Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2799/10 #1Usnesení ÚS ze dne 18.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkObčanské sdružení
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2799.10.1
Datum podání29.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

83/1990 Sb., § 15


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2799/10 ze dne 18. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Asociace klinických psychologů České republiky, se sídlem Praha 2, Ke Karlovu 2, IČ: 14889781, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 28, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2010 č. j. 28 Cdo 1981/2010-240 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2009 č. j. 29 Co 301/2009-224, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. září 2010, stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti se podává, že PhDr. L. M. (dále jen "žalobkyně") se žalobou podanou dne 3. října 2005 proti stěžovatelce domáhala v souvislosti s jejím vyloučením určení souladu rozhodnutí se zákonem a stanovami. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. února 2009 č. j. 20 C 135/2005-183 nejprve žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že rozhodnutí stěžovatelky ze dne 3. října 2005, kterým byla žalobkyně vyloučena, není v souladu se stanovami stěžovatelky. Odvolací soud dovodil, že zápis z jednání prezidia stěžovatelky ze dne 3. října 2005 postrádá náležitosti uvedené v § 5 bod 5 Jednacího řádu stěžovatelky, protože neobsahuje údaj o jeho přečtení a není ani podepsán prezidentem stěžovatelky (nebo jím pověřeným členem prezidia) a dalším zástupcem prezidia, resp. předsednictva orgánu, přičemž obsahuje pouze jediný podpis, resp. jméno osoby, která zápis patrně vyhotovila. Stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností dovolání jako nedůvodné zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že jak odvolací, tak i dovolací soud přijaly nepřípustný extenzívní výklad zákona o sdružování občanů a neposuzovaly soulad rozhodnutí občanského sdružení se zákonem a stanovami, ale s jiným interním dokumentem tohoto občanského sdružení; navíc toto posouzení prováděly s přepjatým formalismem, kdy na rozdíl od soudu prvního stupně neposuzovaly vůbec otázku, zda se žalobkyně hrubého etického provinění proti základním zásadám činnosti klinického psychologa dopustila či nikoliv. Dále stěžovatelka namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, neboť soud nesdělil účastníkům řízení svůj odlišný právní názor na celý případ a porušil tak zásadu dvojinstančnosti. Stěžovatelka má za to, že pokud došlo při vyhotovení zápisu z jednání ke zcela formálnímu, nevýznamnému pochybení, pak šlo o porušení jednacího řádu stěžovatelky a nikoli o porušení stanov. Na podporu svých tvrzení odkázala stěžovatelka na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. I. ÚS 331/98 a I. ÚS 321/2000, III. ÚS 170/01 a II. ÚS 523/02, která podle názoru stěžovatelky odvolací ani dovolací soud nerespektoval [čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")].

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že by došlo k porušení tvrzeného základního práva.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se závěry, ke kterým dospěly soudy v napadených rozhodnutích, přičemž stěžovatelka opakuje námitky, které uplatnila již v dovolání. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Argumentace odvolacího i dovolacího soudu tak, jak jsou rozvedeny v odůvodnění napadených rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelné a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Dovolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelce podrobně vysvětlil, z jakého důvodu považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné, proč zápis z jednání nesplňuje žádný z požadavků organizačních předpisů stěžovatelky a posoudil i stěžovatelkou vznesené námitky přepjatého formalismu a porušení zásady dvojinstančnosti. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné uvedenou argumentaci opakovat a toliko na ni odkazuje.

Nelze než uzavřít, že závěry ve věci rozhodujících soudů byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti [čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], které by měly za následek porušení namítaného základního práva stěžovatelky zaručeného ústavním pořádkem České republiky.

Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněných základních práv.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 18. října 2010

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru