Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 276/96Nález ÚS ze dne 15.10.1996Ke svobodné soutěži politických sil

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelPOLITICKÁ / VOLEBNÍ STRANA
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/svobodná soutěž politických sil
Věcný rejstříkobčanství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 105/6 SbNU 255
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.276.96
Datum podání11.10.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 21 odst.4, čl. 22

Ostatní dotčené předpisy

247/1995 Sb., § 62 odst.2 písm.b, § 61 odst.4 písm.a

40/1993 Sb., § 1 odst.1, § 20


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 276/96 ze dne 15. 10. 1996

N 105/6 SbNU 255

Ke svobodné soutěži politických sil

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 15. října 1996

v senátě ve věci ústavní stížnosti ODS, zastoupené JUDr. P. T.,

advokátem AK, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze

dne 7. 10. 1996, čj. Ovs 53/96/Št-8, za účasti Nejvyššího soudu

České republiky, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka

Ústřední volební komise,

takto:

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 10. 1996,

čj. Ovs 53/96/Št-8, a rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne

25. 9. 1996, čj. ÚVK 254/1/1996, sezrušují.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího

soudu ČR, jímž návrh na zaregistrování kandidáta PhDr. J. G. ve

volebním obvodu č. 3 - Cheb pro volby do Senátu Parlamentu České

republiky vyhlášené na dny 15. a 16. listopadu 1996 byl zamítnut,

a rozhodnutí Ústřední volební komise odmítajícímu přihlášku PhDr.

J. G. k registraci pro nesplnění náležitostí podle ustanovení §

61 zákona č. 247/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

stěžovatelka uvádí, že napadenými rozhodnutími byly porušeny

ústavně zaručená práva a svobody, uvedené v článku 22 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož zákonná

úprava všech politických práv a svobod a jejich výklad a používání

musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil

v demokratické společnosti, článku 36 odst. 1 Listiny,

zakotvujícím právo na soudní a jinou právní ochranu, v článku 37

odst. 2 Listiny, zakotvujícím právo na právní pomoc v řízení před

soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od

počátku řízení, článku 90 Ústavy ČR, ukládajícím soudům, aby

zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, článku 21

odst. 4 Listiny, podle něhož občané mají za rovných podmínek

přístup k voleným a jiným veřejným funkcím, článku 4 odst. 4

Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních

práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková

omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla

stanovena, jakož i článku 19 odst. 2 Ústavy ČR, zakotvujícím právo

každého občana České republiky být zvolen do Senátu, jestliže má

právo volit a dosáhl věku 40 let. V obsáhlých důvodech ústavní

stížnosti stěžovatelka polemizuje zejména s názorem Nejvyššího

soudu České republiky o tom, že jí předložený doklad o státním

občanství PhDr. J. G. pozbyl přijetím zákona ČNR č. 40/1993 Sb.,

o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky,

platnosti, neboť v žádném zákonném ustanovení není uvedeno, ke

kterému datu má být státní občanství kandidáta do Senátu doloženo,

takže předložený doklad platí až do doby, kdy by PhDr. J. G.

českého státního občanství pozbyl. Z těchto, jakož i z dalších,

v ústavní stížnosti uvedených, důvodů, stěžovatelka proto

navrhuje, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno a napadené usnesení

Nejvyššího soudu České republiky, ve spojení s rozhodnutím

Ústřední volební komise, bylo zrušeno.

Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření ze dne 14.

10. 1996 setrvává na svém stanovisku, že při posuzování otázky

existence státního občanství České republiky i ve způsobu jeho

prokazování je třeba vycházet z platné právní úpravy této

problematiky, tj. právě ze zákona ČNR č. 40/1993 Sb. Ke dni podání

přihlášky však nebylo doloženo, že kandidát nabyl státní občanství

České republiky některým ze způsobů upravených citovaným zákonem,

tedy že je občanem České republiky. Přihláška k registraci

neobsahovala ani žádný z dokladů, kterými se podle ustanovení §

20 zákona ČNR č. 40/1993 Sb. státní občanství České republiky

prokazuje. Vzhledem k tomu je nutno dospět k závěru, že přihláška

k registraci v dané věci neobsahovala doklad o státním občanství

kandidáta ve smyslu ustanovení § 61 odst. 4 písm. a) zákona č.

247/1995 Sb., tedy že jde o vadu, uvedenou v ustanovení § 62 odst.

2 písm. b) zákona. Ústřední volební komise proto správně v souladu

s příslušnými ustanoveními volebního zákona přihlášku k registraci

pro volby do Senátu Parlamentu České republiky kandidáta PhDr. J.

G. odmítla. Nejvyšší soud se totiž mohl zabývat pouze námitkou

vznesenou navrhovatelem v podání ze dne 2. 10. 1996, tj. dokladem

o státním občanství, nikoliv již údajem o členství v politické

straně či hnutí, když i neúplnost tohoto údaje byla důvodem, pro

nějž Ústřední volební komise přihlášku k registraci PhDr. J. G.

odmítla.

Ústřední volební komise ve svém vyjádření ze dne 14. 10.

1996 uvedla, že projednala přihlášku PhDr. J. G. k registraci pro

volby do Senátu Parlamentu České republiky na svém zasedání dne

25. 9. 1996, kdy zjistila, že tato přihláška nesplňuje náležitosti

podle ustanovení § 61 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do

Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších

zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a proto ji podle ustanovení

§ 63 odst. 3 zákona odmítla. Přiložený doklad o státním občanství

nebyl totiž vydán podle § 20 zákona ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání

a pozbývání státního občanství České republiky, a tím přihláška

k registraci neobsahovala doklad o státním občanství kandidáta ve

smyslu ustanovení § 61 odst. 4 písm. a) zákona. Tím byl naplněn

důvod, uvedený v § 63 odst. 3 zákona, pro odmítnutí přihlášky

Ústřední volební komisí.

Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy ČR soudním

orgánem ochrany ústavnosti a jako takový není součástí obecných

soudů, ale rozhoduje o věcech vymezených v článku 87 odst. 1

Ústavy ČR. Podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje

Ústavní soud i o ústavních stížnostech proti pravomocným

rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně

zaručených základních práv a svobod. V projednávané věci jde proto

v podstatě o zodpovězení základní otázky, totiž, zda napadenými

rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelčiných základních práv

a svobod, zejména pak k porušení článku 22 Listiny, podle kterého

zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad

a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž

politických sil v demokratické společnosti. Při zkoumání této

otázky lze, podle názoru Ústavního soudu, jen stěží volit ryze

pozitivistický přístup, neboť již samy pojmy, jako "svobodná

soutěž politických sil", "demokratická společnost", nutně uvádějí

do hry i aspekty, jež se z rámce takového přístupu vymykají. Již

zde je třeba zdůraznit, že všechna politická práva a svobody jsou

úzce spojeny s kategorií odpovědnosti jako jedním z určujících

prvků demokratického politického řádu. Je-li v článku 1 Ústavy ČR

zdůrazněna demokratická a právní povaha našeho státu, založeného

na úctě k právům a svobodám člověka a občana, potom obrácenou

stranou této demokratické "mince" je nevyhnutelnost sociální

a politické odpovědnosti jednotlivců, politických stran,

společnosti i státu. Vědomí takové odpovědnosti, stejně jako jeho

institucionální tvorba, jsou proto nezbytné i v procesu soutěže

politických sil, tedy i ve volebním procesu, kde odpovědnosti

jednotlivců, politických stran a koalic, a to nejen za správnost

a úplnost uváděných údajů, na straně jedné, odpovídá odpovědnost

orgánů veřejné moci, aby při svém dohledu nad dodržováním zákonů

i jiných právních předpisů o volbách, stejně jako svým přístupem

k aplikaci práva, v daném případě zákona č. 247/1995 Sb.,

o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění

některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,

postupovaly v souladu s účely a cíli demokratického právního

státu.

V projednávané věci předložila stěžovatelka jako doklad

o státním občanství PhDr. J. G. osvědčení Ministerstva vnitra ČR

z 11. 10. 1990, čj. VSP/3-57/4287/90, v němž se konstatuje, že J.

G. je podle ustanovení článku II bod 2 písm. a) zákona č. 88/1990

Sb. státní občanem České republiky, a tím i České a Slovenské

Federativní Republiky. Ústavní soud sdílí sice v tomto bodě

stanovisko Nejvyššího soudu ČR, že tento doklad není dokladem

o státním občanství podle § 20 zákona ČNR č. 40/1993 Sb.,

o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve

znění pozdějších předpisů, nicméně v dalším se od jeho závěrů již

v principu odchyluje. Jestliže totiž ze stěžovatelkou předloženého

osvědčení, jež má nepochybně povahu veřejné listiny, plyne, že

stěžovatel byl v období existence České a Slovenské Federativní

Republiky státním občanem České republiky, a tím i České

a Slovenské Federativní Republiky, neznamená to vzhledem

k ustanovení § 1 odst. 1 zákona ČNR č. 40/1993 Sb. nic jiného, než

to, že od 1. 1. 1993 byl PhDr. J. G. státním občanem České

republiky. Za státního občana České republiky jej také považovala

Obvodní volební komise pro volební obvod č. 3 se sídlem v Chebu,

jejíž zapisovatel v potvrzení o převzetí přihlášky k registraci

kandidáta pro volby do Senátu Parlamentu ČR z 10. 9. 1996 uvedl,

že přihláška k registraci obsahuje náležitosti uvedené

v ustanovení § 61 odst. 4 zákona č. 247/1995 Sb., ve znění

pozdějších předpisů. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí sám

připouští, že odkaz na ustanovení § 20 zákona ČNR č. 40/1993 Sb.,

uvedený v ustanovení § 61 odst. 4 písm. a) tohoto zákona, nemá

normativní charakter, k čemuž Ústavní soud dodává, což považuje za

určující, že je-li funkcí takového dokladu pouze prokázání

státního občanství kandidáta - to stěžovatelka učinila předložením

již konstatovaného osvědčení -, potom nedodání dokladu podle

ustanovení § 20 zákona ČNR č. 40/1993 Sb., na který se v poznámce

k tomuto ustanovení odkazuje, je již právně irelevantní, jinými

slovy, "sankcionování" jeho nedodání není, podle názoru Ústavního

soudu, ničím jiným než interpretací "doklad pro doklad". Podle

názoru Ústavního soudu v projednávané věci totiž nehraje žádnou

roli ani doba vydání osvědčení o státním občanství PhDr. J. G.,

neboť zákon č. 247/1995 Sb. nestanoví hranici stáří dokladu, a tím

sám činí jeho časovou dimenzi irelevantní.

Na závěr považuje Ústavní soud za nutné ještě dodat, že

v odmítavém rozhodnutí Ústřední volební komise se konstatuje

i neúplnost údaje o členství v politické straně či politickém

hnutí. Stěžovatelka, která podala návrh Nejvyššímu soudu na vydání

rozhodnutí o zaregistrování přihlášeného kandidáta PhDr. J. G.,

podrobně rozvádí v jeho odůvodnění sice jen okolnosti vztahující

se ke státnímu občanství PhDr. J. G., nicméně setrvává na svém

tvrzení, že přihláška k registraci kandidáta i její přílohy

splňuje všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 61 zákona č.

247/1995 Sb. Nejvyšší soud ČR se posléze uvedenou otázkou úplnosti

údajů o členství v politické straně či politickém hnutí nezabýval,

tím méně se jí může teprve v této fázi zabývat Ústavní soud. Tato

skutečnost však nemůže být na újmu stěžovatelky, která se ochrany

práva u Nejvyššího soudu dovolala, a proto ji Ústavní soud

považuje z hlediska svých závěrů o opodstatněnosti ústavní

stížnosti za právně irelevantní. Z přihlášky k registraci pro

volby do Senátu Parlamentu České republiky podané stěžovatelkou ve

volebním obvodu č. 3 - Cheb je nicméně patrno, že v ní

stěžovatelka uvedla, že J. G. není členem žádné strany, hnutí,

v prohlášení J. G. ze dne 29. 8. 1996 o souhlasu s jeho

kandidaturou je pak předtisk v části 4b - nejsem členem žádné

politické strany či politického hnutí - zakroužkován.

Ústavní soud proto ze všech uvedených důvodů ústavní

stížnosti pro porušení článku 22, článku 4 odst. 4 Listiny, jakož

i článku 1 a článku 90 Ústavy ČR podle ustanovení § 82 odst. 2

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl

a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústřední volební

komise podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, zrušil.

Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou podle článku 89

odst. 2 Ústavy ČR závazná pro všechny orgány i osoby. To

v projednávané věci znamená, že nerespektování rozhodnutí

Ústavníhosoudu v této věci by bylo protiústavní a zpochybnilo by

zcela legitimitu voleb.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. října 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru