Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 279/07Usnesení ÚS ze dne 27.02.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumoční... více
Věcný rejstříkVýkon rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2007:4.US.279.07
Datum podání30.01.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 79 odst.2

93/1967 Sb., § 64 písm.e, § 64 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 279/07 ze dne 27. 2. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 27. února 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti RESVO Praha, spol. s r. o., se sídlem Zděbradská 57, 251 01 Říčany - Jažlovice, zastoupené JUDr. Oldřichem Studeným, advokátem, AK se sídlem Komunardů 36, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 9. 2006, čj. 20 Cdo 1688/2006-79, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005, čj. 30 Co 201/2005-62, a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 1. 2004, čj. E 992/2001-38, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Usnesením Okresního soudu Praha-východ byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí k uspokojení pohledávky oprávněné, německé obchodní společnosti Max FRANK Gmbh & Co., SRN, podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Zemského soudu v Řezně, SRN, ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 3 O 2218/99. Toto rozhodnutí Krajský soud v Praze fakticky potvrdil, měnící výrok v jeho rozhodnutí postihl pouze plnění, které stanovil v platné měně - Euro, nikoliv v měně již zaniklé - DEM. Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky zamítl.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že pro rozhodnutí ve vykonávacím řízení byla klíčovou otázka, zda rozhodnutí, které bylo podkladem pro výkon rozhodnutí, bylo na území České republiky vykonatelné z hlediska požadavku vzájemnosti. Dne 21. 8. 2001 vydalo Ministerstvo spravedlnosti ČR Prohlášení o vzájemnosti při uznávání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních ze strany Spolkové republiky Německo (dále jen "Prohlášení"), ve kterém deklarovalo, že předpoklad k tomu, aby české soudy napříště uznávaly a vykonávaly rozhodnutí německých soudů v občanských a obchodních věcech, je dán.

Stěžovatelka však vztahovala podmínku vzájemnosti pouze na ta cizozemská rozhodnutí, která byla vydána po dni vydání Prohlášení, zatímco obecné soudy zastávaly názor zcela opačný. Dle jejich výkladu byl požadavek vzájemnosti zaručen pro všechna rozhodnutí, bez ohledu na to, zda byla vydána po datu přijetí Prohlášení nebo před ním (Krajský soud v Praze), neboť výrazem "napříště" byl vyjádřen pokyn pro soudy rozhodující ve vykonávacím (exekučním) řízení vycházet (pro futuro) ze zaručené vzájemnosti ve smyslu ustanovení § 64 písm. e) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (Nejvyšší soud ČR). Dovolací soud navíc upozornil na to, že Prohlášení pouze osvědčilo již existující zaručení vzájemnosti ze strany cizího státu a připomněl, že splnění podmínky zaručené vzájemnosti není vázáno na vydání Prohlášení. Podle soudu by akceptováním stěžovatelčina názoru ve svém důsledku znamenalo popření záruk vzájemnosti, neboť by došlo k diferenciaci cizozemských rozhodnutí na ta, která byla vydána před vydáním příslušného Prohlášení, a na ta, která byla vydána až následně, což by založilo (bez jakéhokoliv zákonného či právně-logického důvodu) co do možnosti vykonatelnosti rozhodnutí různé kvalitativní povahy.

Stěžovatelka s právním názorem obecných soudů nesouhlasila a ústavní stížností mu za použití stejné argumentace, jakou uplatnila před obecnými soudy, oponovala. Navíc tvrdila, že Zemský soud v Řezně porušil její práva (na tlumočníka a na rovnost účastníků řízení), neboť jí zaslal žalobu v německém, a nikoliv v českém, jazyce, a poté, co na žalobu nereagovala, neboť zásilce s německým textem nepřikládala význam, rozhodl rozsudkem pro zmeškání, aniž by ve věci nařídil jednání. Podle stěžovatelky došlo k nerovnému zacházení a obecné soudy, zejména Krajský soud v Praze, měly k postupu německého soudu přihlédnout, a pokud tak neučinily, neposkytly ochranu jejím právům ve smyslu čl. 90 Ústavy.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud shledal, že důvody, pro které Krajský soud v Praze fakticky potvrdil rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ o nařízení výkonu cizozemského rozhodnutí, byly v odůvodnění jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, stejně jako v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který připustil dovolání stěžovatelky podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a předmětem dovolacího přezkumu učinil otázku posouzení splnění předpokladů pro uznání a výkon rozhodnutí Zemského soudu v Řezně, SRN, konkrétně pak s přihlédnutím k dikci Prohlášení Ministerstva spravedlnosti ČR.

Ústavní soud na závěry obecných soudů odkazuje s tím, že nemá potřebu k nim cokoliv dodávat, neboť je z ústavně právního hlediska považuje za zcela konformní. Stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení ústavních procesních práv, neboť prostá skutečnost, že se s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Polemika s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, navíc ve shodném smyslu a rozsahu jako v odvolání či dovolání, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, s odvoláním na čl. 83 Ústavy, zjevně nepřísluší. K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud odkazuje na svoji zcela ustálenou veřejně dostupnou judikaturu (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu), ve které vyložil, jak je třeba obsahově chápat záruky práva na soudních ochranu či na spravedlivý proces. Shrnutě vyjádřeno, důvodem k zásahu Ústavního soudu dochází tehdy, je-li zjištěn extrémní nesoulad právních závěrů obecného soudu s vykonanými skutkovými zjištěními, či došlo-li ke svévoli při aplikaci norem jednoduchého práva, nebo jejich ústavně nekonformní interpretaci. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Tvrzení o porušení čl. 37 odst. 4 Listiny ("kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka") či čl. 38 odst. 2 Listiny ("každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, ... v jeho přítomnosti") stěžovatelka vztáhla k postupu Zemského soudu v Řezně a v jednoduchém právu souvisí s ustanovením § 64 písm. c) zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle kterého "cizí rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže účastníku řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, byla odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení, zejména nebylo-li mu doručeno do vlastních rukou předvolání nebo návrh na zahájení řízení, nebo nebyl-li odpůrci návrh na zahájení řízení doručen do vlastních rukou". Podle zjištění Ústavního soudu stěžovatelka námitku ve smyslu § 64 písm. c) citovaného zákona v řízení před obecnými soudy výslovně neuplatnila, neboť podle odůvodnění napadených usnesení odvolacího a dovolacího soudu založila svoji obranu na aplikaci a výkladu ustanovení § 64 písm. e) citovaného zákona ("cizí rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže není zaručena vzájemnost"), přesněji na určení časového okamžiku, od kterého lze považovat vzájemnost požadovanou § 64 písm. e) citovaného zákona za zajištěnou.

Pokud stěžovatelka měla za to, že Zemský soud v Řezně svým postupem porušil její procesní práva natolik, že by se mohlo jednat o zákonnou překážku v uznání či vykonání jeho rozhodnutí, měla tuto námitku výslovně uplatnit v řízení před obecnými soudy. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, především obecné justice. Pokud se stěžovatelka nedomáhala přiměřeným způsobem ochrany svých ústavně zaručených práv i z tohoto hlediska, nezbývá než z ústavně právního hlediska konstatovat, že v ústavní stížnosti, která je výrazně subsidiárním prostředkem k ochraně základních práv, uplatnila nepřípustné novoty, které nejsou způsobilé přivodit zásah Ústavního soudu ve smyslu kasačního nálezu. I přes toto zjištění Ústavní soud považuje za vhodné připomenout obecně platnou zásadu "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), která vyžaduje přirozeně od účastníků řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. V souvislostech daného případu má pak za to, že spíše než o porušení procesních práv stěžovatelky ze strany cizozemského soudu šlo ze strany stěžovatelky o postup projevující se jako neobezřetný, když na žalobu zaslanou jí cizozemským soudem přiměřeně a včas nezareagovala.

Podle ustanovení § 79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost nemá odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. S přihlédnutím k závěrům učiněným v meritu věci Ústavní soud neshledal pro takový postup důvod, a proto návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nevyhověl, nehledě na to, že ohledně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR odklad vykonatelnosti nepřichází ani pojmově v úvahu. O odkladu vykonatelnosti může být rozhodnutu pouze ve vztahu k těm rozhodnutím, která mohou být podkladem pro nařízení (a provedení) výkonu rozhodnutí (exekuce). Usnesení dovolacího soudu, jímž bylo dovolání zamítnuto, je sice důsledkem meritorního přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, avšak není rozhodnutím, jímž by soud autoritativně ukládal jakoukoliv povinnost jsoucí být podkladem schopným vyvolat vykonávací řízení ve smyslu shora řečeného.

Ústavní stížnost z důvodů shora uvedených Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 27. února 2007

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru