tak, aby se jednalo o záruky skutečné a účinné. Navíc každý výklad Listiny a Úmluvy musí být souladný s jejich "obecným duchem" jako nástrojů určených k udržování a podpoře ideálů a hodnot demokratické společnosti.

IV.

Závěr

32. Jelikož námitka stěžovatele založená na tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny byla již výše vypořádána, soustřeďuje se pozornost k druhé námitce obsažené v ústavní stížnosti, jíž se stěžovatel dovolával čl. 36 odst. 3 Listiny.

33. Ústavní soud připomíná, že nemá-li se sám jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu [srov. nález ze dne 11. 6. 2003 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.)].

34. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod pro odklon od nosných důvodů uvedených výše a v nálezech citovaných shora v bodech 26 a 28. Nezbývá mu proto než konstatovat, že nalézací a odvolací soud se ústavní stížností napadenými rozhodnutími dopustily výkladové "svévole" (srov. usnesení ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. III. ÚS 712/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz), jestliže za základ svých rozhodnutí pojaly závěr, že nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. usnesení o vzetí do vazby, stížnost; tím jmenované soudy ve svém důsledku porušily základní právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím dle čl. 36 odst. 3 Listiny.

35. Nalézací a odvolací soud fakticky (ale chybně) dovodily, že nepodáním stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. proti vzetí do vazby, se stěžovatel dobrovolně zbavil svého základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny.

36. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že Listina ani Úmluva nebrání účastníku vzdát se výslovně nebo mlčky některého z ústavně zaručených základních práv, pokud to povaha takového práva nevylučuje. Nicméně má-li být vzdání se práva účinné, musí být jednoznačné, dobrovolné a splňovat standard "vědomého a rozumného vzdání se práva." Předtím, než z chování účastníka může být vyvozeno, že se takového práva vzdal, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednání může mít (v souvislosti se vzdáním se některé ze záruk spravedlivého procesu srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 9. 2009 ve věci Pischalnikov proti Rusku, stížnost č. 7025/04, odst. 76 a násl., dostupný na http://www.echr.coe.int).

37. Ústavní soud dále připomíná, že pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby stěžovatel řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení. Existence efektivních opravných prostředků musí být jistá nejen v teorii, ale také v praxi. Stěžovatel není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 4. 2004 ve věci Assanidze proti Gruzii, stížnost č. 71503/01, odst. 127, dostupný na http://www.echr.coe.int; Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 3/2004).

38. Ústavní soud je toho názoru, že nezákonnost trestního stíhání je zpravidla konstatována až jeho pravomocným zastavením či zproštěním obžaloby (jak tomu bylo i v případě stěžovatele), k čemuž dochází zpravidla po řadě procesních úkonů včetně dokazování a z důvodů jiných (§ 172 tr. ř.), než jsou stížnostní důvody uvedené v ustanovení § 145 tr. řádu; nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání není podmínkou jeho zastavení. Nebylo proto možné po stěžovateli rozumně požadovat, aby namítal nedůvodnost a v důsledku toho i nezákonnost trestního řízení již na jeho počátku s tím dopadem, že neučiní-li tak, nesplní hmotněprávní podmínku pro vznik nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Pokud by tomu tak bylo, nemohla by být přípustná ani samotná ústavní stížnost pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva.

39. Ústavní soud obdobně jako ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3193/10 i nyní dodává, že za situace, kdy státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení dohlížet z úřední povinnosti [§ 174 odst. 2 písm. e) tr. řádu], obžaloba podána byla, čímž dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti zahájeného trestního stíhání, lze vycházet z předpokladu, že stěžovatelova stížnost by úspěšná nebyla. Stejně jako v citovaném nálezu [resp. nálezu sp. zn. IV. ÚS 618/08 ze dne 28. 4. 2009 (N 101/53 SbNU 279)] se tak i v této věci jeví striktní požadavek na vyčerpání tohoto opravného prostředku jako přepjatý formalismus, zakládající porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu způsobem rozporným s čl. 4 odst. 4 Listiny. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., ústavní stížnosti zčásti vyhověl a napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

40. Ústavnísoud zrušil i napadené rozhodnutí dovolacího soudu, které by bez návaznosti na předchozí (zrušené) rozhodnutí odvolacího soudu zůstalo osamoceno a ztrácelo rozumný smysl, což by odporovalo principu právní jistoty [srov. např. nálezy ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239) a ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643)]. Pro uvedené považuje Ústavní soud za nadbytečné polemizovat s Nejvyšším soudem o tom, zda stěžovatel ve svém dovolání relevantně uplatnil dovolací důvod řádným vymezením otázky zásadního právního významu.

41. Protože zrušením rozsudku odvolacíhosoudu se vytváří prostor pro opětovné posouzení rozsudku nalézacího soudu, nezabýval se Ústavní soud ústavností posledně uvedeného rozhodnutí. Dle přesvědčení Ústavního soudu ochranu ústavnosti je nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů; jinak řečeno, pokud je nálezem zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu a povahou napadeného rozhodnutí dovolacího soudu vytvořen procesní prostor pro ochranu základního práva či svobody uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro ústavní posouzení rozhodnutí nalézacího soudu platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu [srov. nález ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 205/97 (N 159/9 SbNU 375)].

42. Ve znovuotevřeném odvolacím řízení otvírá se stěžovateli prostor pro ochranu jemu zaručených ústavních práv v rámci soustavy obecnéhosoudnictví, pročež ústavní stížnost směřující proti rozsudku nalézacího soudu byla odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. (srov. výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 205/97).

43. Z výše uvedených důvodů lze uzavřít, že z pouhého a samotného nevyužití zákonného procesního práva podat stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. vzetí do vazby, nelze ústavně souladně dovodit, že stěžovatel se vzdal svého základního práva dle čl. 36 odst. 3 Listiny; pokud tak učinil odvolacísoud v ústavní stížností napadeném rozsudku ze dne 8. 4. 2009, porušil uvedené základní právo stěžovatele.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru