Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2766/15 #1Nález ÚS ze dne 12.05.2016Dokazování a náležité odůvodnění soudního rozhodnutí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
Promlčení
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
nemovitost
Bezdůvodné obohacení
spoluvlastnictví/vypořádání
spoluvlastnictví/podílové
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 84/81 SbNU 413
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.2766.15.1
Datum vyhlášení25.05.2016
Datum podání14.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 2 odst.3, čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 137, § 101, § 107, § 451

99/1963 Sb., § 157 odst.4, § 157 odst.2, § 169, § 132


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Právu na spravedlivý proces a principu vyloučení libovůle odpovídá požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, který vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod.

Pokud právní závěry přijaté na základě zjištěného skutkového stavu neodůvodněně nereflektují ustálenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, pak takové rozhodnutí obecného soudu vykazuje zřetelné prvky svévole, což v projednávaném případě vedlo k porušení čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Jiřího Boučka zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 12. května 2016 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015 č. j. 13 Co 209/2015-160, a to pro rozpor s čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost.

Narativní část

Stěžovatel se v postavení žalobce v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení peněžní částky z titulu vypořádání mezi podílovými spoluvlastníky podle § 137 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen „OZ“). Nalézací soud zčásti jeho žalobě vyhověl, přičemž věc právně hodnotil jako bezdůvodné obohacení podle § 451 OZ ve spojení s § 107 OZ, tj. dvouletou promlčecí dobou. Městský soud rozhodnutí nalézacího soud potvrdil s tím, že v dané věci se o bezdůvodné obohacení nejedná. Byl však toho názoru, že ekvivalent náhrady za užívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu stanovil soud prvního stupně správně. Jediný dopad mělo jiné právní posouzení věci na promlčecí dobu, když v tomto případě bylo třeba užít obecnou tříletou promlčecí dobu § 101 OZ. Námitka promlčení vznesená žalovanou tak nebyla důvodná, a proto odvolací soud přiznal stěžovateli náhradu i za období od 23. 2. 2012, tj. částku 1 027 Kč. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy nesprávně posoudily jeho žalobní nárok, neboť podle konstantní judikatury Ústavního soudu se nejednalo o bezdůvodné obohacení, ale o dovolené užívání společné věci. Tímto postupem obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud úvodem poznamenal, že klíčovou otázkou v předmětném sporu bylo, zda majetkový nárok vyplývající z náhrady za užívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu podléhá či nepodléhá promlčení v obecné promlčecí lhůtě, popř. od jakého okamžiku se taková promlčecí lhůta odvíjí. Stěžovatel se jako podílový spoluvlastník žalobou domáhal náhrady vůči druhému podílovému spoluvlastníkovi z toho důvodu, že užívá společnou věc nad rámec svého podílu na společné věci bez dohody s ním. Právní posouzení nároku se opírá o zákonné ustanovení § 137 odst. 1 OZ a v tomto případě je třeba užít obecnou tříletou promlčecí dobu podle § 101 OZ.

Ústavní soud odkazem na svoji předchozí judikaturu konstatoval, že bezdůvodné obohacení dle § 451 OZ má povahu subsidiární a přichází do úvahy jen tam, kde nárok nelze odvodit z jiného právního titulu. Pokud se podílový spoluvlastník domáhá náhrady vůči druhému podílovému spoluvlastníkovi z toho důvodu, že užívá společnou věc nad rámec svého podílu na společné věci bez dohody s ním, jde o nárok, který se opírá o zákonné ustanovení § 137 odst. 1 OZ, ze kterého vyplývá, v jakém rozsahu se ten který podílový spoluvlastník podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Nárok, který se opírá o zákonné ustanovení, nemůže být nárokem bezdůvodným ve smyslu ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Ustanovení o bezdůvodném obohacení mají povahu kogentní a nelze je proto nepřípustným způsobem extenzivně vykládat. Takový výklad se dostává do extrémního rozporu se smyslem a účelem těchto ustanovení.

Odvolací (městský) soud se však takového „vybočení“ v posuzované věci dopustil, a to z hlediska doby přiznaného nároku. Odvolací soud přehlédl, že žalobce požadoval nájemné od února 2011 a nikoliv od 23. 2. 2012, tj. od doby podání žaloby. Odvolací soud navíc žádným způsobem nevysvětlil, co bylo příčinou, že nárok stěžovateli přiznal až od 1. 2. do 23. 2. 2012 v částce 1 027 Kč. Tento nedostatek odůvodnění je tak nejen v rozporu s § 157 odst. 4 o. s. ř. a § 169 o. s. ř., ale především v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní soud závěrem konstatoval, že napadený rozsudek odvolacího soudu vykazuje zřetelné prvky libovůle, a to v tom, že právní závěry přijaté na základě správně zjištěného skutkového stavu neodůvodněně nereflektují ustálenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jež je z hlediska požadavků na zjištěný skutkový stav relevantní. Z těchto důvodů ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek městského soudu zrušil. Úkolem městského soudu v dalším řízení bude odstranit tyto nedostatky a řádně posoudit uplatněný nárok i za období před podáním žaloby. Ke zrušení rozsudku nalézacího soudu však Ústavní soud nepřistoupil, neboť ochrany základních práv a svobod stěžovatele lze dosáhnout již tím, že věc bude znovu projednána odvolacím soudem.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Rychetský. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 2766/15 ze dne 12. 5. 2016

N 84/81 SbNU 413

Dokazování a náležité odůvodnění soudního rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka - ze dne 12. května 2016 sp. zn. IV. ÚS 2766/15 ve věci ústavní stížnosti Jiřího Boučka, zastoupeného JUDr. Janou Ventovou, advokátkou, se sídlem Václavské nám. 37, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. dubna 2015 č. j. 70 C 42/2014-130 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015 č. j. 13 Co 209/2015-160, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově žalobě na vypořádání mezi podílovými spoluvlastníky, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Věry Boučkové, zastoupené JUDr. Milošem Vostrovským, advokátem, se sídlem AK v Praze 2, Lublaňská 42, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015 č. j. 13 Co 209/2015-160 byla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015 č. j. 13 Co 209/2015-160 se ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do základního práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. V ústavní stížnosti poukazuje stěžovatel na to, že nezávislost soudu nezakládá možnost konat svévolně. Postup soudu prvního stupně a soudu druhého stupně v této věci a nerespektování judikatury Ústavního soudu je v rozporu s ústavním postulátem vyloučení svévole [čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny], obecně pojatým principem rovnosti (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy), jakož i kautelami vyplývajícími ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny).

3. V řízení vedeném před civilním soudem stěžovatel v postavení žalobce uplatnil pohledávku, původně ve výši 68 580 Kč, z titulu vypořádání mezi podílovými spoluvlastníky podle § 137 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník"). Předmětem spoluvlastnictví byl rodinný dům a jednalo se o náhradu za užívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu za období od 24. 2. 2011 do 10. 12. 2013.

4. Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv na spravedlivé soudní řízení. Soudy jsou dle čl. 90 Ústavy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Z toho vzniká dopad na pocit právní jistoty občanů, která je nezbytným důsledkem demokratické povahy ústavního státu, a jí musí odpovídat i chování právního státu, které je nejen ve shodě s formálněprávními předpisy, ale je také spravedlivé.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 471/05 ze dne 22. 2. 2006 (N 43/40 SbNU 355) v tom smyslu, že nejde o bezdůvodné obohacení, ale o dovolené užívání společné věci.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ze strany obecných soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že nebyl respektován princip právní jistoty a předvídatelnosti práva a při rozhodování se soudy dopustily libovůle. Napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek.

II. Průběh řízení před Ústavním soudem

7. Dle ustanovení § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil.

8. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze, předsedou senátu 13 Co, uvedl, že odvolací soud se věcí stěžovatele řádně zabýval. S námitkami stěžovatele ohledně nároku na zaplacení peněžní částky představující ekvivalent náhrady za užívání nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu žalované se odvolací soud řádně vypořádal, proto odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze vznesl návrh, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně bezdůvodnou odmítl, neboť rozsudkem odvolacího soudu nedošlo k namítanému porušení ústavních práv stěžovatele.

9. Stěžovateli bylo zasláno vyjádření účastníka řízení na vědomí. Stěžovatel využil svoji možnost a zaslal repliku k vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti. Dle názoru stěžovatele odvolací soud aplikoval ustanovení § 451, a nikoliv § 139 odst. 2 občanského zákoníku, v důsledku toho aplikoval dvouletou promlčecí dobu, ne jak správně měl tříletou promlčecí dobu.

10. Vedlejší účastník řízení - žalovaná v řízení před obecnými soudy (Věra Boučková) využila svoji možnost a vyjádřila se k ústavní stížnosti. Odvolací soud vycházel ze správného právního posouzení nároku a správné aplikace promlčení doby; pokud zřejmě provedl nesprávný výpočet nároku stěžovatele, nemůže se jednat o případ svévole, který by dosahoval ústavněprávní roviny. Dle jejího názoru v řízení před odvolacím soudem nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces a potažmo vlastnického práva stěžovatele, proto navrhla, aby ústavní stížnost stěžovatele byla zamítnuta.

11. Vzhledem k tomu, že k objasnění věci není třeba nařizovat ústní jednání, neboť v tomto směru je plně postačující písemné vyjádření účastníka řízení a obsah vyžádaného spisu, rozhodl Ústavní soud ve věci podle § 44 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů včetně zákona č. 404/2012 Sb., bez jeho konání.

III. Posouzení přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 70 C 42/2014. Vzhledem k tomu, že stěžovateli je znám obsah napadených rozhodnutí, nepovažoval Ústavní soud za potřebné podrobně rekapitulovat průběh soudního řízení.

13. Stěžovatel v postavení žalobce v řízení před soudem (dne 24. 2. 2014) uplatnil pohledávku původně ve výši 68 580 Kč z titulu vypořádání mezi podílovými spoluvlastníky podle § 137 odst. 1 občanského zákoníku. Předmětem spoluvlastnictví byl rodinný dům, přičemž stěžovatel byl vlastníkem ideální 1/8. Ideální 1/4 vlastnil Blahoslav Kříž a další ideální 1/4 vlastnil jeho bratr Mojmír Kříž, kteří užívali byt v prvním poschodí, který byl stejný jako byt v přízemí. Byt v přízemí užívala výlučně žalovaná Věra Boučková, která vlastnila ideální 3/8 předmětné nemovitosti. Protože byt užívala pouze žalovaná, domáhal se stěžovatel svého podílu na právech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci ve formě finančního vyrovnání. Soud prvního stupně právně hodnotil věc dle § 451 a 107 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení a promlčení tohoto práva, kdy právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. V průběhu řízení byl vypracován znalecký posudek, který stanovil obvyklé nájemné z předmětného bytu 5 000 Kč, a proto stěžovatel upravil žalobu tak, že požadoval 25 % z uvedené částky, což je částka 1 250 Kč/měsíc, a to od 24. 2. 2011 do 10. 12. 2013, což je 1 250 Kč x 33,5 měsíců = 41 875 Kč.

14. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2015 (13 Co 209/2015-160) potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že o bezdůvodné obohacení v dané věci nejde. Byl toho názoru, že ekvivalent náhrady za užívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu stanovil soud prvního stupně správně. Jediný dopad má jiné právní posouzení věci na promlčecí dobu, kdy v tomto případě je třeba užít promlčecí dobu obecnou tříletou podle ustanovení § 101 občanského zákoníku. Potom ovšem není námitka promlčení, kterou vznesla žalovaná, důvodná a náhradu je třeba přiznat i za období od 23. 2. 2012, což představuje částku 1 027 Kč. Tuto částku tedy odvolací soud cestou změny rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. stěžovateli přiznal. Ve výrocích o nákladech řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

IV. Vlastní posouzení

16. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

17. V prvé řadě je nutno připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není proto primárně povolán k tomu, aby posuzoval celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí či nahrazoval hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Z hlediska postavení orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud oprávněn (a povinen) zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, dospěje-li k závěru, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, došlo k porušení jeho základních práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

18. Ústavní soud ustáleně judikuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.; bod 36)].

19. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost normativních právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné.

20. Úvodem další argumentace se sluší nejprve poznamenat, že klíčovou otázkou v předmětném sporu bylo, zda majetkový nárok stěžovatele vyplývající z náhrady za užívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu bez dohody s ním podléhá či nepodléhá promlčení v obecné promlčecí lhůtě předvídané ustanovením § 100 a násl. občanského zákoníku, popř. od jakého okamžiku se taková promlčecí lhůta odvíjí.

21. Institut promlčení upravuje občanský zákoník v § 100 až 114. Spočívá v tom, že po uplynutí v zákoně stanovené doby se lze s úspěchem bránit vymáhání práva. Účelem promlčení je především vést věřitele (oprávněné) k tomu, aby v případě nesplnění závazku povinnou osobou uplatnili své právo a aby tak učinili bez zbytečného odkladu. Obecně platí, že čím delší doba uplyne od nesplnění závazku, tím obtížněji se v případě sporu dokazuje skutečný stav věcí.

22. K promlčení práva dojde, nebylo-li vykonáno v době stanovené v občanském zákoníku. Záleží ovšem na vůli dlužníka (povinného), zda námitku, že došlo v dané věci k promlčení, uplatní před soudem. Jelikož se zde nejedná o zánik práva, soud k promlčení přihlédne pouze v případě námitky dlužníka (povinného). Je jednoznačné, že stěžovatel v řízení před soudem uplatnil pohledávku dne 24. 2. 2014. Stěžovatel jako podílový spoluvlastník se žalobou domáhal náhrady vůči druhému podílovému spoluvlastníkovi z toho důvodu, že užívá společnou věc nad rámec svého podílu na společné věci bez dohody s ním. Právní posouzení nároku se opírá o zákonné ustanovení § 137 odst. 1 občanského zákoníku a v tomto případě je třeba užít promlčecí dobu obecnou tříletou podle ustanovení § 101 občanské zákoníku.

23. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces a zásah do vlastnického práva, které požívá ochrany v souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud má za to, že v předcházejícím řízení skutečně došlo k porušení základního práva na soudní ochranu stěžovatele [k tomu z obsáhlé judikatury viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, usnesení sp. zn. IV. ÚS 248/01 ze dne 30. 8. 2001, usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), usnesení sp. zn. III. ÚS 748/07 ze dne 4. 4. 2007, nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61) a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz].

24. V rovině ústavního pořádku, jeho norem a principů z nich vyvěrajících pak ve prospěch závěru o promlčitelnosti předmětného majetkového práva může být především tvrzeno, že promlčení uvedených majetkových práv je výrazem nezbytné právní jistoty vlastnických poměrů v zemi jako neodmyslitelné komponenty či podstatné náležitosti demokratického právního státu, kterým dle čl. 1 odst. 1 Ústavy je, jestliže ohledně ustanovení o promlčení na straně adresáta tohoto majetkového práva, korespondujícího s uvedenou povinností, je plně ponecháno na jeho vůli, zda je využije, resp. toto právo uplatní.

25. Z výše uvedeného je dobře patrné, že se zde střetávají dvě základní ústavní hodnoty, a to princip právní jistoty na straně jedné s principem legitimního očekávání na straně druhé. Mezi nimi není přitom v obecné (abstraktní) rovině žádného rozdílu co do jejich významu, závaznosti, přednosti, resp. právní síly apod. Tyto jejich vlastnosti je třeba poměřovat vždy v kontextu konkrétních okolností, konkrétního případu. Tedy teprve ve světle zhodnocení tohoto střetu je možno přistoupit k vyslovení závěru o použitelnosti (aplikovatelnosti) institutu promlčení obsaženého v občanském zákoníku na majetkový nárok plynoucí z ustanovení § 101.

26. Ústavní soud ve svých rozhodnutích formuloval, že bezdůvodné obohacení dle ustanovení § 451 občanského zákoníku má povahu subsidiární a přichází do úvahy jen tam, kde nárok nelze odvodit z jiného právního titulu. Pokud se podílový spoluvlastník domáhá náhrady vůči druhému podílovému spoluvlastníkovi z toho důvodu, že užívá společnou věc nad rámec svého podílu na společné věci bez dohody s ním, jde o nárok, který se opírá o zákonné ustanovení § 137 odst. 1 občanského zákoníku, ze kterého vyplývá, v jakém rozsahu se ten který podílový spoluvlastník podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Nárok, který se opírá o zákonné ustanovení, nemůže být nárokem bezdůvodným ve smyslu ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Ustanovení o bezdůvodném obohacení mají povahu kogentní, a nelze je proto nepřípustným způsobem extenzivně vykládat. Takový výklad se dostává do extrémního rozporu se smyslem a účelem těchto ustanovení.

27. Odvolací soud se takového "vybočení" v posuzované věci dopustil, a to z hlediska doby přiznaného nároku. Odvolací soud přehlédl, že žalobce požadoval nájemné od února 2011, a nikoliv od 23. 2. 2012, tj. doby od podání žaloby. Odvolací soud žádným způsobem nevysvětlil, co bylo příčinou, že nárok stěžovateli přiznal až od 1. 2. do 23. 2. 2012 v částce 1 027 Kč.

28. Dále je třeba uvést, že právu na spravedlivý proces (a principu vyloučení libovůle) odpovídá požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [viz např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 4927/12 (N 199/71 SbNU 361)]; tento požadavek, resp. povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí, vyplývá i z čl. 6 Úmluvy. Tímto požadavkem je nutno rozumět přiměřeně dostatečnou míru odůvodnění, kdy "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu", přičemž jej nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [srov. např. usnesení ze dne 25. 10. 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363) nebo nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565); viz též rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk proti Nizozemí, stížnost č. 16034/90, § 61, a ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija proti Španělsku, stížnost č. 18390/91, § 29].

29. Zde Ústavní soud připomíná, že k těmto aspektům hodnocení řadí mimo jiné, že odůvodnění rozhodnutí je v souladu s ustanovením § 157 odst. 4 a § 169 o. s. ř., a platí, že vznese-li účastník řízení významné námitky, jež reálně mohou ovlivnit právní posouzení věci, je nezbytné, aby soud na tyto námitky reagoval a svůj závěr (byť stručně, přesto však přesvědčivě) odůvodnil. Neučiní-li tak a s námitkami se v odůvodnění svého rozhodnutí nikterak nevypořádá, zbavuje své rozhodnutí základních atributů v podobě přesvědčivosti a přezkoumatelnosti. Ústavní soud dospěl k závěru, že takovými vadami trpí napadené rozhodnutí.

30. Princip vyloučení libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny při rozhodování soudů patří mezi základní principy právního státu. Při hodnocení důkazů v civilních sporech jsou obecné soudy vedeny zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 odst. 1 o. s. ř.), která je projevem jejich nezávislosti (čl. 81 Ústavy), resp. nezávislosti soudců při výkonu jejich funkce (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Jakkoli Ústavní soud má velmi limitovaný prostor do této výlučné pravomoci obecných soudů vstupovat, je povinen zasáhnout za situace, kdy hodnocení důkazů obecným soudem vykazuje znaky libovůle. Takovým je i rozhodnutí obecného soudu, jehož skutková zjištění zjevně neodpovídají provedeným důkazům, resp. jehož právní závěry přijaté na základě takto "zjištěného" skutkového stavu zároveň zcela odhlížejí od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jež je z hlediska požadavků na zjištěný skutkový stav relevantní. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními; viz nález sp. zn. III. ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451), nález sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), nález sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), nález sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371), jakož i další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, dostupná na http://nalus.usoud.cz.

V. Závěr

31. Ústavnísoud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu vykazuje zřetelné prvky libovůle, a to v tom, že právní závěry přijaté na základě správně zjištěného skutkového stavu neodůvodněně nereflektují ustálenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jež je z hlediska požadavků na zjištěný skutkový stav relevantní. Úkolem obecného soudu v dalším řízení je tyto nedostatky odstranit a řádně posoudit uplatněný nárok i za období před podáním žaloby.

32. Pokud stěžovatel tvrdil porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Listiny či čl. 2 odst. 4 Ústavy, Ústavnísoud uvádí, že tyto záruky byly v projednávané věci přímo použitelné. Ve vztahu k tvrzenému porušení vlastnického práva chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny platí, že k jeho případnému dotčení, je-li spojováno s výsledkem soudního řízení, došlo za splnění podmínky nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, jenž však, jak je shora uvedeno, byl shledán.

33. Z uvedených důvodů dospěl Ústavnísoud k závěru, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015 č. j. 13 Co 209/2015-160 došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

34. Ke zrušení rozsudkusoudu prvního stupně Ústavní soud ovšem nepřistoupil, neboť ochrany základních práv a svobod stěžovatele lze dosáhnout již tím, že věc bude znovu projednána odvolacím soudem. Ve vztahu k tomuto rozsudku, v jehož případě tím přestala být splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario, mu tak nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout (výrok II věta druhá).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru