Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2795/08 #1Usnesení ÚS ze dne 17.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
odůvodnění
zavinění/úmyslné
Obchodní rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2795.08.1
Datum podání13.11.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 125 odst.1, § 235, § 49 odst.1, § 50 odst.1

141/1961 Sb., § 120 odst.3, § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2795/08 ze dne 17. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Ing. M. M., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 981/2008-3658 ze dne 27. 8. 2008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 87/2007-3582 ze dne 23. 1. 2008 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 46 T 10/2002-3444 ze dne 7. 6. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 13. 11. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Dne 20. 11. 2008 obdržel Ústavní soud další návrh stěžovatele, týkající se týchž rozhodnutí; v prvém případě byl návrh vyhotoven JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, na základě plné moci ze dne 4. 11. 2008, v druhém případě JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem Vladislavova 16, Praha 1, dle plné moci ze dne 14. 11. 2008. Jelikož dle § 29 zákona o Ústavním soudu může mít účastník řízení před Ústavním soudem toliko jednoho zástupce, byl stěžovatel vyzván, aby Ústavnímu soudu sdělil, který z obou advokátů jej bude v řízení zastupovat. Přípisem ze dne 18. 12. 2008 informoval stěžovatel Ústavní soud v tom smyslu, že jeho právním zástupcem bude JUDr. Tomáš Sokol.

Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 46 T 10/2002 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu č. j. 46 T 10/2002-3444 ze dne 7. 6. 2007 byl stěžovatel shledán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (správně trestný čin zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence) ve smyslu § 125 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a trestným činem vydírání ve smyslu § 235 odst. 1, 2 písm. b), písm. d) trestního zákona, v obou případech spáchaného formou spolupachatelství dle § 9 odst. 2 téhož předpisu, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tři a půl roku a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech a prokuristy obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem č. j. 5 To 87/2007-3582 ze dne 23. 1. 2008 rozhodnutí krajského soudu v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným trestným činem zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence ve smyslu § 125 odst. 1 trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství dle § 9 odst. 2 téhož předpisu, za což mu uložil trest odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech a prokuristy obchodních společností a družstev na dobu tří let. Vrchní soud současně dle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zprostil stěžovatele, jakož i další spoluobžalované, obžaloby z trestného činu vydírání ve smyslu § 235 odst. 1, 2 písm. b), písm. d) trestního zákona. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 981/2008-3658 ze dne 27. 8. 2008 odmítnuto dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

Trestná činnost, za niž byl stěžovatel odsouzen, měla spočívat v tom, že stěžovatel a obžalovaný M. H. po společné domluvě pozměnili zápis z představenstva společnosti Lignum Hodonín, a. s., datovaný dnem 28. 11. 1997, který poté, co jej v nepozměněné podobě převzal obžalovaný H., následně podepsali za situace, kdy věděli, že v něm nově uvedené údaje neodpovídají skutečnosti, když v jeho pozměněné verzi již byl v rozporu se skutečností text, že byl odvolán předseda představenstva PhDr. B. V. a předsedou představenstva byl zvolen M. H., kdy si byli vědomi, že tento doklad je určen k zápisu do obchodního rejstříku, čímž docílili toho, že podle stanov společnosti mohli jednat a podepisovat za společnost jako statutární zástupci právě oni dva, aniž k tomu potřebovali součinnost zbývajících členů představenstva. Takto pozměněný zápis společně se žádostí o změnu statutárních zástupců společnosti, podepsaný stěžovatelem a obžalovaným H., byl doručen dne 22. 12. 1997 k zapsání změn do obchodního rejstříku na Krajský obchodní soud v Brně, který na základě tohoto návrhu zapsal obžalovaného M. H. jako předsedu představenstva společnosti Lignum Hodonín.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním výše uvedených rozhodnutí bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to jednak proto, že popis skutku ve výroku rozsudku krajského a vrchního soudu nesplňoval požadavky ustanovení § 120 odst. 3 trestního řádu, a dále z toho důvodu, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, že si nebyl vědom, že podepisuje zápis s nepravdivými údaji, a nebyla tak naplněna subjektivní stránka trestného činu. Ve vztahu k popisu skutku stěžovatel uvedl, že objektem trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence je zájem na ochraně správnosti a pravdivosti údajů zapisovaných do obchodního rejstříku. Obecné soudy přitom shodně dospěly k závěru, že trestným není samotné padělání či pozměnění dokladu, ale právě až jeho použití před rejstříkovým soudem. Ze skutkové věty ovšem nikterak nevyplývalo, že by stěžovatel v souvislosti s předložením předmětného zápisu rejstříkovému soudu vyvinul jakoukoliv aktivitu. Jednání stěžovatele popsané ve skutkové větě proto nebylo trestným činem. Stěžovatel rovněž v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 83/04, v němž se Ústavní soud vyslovil k požadavkům na formulaci skutkové věty výroku z hlediska kautel spravedlivého procesu. Pokud šlo o namítaný nedostatek subjektivní stránky trestného činu, stěžovatel označil úvahy obecných soudů, vedoucí k závěru o úmyslném jednání, za nedostatečně podložené. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy na svou obhajobu uvedl, že se obsahem podepisovaných listin vůbec nezabýval, což nebylo provedeným dokazováním vyvráceno. Popis skutku byl v tomto ohledu zavádějící, neboť vyvolával dojem, že se stěžovatel na pozměnění zápisu podílel, z čehož by pak logicky vyplývalo, že věděl, že zápis neodpovídá skutečnosti. Nicméně, jak je patrno i z odůvodnění rozsudku vrchního soudu, ve skutečnosti nebylo v řízení postaveno najisto, kdo vlastně, a zda vůbec, zápis pozměnil. Tvrzení, že si stěžovatel byl obsahu podepisované listiny vědom, tedy bylo pouhou spekulací obecných soudů. Skutečnost, že i zavinění pachatele musí mít oporu v provedeném dokazování a musí z něj logicky vycházet, byla v minulosti zdůrazněna mimo jiné v nálezech Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/99 a I. ÚS 55/05, přesto v projednávané věci obecné soudy posoudily jednání stěžovatele jako úmyslné, i když takový závěr z provedeného dokazování jednoznačně nevyplýval. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 981/2008-3658 ze dne 27. 8. 2008, rozsudek vrchního soudu č. j. 5 To 87/2007-3582 ze dne 23. 1. 2008 a rozsudek krajského soudu č. j. 46 T 10/2002-3444 ze dne 7. 6. 2007 svým nálezem zrušil.

Návrh na zahájení řízení ze dne 20. 11. 2008, vypracovaný advokátem JUDr. Josefem Monsportem, byl odůvodněn obdobně; nově byla vznesena pouze námitka, že uložený trest byl s ohledem na časový odstup od doby spáchání údajné trestné činnosti neúčelný a nepřiměřeně přísný, a námitka, že v rozsudku krajského soudu č. j. 46 T 10/2002-3444 ze dne 7. 6. 2007 byl oproti předcházejícímu rozhodnutí téhož soudu rozšířen zákaz činnosti o funkci prokuristy, čímž došlo k porušení zásady zákazu reformatio in peius.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval námitky, které uplatnil v rámci své obhajoby v předchozím průběhu řízení a na něž již obecné soudy reagovaly v odůvodnění svých rozhodnutí. S námitkou, že popis skutku ve výroku rozhodnutí nezachycuje všechny znaky protiprávního jednání stěžovatele a že tedy došlo k porušení § 120 odst. 3 trestního řádu, se zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal Nejvyšší soud (str. 5 až 6 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud se s jeho vývody zcela ztotožnil a pro stručnost na ně odkazuje. Co se týče subjektivní stránky trestného činu, podstatou námitek v tomto směru vznesených byla především polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy, a to konkrétně ve vztahu k výpovědím svědků Ing. T. U., PhDr. B. V. a JUDr. M. O. Z ustálené judikatury ovšem vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a svůj závěr o vině stěžovatele logicky a přesvědčivě zdůvodnily (str. 45-47 rozsudku krajského soudu, str. 17-19 rozsudku vrchního soudu). Z ústavněprávního hlediska nebylo možno v tomto ohledu obecným soudům nic vytknout, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Tvrzeným extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními se ostatně zabýval i Nejvyšší soud (str. 6 a 7 usnesení Nejvyššího soudu), který rovněž dospěl k závěru o nedůvodnosti stěžovatelem uplatněných námitek. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že nálezy, na něž stěžovatel odkazoval, nebylo možno na projednávanou věc aplikovat, neboť byly vydány za zcela odlišných skutkových okolností.

K námitkám směřujícím vůči výroku o trestu Ústavní soud předesílá, že se jedná o oblast, do níž zasahuje zcela výjimečně. Ústavní soud již v minulosti v této souvislosti konstatoval, že při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné (čl. 90 Ústavy České republiky); Ústavnímu soudu by příslušelo do kompetence obecných soudů zasáhnout pouze za situace, kdyby byla vyváženost v rozhodování, co do naplnění cílů obecných (ochrana společnosti) a cílů individuálních, zcela extrémním způsobem porušena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 243/03, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, usnesení č. 17, str. 395 a násl.). V projednávané věci vrchní soud zohlednil délku trestního řízení, jíž považoval za nepřiměřenou, jakož i další relevantní okolnosti, při úvaze o výši trestu odnětí svobody, který stanovil při samé dolní hranici zákonné sazby (str. 21 rozsudku vrchního soudu). Rovněž pro uložení trestu zákazu činnosti byly splněny veškeré zákonné podmínky (§ 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 trestního zákona). Námitkou porušení zásady zákazu reformatio in peius se Ústavní soud nemohl, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, meritorně zabývat, neboť stěžovatel ji poprvé vznesl až v řízení před Ústavním soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 19, nález č. 111, str. 79 a násl.). Ani ve vztahu k výroku o trestu tedy Ústavní soud žádné pochybení, mající za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, neshledal.

Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel v ústavní stížnosti v převážné části pouze zopakoval svou obhajobu z řízení před obecnými soudy a stavěl tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru