Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 278/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ostrava
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkObhájce
advokát/ustanovený
advokát/odměna
Plná moc
Obhajoba
advokát/zvolený
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.278.15.1
Datum podání29.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 151, § 41 odst.5, § 152, § 33 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 278/15 ze dne 19. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. B., t. č. Věznice, Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se sídlem Přívozská 10, Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2014, č.j. 2 T 229/2013-208, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2014, č.j. 6 To 297/2014-229, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 29. 1. 2015, směřuje proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2014, č.j. 2 T 229/2013-208, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2014, č.j. 6 To 297/2014-229.

Okresní soud v Ostravě rozhodl dne 8. 7. 2014, č.j. 2 T 229/2013-208, tak, že podle § 151 odst. 2, odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů obhájkyni stěžovatelky JUDr. Jarmile Lipnické Pešlové, a to ve výši 1.500,- Kč.

Krajský soud v Ostravě rozhodl dne 20. 10. 2014, č.j. 6 To 297/2014-229, tak, že se stížnost advokátky JUDr. Jarmily Lipnické Pešlové podaná jménem stěžovatelky podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítá, jako podaná osobou neoprávněnou.

II.

Stěžovatelka má za to, že obecné soudy porušily její ústavou zaručené základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, tedy práva na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Okresní soud dle stěžovatelky pochybil v tom, že přiznal zvolené obhájkyni náklady obhajoby vzniklé až po právní moci usnesení o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou. Stěžovatelka je toho názoru, že soud rozhoduje o nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu na celou dobu trestního řízení. Pokud by tomu tak nebylo, musel by ve svém rozhodnutí přesně vymezit, ve kterém okamžiku vznikla sociální a osobní situace žadatele opravňující přiznání nároku, přičemž tento okamžik nemůže být odvíjen od tak nejisté a variabilní události, jako je nabytí právní moci daného rozhodnutí.

Dále se stěžovatelka domnívá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo rovněž k porušení principu legitimního očekávání a právní jistoty. Stěžovatelka upozorňuje, že oprávněným očekáváním je, že pokud soud žádosti o bezplatnou obhajobu vyhoví, tak stát za ni uhradí obhájci náklady obhajoby tak, jak vznikly, a nikoli pouze omezeně za dobu po právní moci rozhodnutí s tím, že zbytek povinnosti hradit náklady na obhajobu zůstane na ní, když si obhájce sama na plnou moc zvolila.

Stěžovatelka se dále domnívá, že krajský soud nesprávně vyhodnotil její procesní postavení v dané věci. Stěžovatelka zdůrazňuje, že k podání stížnosti udělila své obhájkyni zvláštní plnou moc, a to dne 17. 7. 2014. Tato speciální plná moc nebyla k původní stížnosti omylem doložena, stěžovatelka se však domnívá, že soud měl obhájkyni k doložení plné moci vyzvat, a ne a priori předpokládat, že takováto plná moc neexistuje. Navíc tato speciální plná moc byla posléze doručena do podatelny krajského soudu, a to dne 29. 10. 2014. Stěžovatelka je navíc přesvědčena, že plná moc, kterou udělila obhájkyni již dne 3. 1. 2014, je obsahově koncipována tak, že advokátka ji má zastupovat ve všech právních věcech, vykonávat veškeré úkony, podávat návrhy a žádosti atd., z čehož lze dovodit, že advokátka byla již touto plnou mocí k podání příslušné stížnosti za stěžovatelku oprávněna.

III.

Stěžovatelka si zvolila na plnou moc jako obhájkyni JUDr. Jarmilu Lipnickou Pešlovou. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 2 T 229/2013, které nabylo právní moci dne 14. 3. 2014, byl stěžovatelce přiznán nárok na obhajobu bezplatnou. Vzhledem k tomu, že trestní řízení bylo pravomocně skončeno odsuzujícím rozsudkem, požádala obhájkyně o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů.

Okresní soud v Ostravě rozhodl dne 8. 7. 2014, č.j. 2 T 229/2013-208, tak, že podle § 151 odst. 2, odst. 3 trestního řádu přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů obhájkyni stěžovatelky JUDr. Jarmile Lipnické Pešlové, a to ve výši 1.500,- Kč, a co do zbytku nepřiznaného nároku její návrh zamítl.

Tímto rozhodnutím soudu I. stupně tak byly přiznány obhájkyni náklady řízení toliko ve výši 1 500,- Kč. Zbytek nákladů ve výši 6 000,- Kč přiznán nebyl. Okresní soud v Ostravě tento postup odůvodnil tak, že o bezplatné obhajobě stěžovatelky bylo pravomocně rozhodnuto dne 14. 3. 2014 a obhájkyně po tomto datu učinila již jen jeden úkon spojený s obhajováním. Okresní soud dále uvedl, že z ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, jakož i z komentáře k trestnímu řádu (ŠÁMAL, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 414) vyplývá, že odměnu a náhradu hotových výdajů obhájce hradí stát až za období po právní moci rozhodnutí o tom, že obviněný má nárok na bezplatnou obhajobu.

Krajský soud v Ostravě rozhodl dne 20. 10. 2014, č.j. 6 To 297/2014-229, tak, že se stížnost advokátky JUDr. Jarmily Lipnické Pešlové podaná jménem stěžovatelky podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítá, jako podaná osobou neoprávněnou.

Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že stížnost proti usnesení okresního soudu nepodala stěžovatelka osobně, ale prostřednictvím JUDr. Jarmily Lipnické Pešlové, dne 23. 7. 2014, ačkoliv trestní stíhání stěžovatelky skončilo dne 12. 5. 2014. Podle § 41 odst. 5 trestního řádu, pokud nebylo při zmocnění obhájce vymezeno jinak, zaniká zmocnění při skončení trestního stíhání, a i když zmocnění takto zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, dále podat žádost o milost a odklad výkonu trestu. Vzhledem k tomu, že ve věci byla podána stížnost proti rozhodnutí o nákladech trestního řízení, je zřejmé, že se nejedná o vyjmenované úkony, které je možno učinit i po zániku zmocnění. Z obsahu plné moci udělené obžalovanou dne 3. 1. 2014 přitom nevyplývá, že by advokátka byla oprávněna odsouzenou zastupovat i po skončení trestního stíhání.

Na základě výše uvedeného krajský soud konstatoval, že pokud by obhájkyně JUDr. Jarmila Lipnická Pešlová podala stížnost vlastním jménem, jednalo by se o osobu oprávněnou, stejně kdyby si podala stížnost stěžovatelka osobně. Jelikož však stížnost byla podána obhájkyní za stěžovatelku, jedná se za dané situace o stížnost podanou osobou neoprávněnou.

IV.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení a postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem částečně podaným osobou neoprávněnou a částečně zjevně neopodstatněným.

V.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným (ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu).

Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2014, č.j. 2 T 229/2013-208, bylo rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhájkyni stěžovatelky ze strany státu. V rámci tohoto usnesení byla odměna obhájkyni vyčíslena, byly specifikovány úkony, za které se odměna obhájkyni přiznává a bylo zdůvodněno, proč se naopak za některé úkony nepřiznává. Tímto usnesením tedy nebylo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelky, ale o povinnosti státu vyplatit její obhájkyni blíže specifikovanou odměnu a náhradu hotových výdajů v důsledku toho, že stěžovatelce byl v minulosti nárok na bezplatnou obhajobu přiznán.

Jinak řečeno - tímto rozhodnutím nemůže být stěžovatelka dotčena, neboť řeší pouze vztah mezi státem a obhájkyní, týkající se určení výše odměny náležející obhájkyni ze strany státu. Proti tomuto rozhodnutí tak mohla v rámci ústavní stížnosti brojit obhájkyně stěžovatelky, JUDr. Jarmila Lipnická Pešlová, ale nikoliv však stěžovatelka. V tomto ohledu je tak třeba ústavní stížnost posoudit jako podanou osobou zjevně neoprávněnou (obdobně viz usnesení ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3364/14, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

VI.

Ve vztahu k námitkám stěžovatelky vůči usnesení krajského soudu je možno uvést, že sama stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, že k podání stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů udělila své obhájkyni zvláštní plnou moc, a to dne 17. 7. 2014, přičemž však tato speciální plná moc nebyla ke stížnosti omylem doložena a doručena do podatelny krajského soudu byla až dne 29. 10. 2014, když však rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno již dne 20. 10. 2014. V této souvislosti se pak jako účelové jeví tvrzení stěžovatelky, že obhájkyně byla oprávněna k podání stížnosti proti usnesení okresního soudu již na základě plné moci ze dne 3. 1. 2014, která měla být koncipována tak, že advokátka ji má zastupovat ve všech právních věcech, vykonávat veškeré úkony, podávat návrhy a žádosti atd.

Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu plyne, že ve věci byla podána stížnost proti rozhodnutí o nákladech trestního řízení, což však nepatří mezi úkony, které je možno učinit i po zániku zmocnění podle § 41 odst. 5 trestního řádu. Z obsahu plné moci udělené obžalovanou dne 3. 1. 2014 přitom nevyplývá, že by advokátka byla oprávněna odsouzenou zastupovat i po skončení trestního stíhání. K tomu lze dodat, že pokud by tomu tak bylo, stěžovatelka by své obhájkyni nemusela udělovat další, zvláštní plnou moc (viz výše).

V této souvislosti je možno odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 303/04, které se také týkalo zamítnutí stížnosti soudem druhého stupně z důvodu, že byla podána osobou neoprávněnou, jelikož oprávnění advokátky zastupovat odsouzeného zaniklo v souladu s § 41 odst. 5 trestního řádu pravomocným ukončením trestního stíhání vyhlášením rozsudku. Podle ustanovení § 41 odst. 5 trestního řádu platí, že nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. Věta druhá téhož ustanovení pak povoluje výjimku, neboť i po zániku zmocnění je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu.

Z odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 303/04, vyplývá, že: "Pokud tedy není v plné moci vymezen přesně určitý úsek trestního řízení, pak zmocnění trvá od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku nebo usnesení o zastavení trestního stíhání, případně jiného pravomocného ukončení trestní věci. Takové zmocnění tedy zaniká přímo ze zákona. Pokud stěžovatel uvádí, že jeho obhájkyně měla "generální plnou moc", z čehož usuzuje, že plná moc nebyla omezena, a proto byla na jejím základě oprávněna i ke všem dalším úkonům učiněným po skončení trestního stíhání, nelze tento výklad považovat za správný. Právě v případě takto udělené plné moci, která není vymezena jinak, se uplatní citované ustanovení § 41 odst. 5 trestního řádu a zmocnění zanikne při skončení trestního stíhání. V opačném případě by uvedené ustanovení zcela postrádalo svůj význam."

Argumentaci obsaženou v usnesení krajského soudu ze dne 20. 10. 2014, č.j. 6 To 297/2014-229, je tak možné s ohledem na okolnosti případu považovat za souladnou se zákonem, když trestní stíhání stěžovatelky skončilo dne 12. 5. 2014, čímž také zaniklo oprávnění advokátky zastupovat stěžovatelku, přičemž v souvislosti s podáním stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů nebyla soudu včas doložena nová zvláštní plnou moc udělená stěžovatelkou obhájkyni a stížnost tak byla podána osobou neoprávněnou.

Z výše uvedeného vyplývá, že krajský soud se stížností zabýval, zmínil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval, přičemž rozvedl základní důvody, z nichž při svém rozhodování vycházel. V naznačeném postupu obecného soudu Ústavní soud nespatřuje rysy porušení ústavnosti a v posuzované věci proto neshledal důvod pro svůj zásah v podobě zrušení napadeného rozhodnutí.

VII.

Pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že však nesdílí názor krajského soudu v tom smyslu, že pokud by obhájkyně JUDr. Jarmila Lipnická Pešlová podala stížnost vlastním jménem, jednalo by se o osobu oprávněnou k podání stížnosti, stejně jako kdyby si podala stížnost stěžovatelka osobně. Ústavní soud je toho názoru, že oprávněná k podání stížnosti proti usnesení, kterým se obhájkyni stěžovatelky přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ze strany státu, byla v daném případě toliko obhájkyně, nikoliv však stěžovatelka osobně.

Ustanovení § 151 odst. 6 trestního řádu stanoví, že ustanovení § 151 odst. 2 až odst. 5 (týkající se odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného obhájce) se přiměřeně užijí na rozhodování o výši odměny a náhradě hotových výdajů zvoleného obhájce obviněným, který má nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, a ustanoveného zmocněnce poškozeného. Dle § 151 odst. 4 trestního řádu je proti rozhodnutí o výši odměny a náhradě hotových výdajů přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Rozhodne-li po skončení trestního stíhání o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce policejní orgán nebo státní zástupce, přísluší právo stížnosti pouze obhájci. Totéž platí, rozhodne-li v řízení před soudem předseda senátu poté, co trestní stíhání skončilo v řízení před soudem jinak než rozsudkem, jímž byl obviněný uznán vinným. V ostatních případech právo stížnosti přísluší též obviněnému jako osobě, jíž se takové usnesení z důvodu uvedeného v § 152 odst. 1, písm. b) přímo týká - byl-li obžalovaný pravomocně uznán vinným, je povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje ustanovenému obhájci; to však neplatí, bylo-li předtím ve smyslu § 33 odst. 2 trestního řádu pravomocně rozhodnuto, že obviněný má nárok na obhajobu bezplatnou (ŠÁMAL, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1819).

Přiměřenost užití § 151 odst. 2 až 5 na rozhodování o výši odměny a náhrady hotových výdajů zvoleného obhájce spočívá (kromě jiného) také v tom, že proti rozhodnutí podle § 151 odst. 3 je taktéž přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Avšak obviněný není osobou k jejímu podání oprávněnou, neboť mu nevzniká povinnost podle § 152 odst. 1 písm. b) - viz ŠÁMAL, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1820.

Jinými slovy - v případě zvoleného obhájce oprávnění obviněného podat stížnost proti usnesení o odměně a náhradě hotových výdajů obhájce v podstatě postrádá smysl, protože pokud je rozhodováno o odměně a náhradě hotových výdajů zvoleného obhájce, není odsouzený povinen odměnu a hotové výdaje nahradit státu (rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů zvoleného obhájce je spjato s předchozím přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu). Nemůže být proto rozhodnutím o výši odměny a náhrady hotových výdajů zvoleného obhájce dotčen obviněný, jelikož takové rozhodnutí řeší pouze vztahy mezi obhájcem a státem týkající se určení výše odměny náležející obhájci ze strany státu.

V souvislosti s konkrétním případem je pak možno uvést, že stěžovatelka si zvolila obhájkyni na plnou moc. Následně jí byl přiznán nárok na obhajobu bezplatnou. Vzhledem k tomu, že trestní řízení bylo pravomocně skončeno, bylo rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhájkyni, kterou si stěžovatelka zvolila na plnou moc. Ze samotného rozhodnutí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, které hradí obhájkyni stát, však stěžovatelce neplynou žádné povinnosti a není proto, na rozdíl od své obhájkyně, oprávněna si proti takovému rozhodnutí podat stížnost.

VIII.

Ústavnímu soudu tedy při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než uzavřít, že stěžovatelkou tvrzené porušení ústavně zaručeného práva neshledal.

Z toho důvodu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl částečně podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, a částečně podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2015

Vlasta Formánková v. r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru