Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 279/99Nález ÚS ze dne 18.10.1999K závěrům soudu, jež zrušil správní rozhodnutí z důvodů nesprávného posouzení věci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
daň/základ
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 142/16 SbNU 63
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.279.99
Datum podání10.06.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 31 odst.9

99/1963 Sb., § 250j odst.1, § 250j odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 279/99 ze dne 18. 10. 1999

N 142/16 SbNU 63

K závěrům soudu, jež zrušil správní rozhodnutí z důvodů nesprávného posouzení věci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 18. října 1999 v senátě ve věci

ústavní stížnosti obchodní společnosti AG G., a. s., proti

rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 1999, čj. 29 Ca

269/97-30, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka

řízení, a vedlejšího účastníka Finančního ředitelství v Brně, nám.

Svobody č. 4, 602 00 Brno, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 1999, čj. 29 Ca

269/97-30, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označenému

rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba

proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 25. 8.

1997, čj. FŘ 2673/130/1997, zamítajícímu odvolání proti platebnímu

výměru Finančního úřadu Brno I ze dne 12. 12. 1996, čj.

2641/96/21720, o doměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací

období srpen 1995, stěžovatelka uvádí, že nebyl uznán její řádně

prokázaný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, ačkoliv splnila

všechny podmínky stanovené zákonem ČNR č. 588/1992 Sb., o dani

z přidané hodnoty, což v konečném důsledku znamená, že byla

omezena v možnosti určit si předmět smlouvy, ačkoliv tento předmět

nebyl v rozporu se zákonem a ani jej neobcházel. Podle

stěžovatelky Krajský soud v Brně pochybil, když jednak nesprávně

vyložil příslušná ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty

a když de facto potvrdil správnost rozhodnutí Finančního

ředitelství v Brně, přestože dospěl k jiným závěrům a důvodům než

finanční orgány. Protože stěžovatelka má za to, že napadené

rozhodnutí zasáhlo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených

v článku 11, článku 26 odst. 1 a článku 36 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), žádá Ústavní soud

o jeho zrušení.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 7. 9. 1999

odkázal na ustanovení § 31 odst. 9 zákona ČNR 337/1992 Sb.,

o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, z něhož

jednoznačně vyplývá bezvýhradné důkazní břemeno pro daňový subjekt

při prokazování skutečností relevantních pro stanovení výše jeho

daňové povinnosti. Podle názoru tohoto soudu je nutno uvedenou

zásadu v dané věci vyložit tak, že daňový subjekt je správci daně

povinen bez dalšího vždy doložit existenci všech skutečností,

z nichž odvozuje svůj nárok na daňový odpočet, přičemž výzva

správce daně, kterou by byl k takovému kroku vyzván, se

nepředpokládá. Nebyla-li tedy stěžovatelka správcem daně vyzvána

k prokázání shora uvedené skutečnosti, nemění to nic na závěru, že

v rámci správního řízení neunesla své důkazní břemeno, s důsledky

v podobě neprokázání svého nároku na daňový odpočet. Krajský soud

dospěl pak ke stejnému závěru jako správní orgány, byť z poněkud

odlišných důvodů. Tyto důvody (tedy zjištění, že nebyla nikterak

prokázána součinnost zprostředkovatele vedoucí k uzavření smlouvy

o půjčce) nemohl krajský soud ponechat bez povšimnutí, neboť jde

o zákonem stanovenou podmínku (§ 774 občanského zákoníku) nutnou

pro splnění závazku ze zprostředkovatelské smlouvy. Z těchto,

jakož i z dalších, důvodů navrhuje proto krajský soud zamítnutí

ústavní stížnosti.

Finanční ředitelství v Brně ve svém vyjádření ze dne 21. 9.

1999 uvedlo, že zásadní pro posouzení daného případu zůstává

skutečnost, že stěžovatelka v rámci daňového řízení neprokázala,

že by smlouva mezi ní a obchodní společností V., s. r. o.,

označená jako smlouva o půjčce, byla uzavřena přičiněním

zprostředkovatele (obchodní společnost F., s. r. o.). Protože tedy

stěžovatelka neprokázala, že obchodní společnost F., s. r. o.,

splnila svůj závazek vyplývající ze zprostředkovatelské smlouvy,

a že tedy došlo k uskutečnění jím deklarovaného přijatého

zdanitelného plnění, je vedlejší účastník přesvědčen o tom, že daň

z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 1995 byla stěžovatelce

vyměřena v souladu se zákonem. Vedlejší účastník je v tomto směru

přesvědčen, že pojmovým znakem smlouvy o půjčce je předání

předmětu půjčky, v daném případě poskytnutí finančních prostředků.

Přesvědčení stěžovatelky o tom, že předložením smlouvy o půjčce

zprostředkovatelské smlouvy jednoznačně prokázalo, že smlouva

o půjčce byla uzavřena díky službě zprostředkovatele, je tedy

liché. Z uvedených důvodů domáhá se proto vedlejší účastník, aby

Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Ze spisů Finančního úřadu Brno I a Finančního ředitelství

v Brně, vedených k rozhodnutím čj. 2641/96/21720 a čj. FŘ

2673/130/1997, jakož i ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn.

29 Ca 269/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila

nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ze

zprostředkovatelské provize, kterou se zavázala na základě

zprostředkovatelské smlouvy zaplatit obchodní společnosti

F., s. r. o, za zprostředkování uzavření smlouvy s třetí osobou na

poskytnutí finanční půjčky ve výši 250 milionů Kč ve lhůtě do 31.

10. 1995. Finanční orgány zjistily, že stěžovatelka sice uzavřela

dne 30. 8. 1995 smlouvu o půjčce s třetí osobou, finanční

prostředky však od ní neobdržela, a proto zprostředkovateli

vyúčtovala smluvní pokutu. Z těchto skutečností dovodily, že

zprostředkovatel nedostál svému závazku ze zprostředkovatelské

smlouvy, že se tudíž z jeho strany zdanitelné plnění

neuskutečnilo, a proto u plátce daně nebyly dány podmínky pro

odpočet DPH. Rozhodnutí finančních orgánů napadla stěžovatelka

žalobou podle hlavy druhé části páté občanského soudního řádu, ve

které tvrdila, že ke zdanitelnému plnění ze strany

zprostředkovatele došlo, neboť byla uzavřena řádná

zprostředkovatelská smlouva, na jejímž základě pak došlo

k uzavření smlouvy o půjčce se třetí osobou.

Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem žalobu zamítl.

Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že přisvědčil názoru

žalovaného Finančního ředitelství v Brně o tom, že existence

zdanitelného plnění nebyla prokázána, i když tak učinil z jiných

důvodů než správní orgán. Finanční ředitelství v Brně vycházelo

jednak ze závěru, že smlouva o půjčce ze dne 30. 8. 1995, uzavřená

mezi stěžovatelkou a třetí osobou, je neplatná a jednak ze závěru,

že uplatnila-li stěžovatelka vůči zprostředkovateli smluvní

pokutu, znamená to, že svůj závazek zprostředkovatel nesplnil.

Správní soud se s těmito závěry neztotožnil. V odůvodnění svého

rozhodnutí vyložil ustanovení § 657 a násl. občanského zákoníku

a uvedl, že neplatnost smlouvy o půjčce nelze z důvodů uváděných

žalobcem (správně žalovaným, Finančním ředitelstvím v Brně)

nikterak dovodit. Za sporný považoval rovněž závěr, že nesplnění

závazku zprostředkovatele lze dovodit ze smluvní pokuty. Podle

správního soudu se finanční ředitelství nevypořádalo s tvrzením

stěžovatelky, že smluvní pokuta byla zprostředkovali vyúčtována

z důvodu neposkytnutí sjednané půjčky třetí osobou. I přes tyto

výhrady však správní soud nepovažoval přezkoumávané rozhodnutí za

nezákonné, neboť jak konstatoval, stěžovatelka v daňovém řízení

neprokázala, že smlouvu o půjčce uzavřela na základě činnosti

zprostředkovatele, tedy že zprostředkovatel dostál svému závazku

a že došlo ke zdanitelnému plnění podle zákona o dani z přidané

hodnoty. Z tohoto důvodu správní soud neshledal v rozhodnutí

Finančního ředitelství v Brně jakoukoliv nezákonnost a žalobu

stěžovatelky zamítl.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného

porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že je důvodná.

Podle ustanovení § 250j odst. 1 a 2 o. s. ř. při rozhodování

o žalobě podané proti rozhodnutí správního orgánu, dojde-li soud

k závěru, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem, vysloví

rozsudkem, že se žaloba zamítá. Dojde-li soud k závěru, že správní

rozhodnutí posoudilo věc po právní stránce nesprávně nebo že

zjištění skutkového stavu, z kterého vycházelo správní rozhodnutí,

je v rozporu s obsahem spisů, nebo že zjištění skutkového stavu je

nedostačující k posouzení věci, zruší rozsudkem napadené

rozhodnutí správního orgánu. V projednávaném případě se Krajský

soud v Brně s právními závěry správního orgánu neztotožnil, resp.

je považoval za sporné, přesto však žalobu zamítl.

Změna právního názoru soudu v řízení o žalobě proti

rozhodnutím správních orgánů je nevyhnutelně důvodem pro zrušení

správního rozhodnutí, jestliže soud dospěje k závěru, že správní

rozhodnutí posoudilo věc nesprávně a nejde přitom o případ, kdy

účastník, ačkoli zákon porušen byl, na svých právech nebyl nijak

dotčen. V projednávané věci však soud poté, co dospěl k závěru

o nesprávnosti posouzení věci správním rozhodnutím, sám právně

i skutkově "vykročil" jiným směrem a předejmul stanovisko, jež by

v prvém sledu měl zaujmout správní orgán. V takových případech je

totiž účastníkům zcela uzavřena cesta k tomu, aby mohli předložit

důkazy, které z dosavadního pohledu se neukazovaly jako

relevantní, byť důkazní břemeno zde může býti na straně účastníka,

a navíc je takovým soudním rozhodnutím věc posunuta do roviny

nepřezkoumatelnosti.

Z ustanovení článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny

vyplývá základní právo na reálnou a efektivní možnost účastníků

řízení jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně

i skutkově argumentovat. K otázce uplatnění tohoto základního

práva se Ústavní soud vyjádřil již v řadě svých nálezů (IV. ÚS

218/95, III. ÚS 139/98, III.ÚS 257/98, III.ÚS 93/99), ve kterých

v podstatě uvedl, že pojem potvrzení rozhodnutí v obecném smyslu

znamená takové rozhodnutí státního orgánu vyšší instance, jímž je

potvrzeno opravným prostředkem napadené rozhodnutí orgánu instance

nižší jako věcně správné, přičemž věcnou správností se přitom

rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního

posouzení. Přestože, na rozdíl od výše citovaných nálezů,

v projednávaném případě Krajský soud v Brně nerozhodoval ani jako

obecný soud druhého stupně, ani jako správní soud rozhodující

o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, ale jako

správní soud rozhodující o žalobě, nemění to podle názoru

Ústavního soudu nic na povinnosti interpretovat také ustanovení

§ 250j o. s. ř. s přihlédnutím k nezbytnosti zachování základních

práv a svobod, vyplývajících z článku 36 odst. 1 a článku 38 odst.

2 Listiny.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti pro

porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení

§ 82 odst. 3 písm. a/ citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. října 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru