Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2764/16 #2Usnesení ÚS ze dne 21.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestný čin/vražda
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2764.16.2
Datum podání18.08.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 141/1961 Sb.; o trestním řízení soudním (trestní řád); § 281/2

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278, § 281 odst.2, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2764/16 ze dne 21. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky B. H., t. č. Věznice Světlá nad Sázavou, Rozkoš 990, 582 91 Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Doudlebská 1046/8, 140 00 Praha 4 - Pankrác, a stěžovatele J. O. H., zastoupeného Mgr. Bc. Oldřichem Glötzerem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1 - Nové město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2016 sp. zn. 43 T 2/2012, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. 8 To 19/2016, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. 43 T 2/2012 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. 8 To 20/2016, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení § 281 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.

Odůvodnění:

Včas učiněným podáním splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení, konkrétně usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Stěžovatelé se svou ústavní stížností spojují návrh na zrušení ustanovení § 281 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovateli použitou formulaci "v platném znění" je nutno chápat ve smyslu "ve znění pozdějších předpisů", neboť v doslovném významu by byla v rozporu s pravomocemi Ústavního soudu a normativností jeho rozhodnutí. Stěžovatelé dále navrhovali přednostní projednání ve smyslu ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatelé namítají, že ústavní stížností napadená usnesení porušují ustanovení čl. 10 Ústavy České republiky, stanovící pozici mezinárodních smluv v právním řádu České republiky. Dále se stěžovatelé domnívají, že citovanými usneseními došlo k zásahu do jejich základních práv garantovaných ústavním pořádkem České republiky, zejména do práva na spravedlivý proces plynoucího konkrétně z ustanovení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Stěžovatelé také namítají porušení zásad in dubio pro reo a nullum crimen sine lege plynoucích z ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. ustanovení čl. 39 Listiny, porušení presumpce neviny garantované ustanovením čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny a právo na účinné opravné prostředky plynoucí z ustanovení čl. 13 Úmluvy. Stěžovatelka také namítá neoprávněný zásah do práva na osobní svobodu zaručeného ustanovením čl. 8 Listiny.

Z ústavní stížnosti, napadených usnesení a dalších přiložených podkladů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka byla rozsudkem městského soudu ze dne 13. 3. 2012 č. j. 43 T 2/2012-684 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. 8 To 36/2012 uznána vinnou zločinem vraždy ve smyslu ustanovení § 140 odst. 1 trestního zákoníku. Toto řízení bylo předmětem posuzování Ústavního soudu - viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1270/13 ze dne 5. 2. 2014 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz). Následně stěžovatel, syn stěžovatelky, podal návrh na obnovu řízení ve smyslu ustanovení § 280 odst. 3 trestního řádu. K návrhu se připojila rovněž stěžovatelka. V návrhu stěžovatelé poukazovali na nové skutečnosti, na dosavadní chybné hodnocení skutečností a na to, že nově získané znalecké posudky narušují řetěz důkazů vybudovaný v předchozím meritorním řízení a vedou k důvodným pochybnostem o vině stěžovatelky. Stěžovatelé se v návrhu na povolení obnovy řízení opírali zejména o nové znalecké posudky, konkrétně znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví balistika a odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika. Stěžovatelé v rámci řízení namítali podjatost členů senátu městského soudu. Stěžovatelé se domnívají, že tyto osoby jsou podjaté, a to zejména z důvodu osobních antipatií a neschopnosti a neochoty revidovat vlastní přesvědčení.

Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 2. 2. 2016 námitku podjatosti shledal neopodstatněnou. Dle jeho názoru nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, a tedy nelze stížnosti stěžovatelů vyhovět. Následně vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. 8 To 20/2016 shledal stížnost ve věci podjatosti rovněž nedůvodnou. Výrok soudu prvního stupně byl dle jeho názoru správný a v řízení neshledal žádná pochybení.

Ve věci samotného návrhu na povolení obnovy řízení městský soud v ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 13. 1. 2016 konstatoval, že nebyla prokázána existence žádných nových skutečností či důkazů, které by byly natolik zásadního charakteru, že by ve spojení s již dříve známými důkazy a skutečnostmi mohly v daném řízení přivodit zásadní změnu meritorního rozhodnutí v otázce viny či trestu uloženého stěžovatelce. Dle názoru městského soudu tak nebyly splněny podmínky stanovené trestním řádem pro povolení obnovy řízení. Vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. 8 To 19/2016 stížnost proti rozhodnutí městského soudu jako nedůvodnou zamítl. Podle názoru vrchního soudu nebyly zjištěny nové skutečnosti, jež by mohly zpochybnit skutkový stav popsaný ve výroku o vině či přiměřenost uloženého trestu.

Ve svých ústavních stížnostech stěžovatelé namítají, že zejména vrchní soud zcela nepřijatelně, neodborně, nad rámec neveřejného zasedání a bez náležitých odborných vědomostí, jakož i důkazních prostředků spekuloval o skutkových otázkách, a tím také posuzoval otázky, které měly spadat do obnoveného řízení, a nikoli do řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Stěžovatelé dále namítají, že o návrhu na povolení obnovy řízení rozhodovaly takřka totožné senáty, které však nejsou schopny se kriticky podívat na svá předchozí pochybení v přechozím nalézacím řízení, resp. v celém meritorním řízení. Obecné soudy dle názoru stěžovatelů nebraly v potaz závěry učiněné Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009 (N 174/54 SbNU 193), nálezu sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343), nálezu sp. zn. III. ÚS 3395/10 ze dne 18. 9. 2012 (N 158/66 SbNU 357) a nálezu sp. zn. I. ÚS 4068/14 ze dne 31. 3. 2016.

Stěžovatelé uvádí, že nemohou souhlasit s odůvodněním napadených usnesení. Obecné soudy dle jejich mínění v řízeních předcházejících vydání napadených usnesení zcela pochybily, postupovaly v rozporu s principem "obecné spravedlnosti" a rozhodovaly nekriticky ke svým předchozím rozhodnutím. To dle názoru stěžovatelů vede k jednoznačnému závěru, že je nezbytné změnit trestní řád, neboť jeho ustanovení § 281 odst. 2 porušuje principy spravedlivého procesu a právo na zákonného soudce. Stěžovatelé tvrdí, že soudce nemůže být korektor svého svědomí, a není možné, aby v případě návrhu na povolení obnovy řízení, tedy řízení, ve kterém dříve rozhodoval, byl nadále objektivní a na nově předložené důkazy pohlížel bez chyb a podjatosti. Obecné soudy tak dle názoru stěžovatele nebyly ani v tomto případě schopny na základě nových skutečností svá předchozí rozhodnutí přezkoumat, případně změnit. To stěžovatel dovozuje z toho, že městský soud měl již dopředu vyloučit úvahy o tom, že by na základě nově předložených důkazů mohl dojít k jiným skutkovým zjištěním. Vrchní soud dle jeho názoru dokonce požaduje, aby stěžovatelka svou vinu absolutně vyloučila. O namítané podjatosti soudů tak má dle stěžovatelů také svědčit to, že městský soud, resp. členové příslušného senátu městského soudu, měli zájem na výsledku řízení v tom smyslu, že nejsou ochotni připustit změnu svého názoru ani po předložení nových zásadních důkazů. Stěžovatel také namítá, že rozhodnutí obecných soudů o podjatosti jsou nesprávná a neodůvodněná, neboť se jeho námitkami vůbec nezabývají. I tyto skutečnosti mají vést k jednoznačné protiústavnosti ustanovení § 281 odst. 2 trestního řádu, neboť soudcům - dle mínění stěžovatelů - vzniká automaticky vlastní zájem na výsledku věci. K témuž závěru o nesouladu příslušné části trestního řádu s Ústavou České republiky má vést i přiložená elementární komparace příslušnosti soudů ve věci návrhů na obnovu řízení vybraných evropských zemí.

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v jejich případě byly splněny trestním řádem předvídané podmínky pro povolení obnovy řízení, neboť najevo vyšly nové skutečnosti, dříve neznámé. Nové znalecké posudky, dle jejich názoru, vyvolávají důvodné pochybnosti o vině stěžovatelky, neboť připouštějí, že poškozený si zranění mohl způsobit sám. Tyto nové skutečnosti by měly vést k obnově řízení, čemuž však má bránit podjatost celého senátu a porušování základních práv a svobod stěžovatelky. Stěžovatelé uvádějí, že si obecné soudy atrahovaly definitivní posuzování předložených důkazů, což jim však při posuzování návrhu na povolení obnovy řízení nepřísluší (viz shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2517/08). Stěžovatelé dále namítají, že vrchní soud zašel při porušování těchto základních práv a svobod ještě dále, neboť v neveřejném zasedání posuzoval důkazy a nerespektoval vůbec žádné normy, či jakákoli práva stěžovatelky. Stěžovatelé namítají, že všechny orgány činné v trestním řízení jednaly v tomto případě mimo rozsah svých pravomocí a mimo právní řád České republiky a zlovolným způsobem porušovaly základní práva a svobody stěžovatelky.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 26. 1. 2017 stěžovatel namítá, že vrchní soud jednal v rozporu se závěry učiněnými Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 1377/16 ze dne 14. 9. 2016 stran povinnosti odvolacího trestního soudu rozhodovat o obnově řízení ve veřejném zasedání. Stěžovatel ve svém doplnění zdůraznil závažnost pochybení obecných soudů a doplnil argumentaci k podjatosti senátů obecných soudů. V tomto ohledu připomněl rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kyprianou proti Kypru ze dne 15. 12. 2005 č. 73797/01.

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnosti je možné z hlediska jejich předmětu rozdělit do dvou - vzájemně souvisejících - částí. První směřuje k potenciální podjatosti soudců rozhodujících o návrhu na povolení obnovy řízení, která se měla projevit i v projednávaném případě. Druhá část směřuje k vadám v samotném řízení o návrhu na povolení obnovy řízení.

Co se týče potenciální podjatosti, shledal Ústavní soud tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelé ve svých tvrzeních přehlížejí, že smyslem řízení o návrhu na povolení obnovy řízení není náprava právních vad či jiných pochybení z původního řízení, případně hledat a nalézt v přechozím řízení chyby. Institut obnovy řízení nemá rovněž za cíl nahodilou změnu právního názoru. Jedná se o mimořádný opravný prostředek umožňující soudu rozhodnout na základě nových důkazů a skutečností, které mu nebyly v původním řízení z objektivních příčin k dispozici. Dochází zde tak ke střetu zájmu spojeného s právní jistotou, spočívající v relativní nezměnitelnosti pravomocných soudních rozhodnutí, s limity možností lidského poznání. Vyjdou-li najevo nové důkazy nebo skutečnosti, které nebyly dříve k dispozici, neznamená to, že původní rozhodnutí bylo nesprávné či chybné za dřívějšího důkazního stavu, ale nesprávným se jeví až nyní, za jiných okolností. Institut obnovy řízení směřuje k nápravě vad způsobených tím, že některé skutečnosti objektivně nemohly být při rozhodování přítomny. Jsou to proto objektivní vady spočívající v povaze procesu poznávání a není na místě spojovat s nimi jakékoli morální úvahy nebo hodnocení osobnostních rysů soudců. Senát, který ve věci původně rozhodoval, není motivován k tomu zachovat původní rozhodnutí, neboť se změnila důkazní situace. Nic mu proto nebrání revidovat své dřívější rozhodnutí, či se alespoň na ně kriticky podívat. Ze samotné skutečnosti, že senát městského soudu vydal odsuzující rozsudek, nelze vyvodit podjatost jeho členů. Subjektivní dojem stěžovatelů, který dle obsahu ústavních stížností skutečně plyne spíše z nesouhlasu s jeho závěry, není dostatečným ospravedlněním pro případný zásah Ústavního soudu. Na tomto závěru nic nemění ani shora citovaný rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kyprianou proti Kypru. Jeho podstatou bylo projednávání trestného činu urážky soudu, což je situace zcela mimo kontext nyní projednávaného případu.

Stížnostní body směřující proti samotnému rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení shledal Ústavní soud rovněž jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy postupovaly v rozporu se zákonem či porušovaly ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy nepřípustně hodnotily nově předkládané skutečnosti a vyhodnocovaly tak důkazy, které měly být vyhodnoceny až v obnoveném řízení. Jak však Ústavní soud konstatoval v usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409), obecné soudy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. I v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení je nezbytné důkazy hodnotit; pochopitelně však takovým způsobem, aby nedošlo k posuzování viny odsouzeného (stěžovatelky), jak plyne např. z nálezu sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343). V projednávaném případě však Ústavní soud nezjistil v postupu obecných soudů namítaná pochybení, a to ani ve smyslu porušení kontradiktornosti řízení a dokazování. Dle názoru Ústavního soudu v nyní projednávané věci nebyly splněny podmínky pro postup ve smyslu shora citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1377/16, aniž by Ústavní soud hodlal zpochybňovat závěry tam učiněné. Před vrchním soudem nedošlo k věcnému posuzování důkazů nad rámec provedený soudem prvního stupně ve veřejném zasedání (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2831/16 ze dne 11. 10. 2016), či přímo k provádění důkazů jako tomu bylo v případě nálezu sp. zn. I. ÚS 1377/16 (viz bod 15). Postup vrchního soudu je tak konformní i s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3216/16 ze dne 1. 11. 2016).

Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je patrné, proč podle soudů nejsou splněny podmínky pro povolení obnovy řízení. Obecné soudy dostatečně vysvětlily, jak důkazy hodnotily a jak posoudily naplnění trestním řádem stanovených podmínek pro povolení obnovy řízení. V tomto smyslu je nutno připomenout, že Ústavnímu soudu nijak nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů svým vlastním. To by bylo v rozporu s jeho pravomocemi svěřenými Ústavou České republiky a nepřípustným zásahem do pravomocí obecného soudnictví.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Ústavní soud dále konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], promítá se tento závěr i do připojeného návrhu vzneseného ve smyslu ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Pokud je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, pak chybí základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995 (U 22/4 SbNU 351)]. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru