Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2781/17 #2Usnesení ÚS ze dne 17.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Zlín
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPromlčení
odůvodnění
odškodnění
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.2781.17.2
Datum podání01.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 106, § 444

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2781/17 ze dne 17. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti Ing. Ladislava Hořáka, zastoupeného Mgr. Luďkem Žambůrkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách 12/882, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017 č. j. 25 Cdo 2127/2017-357, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, 2. Okresního soudu ve Zlíně a 3. Krajské nemocnice T. Bati, a. s., se sídlem ve Zlíně, Havlíčkovo nábřeží 600, IČ: 27661989, bez právního zastoupení, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 24. 8. 2017 Ing. Ladislav Hořák (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o náhradu škody na zdraví.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobce se v občanskoprávním sporu vedeném proti žalované Krajské nemocnici T. Bati ve Zlíně domáhal zaplacení částek z titulu náhrady škody na zdraví, a to částky 242 400 Kč (náhrada bolestného), částky 882 000 Kč (náhrada za ztížení společenského uplatnění), částky 1 370 292 Kč (náhrada za ztrátu na výdělku) a pravidelné měsíční částky 9 000 Kč. V tomto sporu nebyl žalobce úspěšný, neboť žalovaná uplatnila námitku promlčení nároků.

Nálezem ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2946/13 Ústavní soud zrušil rozhodnutí civilních soudů všech stupňů, jimiž návrhům žalobce v předmětné věci nebylo vyhověno. V bodu 24 citovaného nálezu Ústavní soud konstatoval, že stěžovatel již v žalobě ze dne 30. 6. 2010 poukazoval na skutečnost, že se o nesprávném lékařském postupu, který měl vést k poškození jeho zdraví, dozvěděl až ze znaleckého posudku doc. J. A. Tichého ze dne 28. 4. 2009, který si za tímto účelem opatřil. Těmito tvrzenými skutečnostmi (tj. subjektivní vědomostí poškozeného o způsobené škodě v kontextu lékařského postupu lege/non lege artis) se však obecné soudy nikterak nezabývaly a zcela je při určení počátku běhu promlčecí doby pominuly. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2946/13 pro určení počátku běhu promlčecí doby ve věci stěžovatele bylo zásadní, aby obecné soudy řádně posoudily, zda a kdy se skutečně stěžovatel dozvěděl o tom, že mu mohla být postupem zdravotnického zařízení způsobena újma na zdraví. Obecné soudy při rozhodování o počátku běhu promlčecí doby zatížily svá rozhodnutí vadou zakládající porušení základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud v nálezu závěrem uvedl, že nepředjímá, k jakým skutkovým zjištěním obecné soudy v novém řízení dospějí. Konstatoval však, že skutková zjištění, jakož i právní úvahy obecných soudů obsažené v ústavní stížností napadených rozhodnutích, jsou neúplné, příliš formalistické, a proto rozporné s principy spravedlnosti. Pro porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí garantovaných v čl. 36 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Listiny Ústavní soud napadená rozhodnutí civilních soudů všech stupňů zrušil.

Okresní soud ve Zlíně (dále jen "nalézací soud"), vázán právním názorem nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2946/13, k námitce promlčení vznesené žalovanou podrobně zkoumal, kdy se žalobce dozvěděl o vzniklé škodě na zdraví a o tom, kdo mu ji způsobil; dospěl k závěru, že námitka promlčení byla důvodná a žalobu zamítl.

Dne 11. 1. 2017 rozsudkem č. j. 59 Co 298/2016-337 Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "odvolací soud") zamítavý rozsudek nalézacího soudu potvrdil.

Dne 30. 5. 2017 usnesením č. j. 25 Cdo 2127/2017-357 Nejvyšší soud (dále též jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. 1. 2017 č. j. 59 Co 298/2016-337 odmítl (výrok I) podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. Podle dovolacího soudu namítá-li žalobce, že se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda je jeho zdravotní stav stabilizovaný a ustálený, pomíjí výklad soudu prvního stupně k této otázce na straně 6 a 7 rozsudku i závěr odvolacího soudu odkazující na provedené důkazy k "okamžiku stabilizace", tedy k určení doby ustálení zdravotního stavu, která je významná coby nejzazší možný počátek běhu promlčecí doby u dílčího nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Okresní soud sice skutečně zkoumal stav žalobce natolik podrobně, že určil ustálení zdravotního stavu samostatně ke všem jednotlivým obtížím (cévní mozková příhoda, zlomenina krčku kosti stehenní a narušení funkce štítnice), ovšem vycházel-li z toho, že nejpozději se ustálil zdravotní stav žalobce ohledně štítnice dne 23. 11. 2005, je třeba za celkové ustálení zdravotního stavu pro účely posouzení počátku běhu promlčecí doby považovat toto datum. Nic to tedy nemění na závěru o marném uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby dlouho před podáním žaloby dne 2. 7. 2010.

K námitce žalobce, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je jedním ze základních prvků institutu ochrany osobnosti, přičemž právo na ochranu osobnosti promlčení nepodléhá, dovolací soud uvedl, že "[n]ení pochyb o tom, že v projednávané věci je předmětem řízení kromě jiného i nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví, k němuž se přistupuje jako ke specifickému institutu náhrady škody, jak byl také upraven v občanskoprávních předpisech (srov. § 444 a násl. zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále též jen "obč. zák.", která se na projednávanou věc použijí). Nárok na náhradu škody v penězích je majetkové právo, jež podléhá promlčení, a tato skutečnost přitom výslovně vyplývá ze zákona (srov. § 100 odst. 2 a § 106 obč. zák.) a v soudní praxi v oblasti náhrady škody na zdraví k pochybnostem v tomto směru nedocházelo (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009 a ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3196/2010, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 569, C 9036 a C 13062). Jelikož i odvolací soud tento postup respektoval, není ani zde důvod shledat přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Pro úplnost dovolací soud dodává, že byla sice sporná otázka promlčení nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 obč. zák. (tj. nikoliv podle § 444 a násl. obč. zák.), jednalo se však o důsledek dualistického výkladu, který umožňoval stejný nárok uplatnit jak prostřednictvím institutu náhrady škody, tak institutu ochrany osobnosti. Soudní praxe pak dovodila, že i tento nárok je nárokem majetkovým, a tedy promlčitelným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, publikovaný pod č. 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozhodnutí téhož soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Co 1224/2015, nebo ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4776/2014); ostatně v nové občanskoprávní úpravě účinné od 1. 1. 2014 je toto pojetí zakotveno výslovně v § 612 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku."

Dovolací soud se vyjádřil i k námitce žalobce, že vznesení námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy. Poukázal na to, že se nalézací soud s touto otázkou podrobně zabýval a v souladu s judikaturou dovolacího soudu ji neshledal opodstatněnou, neboť dovodil, že důvody pozdního podání žaloby byly především na straně žalobce (dovolatele), žalovaná promlčení nároku nezavinila ani svého práva nezneužila. Soud odvolací se s tímto závěrem ztotožnil. Žalobce v dovolání pak nijak neodůvodnil, v čem spatřuje pochybení soudu nižších stupňů při řešení této otázky, proto ani v této otázce nelze shledat splnění podmínek přípustnosti dovolání.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel stručně a bez podrobnější ústavněprávní argumentace vyjádřil názor, že v jeho případě nepostupovaly odvolací soud a dovolací soud správně. Proto "žádá konkrétní kontrolu ústavnosti a s ohledem na to podává tuto ústavní stížnost proti všem výrokům napadeného rozsudku Nejvyššího soudu".

Stěžovatel má za to, že "se soud ve svém rozhodnutí dostatečně nevypořádal s otázkou, jestli je jeho zdravotní stav stabilizovaný a ustálený. Pro posouzení promlčecího nároku na náhradu škody na zdraví má řešení této otázky zásadní právní význam".

Podle názoru stěžovatele právo na náhradu majetkové újmy v penězích je jedním ze základních prvků institutu ochrany osobnosti. Podřízení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích promlčecí době se mu jeví jako "poněkud rozporuplný postup už proto, že samotný nárok na ochranu osobnosti promlčení nepodléhá". Ústavní soud by podle stěžovatele měl dát jasnou odpověď na otázku, zda se náhrada nemajetkové újmy v penězích promlčuje či nikoliv.

IV.

V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně soudce zpravodaje a složení senátu rozhodujícího ve věci.

Poté, co soudce zpravodaj Jaromír Jirsa sdělením ze dne 6. 9. 2017 podle § 37 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prohlásil, že s ohledem na svůj vztah k zástupci stěžovatele ve věci může být podjatý, rozhodl čtvrtý senát Ústavního soudu usnesením ze dne 12. 9. 2017 č. j. IV. ÚS 2781/17-7, že soudce Jaromír Jirsa je vyloučen z projednávání a rozhodování této věci. Následně předseda Ústavního soudu věc přidělil soudci Janu Musilovi, jako soudci zpravodaji.

Ve smyslu ustanovení § 10 odst. 3 a § 9 odst. 4 Rozvrhu práce Ústavního soudu (Org. 11/17, dostupný na úřední desce i webových stránkách www.usoud.cz) se stal namísto vyloučeného soudce Jaromíra Jirsy zastupujícím soudcem předseda III. senátu Radovan Suchánek.

V.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

VI.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížností je napadeno toliko rozhodnutí dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že právo na dovolání, resp. na mimořádný opravný prostředek, sice není ústavně zaručeno [srov. usnesení ze dne 18. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 298/02 (U 18/26 SbNU 381)], ovšem pokud již jej zákonodárce do právního řádu jako opravný prostředek zakomponoval, je nezbytné, aby se na řízení o něm vztahovala ochrana práv jednotlivce zaručená ústavním pořádkem.

V souladu s obsahem i petitem ústavní stížnosti se Ústavní soud mohl v předmětné věci zabývat pouze rozhodnutím dovolacího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. V ústavní rovině tak mohla být v řízení před Ústavním soudem řešena pouze otázka, zda postupem dovolacího soudu nedošlo k odepření spravedlnosti, tedy zda nebyl porušen zákaz denegatio iustitiae a zákaz libovůle tvořící součást práva na soudní ochranu, tj. zda k odmítnutí dovolání nedošlo svévolně a bez uvedení dostatečných důvodů. V posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu dovolacího soudu žádné protiústavní deficity.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že dovolací soud své závěry o nepřípustnosti dovolání v souladu s požadavky spravedlivého procesu dostatečně odůvodnil. Postupem dovolacího soudu tudíž nebyla stěžovateli odepřena spravedlnost, protože dovolací soud, v souladu se svými povinnostmi, nejprve řešil otázku přípustnosti jeho dovolání a poté konkrétně odůvodnil, proč nelze dovolání stěžovatele považovat za přípustné. Usnesení Nejvyššího soudu mělo zákonný podklad a v hodnocení přípustnosti dovolání nevykazovalo znaky libovůle.

Ústavní soud nad rámec konstatuje, že ústavní stížnost je pouhým opakováním tvrzení stěžovatelem již uplatněných v civilním řízení před soudy všech stupňů, s nimiž se dovolací soud v napadeném rozhodnutí dostatečně a ústavně relevantním způsobem vypořádal.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru