Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2795/09 #1Nález ÚS ze dne 28.06.2010K ústavně konformní interpretaci zaviněného způsobení nákladů řízení u předběžně vykonatelných rozhodnutí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní ústavní principy/demokratický právní ... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Výživné
manžel
vykonatelnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 129/57 SbNU 583
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2795.09.1
Datum vyhlášení13.07.2010
Datum podání30.10.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 559

65/1965 Sb., § 252

94/1963 Sb., § 99 odst.1

99/1963 Sb., § 162 odst.1 písm.a, § 147 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Plnění povinnosti plynoucí z předběžně vykonatelného nepravomocného rozhodnutí soudu nelze považovat za uznání dluhu, stejně tak jako toto plnění samo o sobě nezpůsobuje zánik nároku žalobce. Pokud obecný soud judikuje opačně a zbaví tím povinného práva na přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím, resp. na základě takové interpretace bez dalšího dospěje k závěru o zaviněném způsobení nákladů řízení dle § 147 odst. 1 o.s.ř., dopustí se interpretačního excesu, který má za následek porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele V. K. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 28. 6. 2010 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna 2009, sp. zn. 14 Co 42/2009.

Narativní část

Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy žalovaným, neboť se na něm bývalá manželka domáhala placení výživného v období po rozvodu. Nalézací soud žalobě vyhověl a uložil stěžovateli zaplatit za specifikované období bývalé manželce na její výživu určenou částku. K odvolání stěžovatele odvolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím předmětný rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl a uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení. Krajský soud svůj závěr opřel o argument, že celá částka, která byla předmětem sporu v odvolacím řízení, byla stěžovatelem uhrazena, došlo tedy k faktickému odpadnutí předmětu odvolacího řízení, neboť závazek pro něj vyvstalý, byť z nepravomocného rozhodnutí soudu, byl splněn a tudíž zanikl. Dle soudu nebylo možné zpochybňovat vůli stěžovatele k poskytnutí plnění ani s ohledem na předběžnou vykonatelnost rozhodnutí soudu nalézacího, pročež z hlediska právních účinků představuje vlastně uznání nároku oprávněné osoby. Krajský soud dále uvedl, že pokud účastník řízení v daném typu sporů s rozhodnutím soudu prvního stupně nesouhlasí, nezbývá, než jej nerespektovat a vystavit se riziku výkonu rozhodnutí, a dovodil, že věcný přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně za daných okolností možný není. Rovněž uvedl, že i kdyby došlo ke zpětvzetí žaloby, byl by tento úkon učiněn pro chování žalovaného, který po vydání napadeného rozsudku dobrovolně plnil. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že postupem krajského soudu byl zbaven práva na přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím. Neměl totiž na výběr, splní-li vykonatelné rozhodnutí či nikoliv, nemohl se svobodně rozhodnout, byl pod tlakem hrozícího výkonu rozhodnutí a tím i hrozících nákladů výkonu rozhodnutí samotného, takže povinnost stanovenou soudem prvního stupně splnit musel.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu uvedl, že dle § 162 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou rozsudky odsuzující k plnění výživného předběžně vykonatelné. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že plnění povinnosti plynoucí z předběžně vykonatelného nepravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně na straně jedné nezpůsobuje zánik nároku žalobce a na straně druhé splnění dluhu žalovaným. Uspokojení - tj. zánik - nároku na straně jedné a s tím spjatý zánik závazku na straně druhé pak je dán teprve okamžikem nabytí právní moci soudního rozhodnutí, jímž se řízení ve věci končí a jímž soud vysloví opodstatněnost uplatněného nároku. Nadto plnění, jež je založeno povinností plynoucí ze soudního rozhodnutí, nelze považovat za (?) uznání dluhu.

Výklad, který odvolací soud přisoudil ustanovení § 162 odst. 1 písm. a) o. s. ř., vede k absurdnímu důsledku, neboť vytvořil situaci, v níž je uplatnění práva na soudní ochranu (právo na podání odvolání) podmíněno porušením zákonné povinnosti - předběžné vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně. Taková interpretace práva na soudní ochranu je rozporu s principem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

Důsledkem uvedeného postupu je rovněž v rozporu se zákonem stojící interpretace pojmu zaviněného způsobení nákladů řízení, obsaženého v ustanovení § 147 odst. 1 o. s. ř. V posuzované věci obecný soud interpretací, jež je v extrémním rozporu s principem právního státu, interpretací a aplikací zákonného pojmu předběžné vykonatelnosti rozsudku v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, vybočil z rámce principu spravedlivého procesu, jak je ústavně garantován čl. 36 Listiny.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Pavel Holländer. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 2795/09 ze dne 28. 6. 2010

N 129/57 SbNU 583

K ústavně konformní interpretaci zaviněného způsobení nákladů řízení u předběžně vykonatelných rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické - ze dne 28. června 2010 sp. zn. IV. ÚS 2795/09 ve věci ústavní stížnosti V. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna 2009 sp. zn. 14 Co 42/2009 o stanovení výživného manželky.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna 2009 sp. zn. 14 Co 42/2009 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci dle ústavní stížnosti

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 29. října 2010, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna 2009 sp. zn. 14 Co 42/2009 o stanovení výživného manželky. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčen v základním právu na soudní ochranu, plynoucím z čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy

Po zastavení řízení v části uplatněného nároku týkajícího se výživného rozvedené manželky v období po rozvodu stěžovatele a vedlejší účastnice předmětem řízení před obecnými soudy se stal vedlejší účastnicí uplatněný nárok na placení výživného ve výši 6 000 Kč měsíčně za dobu od 31. října 2005 do 6. prosince 2007. Soud nalézací, takto Okresní soud v Karviné, rozsudkem ze dne 6. června 2008 č. j. 107 C 344/2005-316 žalobě vyhověl a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na její výživu za uvedené období částku 52 181 Kč, a to do tří dnů od doručení rozsudku.

K odvolání stěžovatele soud odvolací ústavní stížností napadeným rozhodnutím předmětný rozsudek změnil tak, že žalobu vedlejší účastnice zamítl a uložil stěžovateli zaplatit jí na nákladech odvolacího řízení částku 16 771 Kč. Krajský soud v Ostravě svůj závěr opřel o argument, dle něhož pro posouzení věci je zásadní, že celá částka, která byla předmětem sporu v odvolacím řízení, byla stěžovatelem uhrazena vedlejší účastnici, došlo tedy k faktickému odpadnutí předmětu odvolacího řízení, neboť závazek pro něj vyvstalý z byť nepravomocného rozhodnutí soudu byl splněn, a tudíž zanikl. Dle soudu zpochybňovat vůli stěžovatele k poskytnutí plnění nelze ani s ohledem na předběžnou vykonatelnost rozhodnutí soudu nalézacího, pročež z hlediska právních účinků představuje vlastně uznání nároku oprávněné osoby. Krajský soud dále uvádí, že pokud účastník řízení v daném typu sporů s rozhodnutím soudu prvního stupně nesouhlasí, nezbývá, než je nerespektovat a vystavit se riziku možného výkonu rozhodnutí. Pro uvedené odvolací soud dovodil, že věcný přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně za daných okolností možný není. Ohledně nákladů odvolacího řízení soud podle § 147 odst. 1 o. s. ř. zavázal stěžovatele k úhradě nákladů právního zastoupení žalobkyně v částce 16 771 Kč, když "uvážil, že i kdyby došlo ke zpětvzetí žaloby, byl by tento úkon učiněn pro chování žalovaného, který po vydání napadeného rozsudku dobrovolně plnil". Jinými slovy vyjádřeno, podané odvolání soud považoval za svévolné, pročež v odvolacím řízení vzniklé náklady byly způsobeny jeho zaviněním.

III.

Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti

Po stručné rekapitulaci věci stěžovatel namítá, že postupem krajského soudu byl zbaven svého zákonného práva na přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím. Uvádí, že neměl na výběr, splní-li vykonatelné rozhodnutí či nikoliv, nemohl se svobodně rozhodnout, byl pod tlakem hrozícího výkonu rozhodnutí, a tím i hrozících nákladů výkonu rozhodnutí samotného, takže povinnost stanovenou soudem prvního stupně splnit musel. S ohledem na okolnosti splnění povinnosti uložené mu soudem nalézacím nelze dle něj dovozovat závěr o uznání závazku. Vyslovuje názor, dle něhož stanovisko krajského soudu by znamenalo, že u předběžně vykonatelných rozsudků neexistuje v případě jejich splnění možnost přezkumu v rámci odvolacího řízení, což určitě nebylo záměrem zákonodárce. Odmítá dále názor soudu, dle kterého v případě nesouhlasu s rozhodnutím okresního soudu neměl dostát povinnosti plynoucí z institutu předběžné vykonatelnosti rozsudku, měl se vystavit riziku možného výkonu rozhodnutí, jeho negativním dopadům, a to bez ohledu na možnost dosáhnout v závislosti na výsledku odvolacího řízení zastavení výkonu rozhodnutí. Pro uvedené stěžovatel dovozuje povinnost odvolacího soudu zabývat se i meritem předmětné věci. Uložení povinnosti nahradit náklady odvolacího řízení pak považuje za potrestání za to, že splnil svoji povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím a ve věci se odvolal.

Pro uvedené, tj. pro porušení základního práva na soudní ochranu plynoucího z čl. 36 a 37 Listiny a z čl. 6 Úmluvy, domáhá se stěžovatel zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna 2009 sp. zn. 14 Co 42/2009.

IV.

Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podala jménem účastníka řízení, Krajského soudu v Ostravě, dne 18. prosince 2009 předsedkyně senátu 14 Co k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. Uvádí v něm, že se s argumentací stěžovatele neztotožňuje a v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí.

V.

Upuštění od ústního jednání

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci, tj. stěžovatel v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 4. června 2010, jakož i Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti doručeném Ústavnímu soudu dne 18. prosince 2009, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

VI.

Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [nález sp. zn. III. ÚS 102/94 ze dne 15. 12. 1994 (N 61/2 SbNU 175), nález sp. zn. III. ÚS 114/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 9/3 SbNU 45), nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 142/98 ze dne 4. 6. 1998 (N 65/11 SbNU 131), nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. Z pohledu jednoduchého práva relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení na předmětnou věc dopadají ustanovení § 162 odst. 1 písm. a) a § 147 odst. 1 o. s. ř. a § 99 odst. 1 zákona o rodině. V předmětné věci Ústavní soud důvod pro postup podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neshledal. Podle ustanovení § 162 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou rozsudky odsuzující k plnění výživného předběžně vykonatelné.

K právní povaze institutu předběžné vykonatelnosti klíčovou tezi vyslovil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 21 Cdo 1758/2002. V kontextu sporu o nárok z pracovněprávního vztahu dovodil, že účastníkovi daný nárok nezaniká (v době rozhodování podle ustanovení § 252 odst. 1 zákoníku práce, nyní splněním dluhu podle § 559 občanského zákoníku), jestliže mu druhý účastník poskytl požadované plnění jen na základě předběžně vykonatelného rozsudku; uspokojení nároku (nyní splnění pracovněprávního dluhu) v důsledku takového plnění nastává tehdy, dospěje-li soud v rozhodnutí, kterým se řízení o věci končí (a které posléze nabude právní moci) k závěru, že nárok je opodstatněný.

Obecným smyslem v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu vysloveného právního názoru je teze, dle níž plnění povinnosti plynoucí z předběžně vykonatelného nepravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně na straně jedné nezpůsobuje zánik nároku žalobce a na straně druhé splnění dluhu žalovaným. Uspokojení - tj. zánik - nároku na straně jedné a s tím spjatý zánik závazku na straně druhé pak je dán teprve okamžikem nabytí právní moci soudního rozhodnutí, jímž "se řízení ve věci končí" a jímž soud vysloví opodstatněnost uplatněného nároku.

Dle účastníka řízení je plnění povinnosti plynoucí z předběžně vykonatelného rozsudku soudu plněním z vlastní vůle, představuje uznání dluhu a v důsledku toho odpadnutí předmětu řízení. Podání odvolání žalovaným v takovém případě má za následek vznik jím zaviněných nákladů odvolacího řízení.

Smyslem a účelem institutu předběžné vykonatelnosti rozsudků podle § 162 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je ochrana, zajištění důstojnosti života osoby, jíž bylo soudem přisouzeno ze strany osoby jiné poskytování výživného. Tomuto účelu zákonodárce v předmětném zákonném ustanovení přikládá prioritu před účelem právní jistoty, jež má obvykle za následek spojení vykonatelnosti soudního rozhodnutí s nabytím jeho právní moci.

Zákonodárce přitom rozlišuje ve stupni ochrany jednotlivých skupin osob. Podle ustanovení § 99 odst. 1 zákona o rodině dojde-li ke zrušení nebo snížení výživného pro nezletilé děti za minulou dobu, spotřebované výživné se nevrací, z čehož a contrario plyne, že v případě zrušení (nebo snížení) výživného mezi manžely uvedená maxima neplatí, tj. spotřebované výživné se vrací. Důsledkem uvedeného rozlišení je, že se spotřebované výživné vrací rovněž v případě výživného mezi manžely, jež bylo uhrazeno a spotřebováno na základě předběžně vykonatelného nepravomocného rozsudku soudu prvního stupně, který byl následně zrušen (změněn) rozhodnutím soudu odvolacího, jenž uplatněný nárok na výživné manžela zamítl.

Výklad, který odvolací soud přisoudil ustanovení § 162 odst. 1 písm. a) o. s. ř., vede k absurdnímu důsledku: Vytváří situaci, v níž je uplatnění práva na soudní ochranu (právo na podání odvolání) podmíněno porušením zákonné povinnosti - předběžné vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně. Takový "model" fungování práva na soudní ochranu stojí v tom nejostřejším rozporu s principem právního státu (podle čl. 1 odst. 1 Ústavy). Nadto právní názor účastníka řízení trpí i další vadou. Z plnění, jež je založeno povinností plynoucí ze soudního rozhodnutí, nelze dovozovat uznání dluhu, nespojuje-li zákon se soudním rozhodnutím výslovně fikci takového uznání (např. u rozhodnutí nahrazujícího projev vůle).

Pro uvedené nelze než dospět k závěru o rozporu ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu s ustanovením § 162 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důsledkem uvedeného postupu je rovněž v rozporu se zákonem stojící interpretace pojmu zaviněného způsobení nákladů řízení, obsaženého v ustanovení § 147 odst. 1 o. s. ř.

Intenzity dotčení v základním právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny uvedený rozpor nabývá mírou svévole právního závěru obecného soudu.

V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností interpretoval Ústavnísoud pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), interpretace ocitající se v extrémním nesouladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod, jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, v tom rámci i odklonu od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [nález sp. zn. III. ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451), nález sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), nález sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), nález sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371)].

V posuzované věci obecnýsoud interpretací, jež je v extrémním rozporu s principem právního státu, interpretací a aplikací zákonného pojmu předběžné vykonatelnosti rozsudku v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu vybočil z rámce principu spravedlivého procesu, jak je ústavně garantován čl. 36 Listiny.

Z pohledu takto Ústavnímsoudem nastíněné ústavně konformní interpretace pro posouzení věci relevantního jednoduchého práva nelze než uzavřít, že obecný soud svým ústavní stížností napadeným rozhodnutím založil v rovině práva jednoduchého porušení ustanovení § 162 odst. 1 písm. a) a § 147 odst. 1 o. s. ř., v rovině práva ústavního dotčení v základním právu na soudní ochranu plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pro uvedené Ústavnísoud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna 2009 sp. zn. 14 Co 42/2009 zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]. Kasace předmětného rozsudku zakládá účastníku řízení povinnost meritorního posouzení věci v odvolacím řízení.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru