Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 276/14 #1Usnesení ÚS ze dne 04.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUDNÍ EXEKUTOR - Třebíč - Kozáková Ivana
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkExekuce
pohledávka
Výkon rozhodnutí
osoba/povinná
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.276.14.1
Datum podání21.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 69, § 44 odst.7

99/1963 Sb., § 337 odst.1 písm.c, § 337c odst.5 písm.a, § 335


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 276/14 ze dne 4. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Sparkasse Haugsdorf, se sídlem Hauptplatz 1, 2054 Haugsdorf, Rakouská spolková republika, zastoupené Mgr. Vlastimilem Šopákem, advokátem se sídlem Jana Palacha 954/4, Znojmo, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013 č. j. 20 Cdo 2319/2013-90, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2012 č. j. 26 Co 179/2012-81 a proti usnesení soudní exekutorky Exekutorského úřadu Třebíč JUDr. Ivany Kozákové ze dne 15. 3. 2012 č. j. 042 EX 918/06-72, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Soudní exekutorka Exekutorského úřadu Třebíč JUDr. Ivana Kozáková [pověřená provedením exekuce na základě usnesení Okresního osudu ve Znojmě ze dne 4. 4. 2006 č. j. 20 Nc 4579/2006-3, kterým byla nařízena exekuce vykonatelných platebních výměrů Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR - ÚP Znojmo ze dne 27. 1. 2006 č. j. 4240600117 a č. j. 2140600116, k uspokojení pohledávky oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR (dále jen "oprávněná"), ve výši 112 027,00 Kč a nákladů exekuce proti povinné Jiřině Káčalové (dále jen "povinná")] usnesením ze dne 15. 3. 2012 č. j. 042 EX 918/06-72 rozhodla po provedeném rozvrhovém jednání tak, že z rozdělované podstaty ve výši 80 092,10 Kč se uspokojují přihlášené pohledávky v tomto pořadí a výši: 1) pohledávka soudní exekutorky JUDr. Ivany Kozákové (dále jen "SE") na nákladech exekučního řízení ve výši 12 569,- Kč, k hotovému zaplacení, a 2) pohledávka oprávněné na částečnou úhradu ve výši 67 523,10 Kč k hotovému zaplacení, čímž byla rozdělovaná podstata vyčerpána.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 10. 2012 č. j. 26 Co 179/2012-81 změnil usnesení SE tak, že rozdělovaná podstata v částce 80 236,70 Kč (tj. ve výši k datu vyhlášení usnesení krajského soudu) se rozvrhuje tak, že se z ní uspokojují pohledávky v následujícím pořadí a výši - 1) pohledávka oprávněné vyplývající z platebního výměru ze dne 27. 1. 2006 č. PV 4240600117 k hotovému zaplacení ve výši 29 527,10 Kč, a 2) pohledávka oprávněné vyplývající z platebního výměru ze dne 27. 1. 2006 č. PV 2140600116 k hotovému zaplacení ve výši 50 709,60 Kč. Krajský soud dovodil, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a nálezy Ústavního soudu, že pohledávka SE na úhradu nákladů exekuce spadá do skupiny uvedené v § 337 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 69 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), a může být uspokojena až poté, co budou plně uspokojeny ostatní pohledávky této skupiny. Dále, že pro určení pořadí uspokojení pohledávek oprávněné je rozhodující den, kdy soudu prvního stupně došel návrh na nařízení exekuce, tj. 10. 3. 2006 [§ 337c odst. 5 písm. a) o. s. ř.], a že ve vztahu k pohledávce odvolatelky (stěžovatelky), zajištěné zástavním právem na dotčených nemovitostech, je pro její uspokojení rozhodující den, kdy nastaly právní účinky vkladu tohoto práva do katastru nemovitostí, tj. 29. 8. 2007. Krajský soud za nevýznamnou současně označil okolnost, že povinná nabyla spoluvlastnický podíl na dotčených nemovitostech až po zahájení daného exekučního řízení; dospěl k závěru, že pohledávky oprávněné mají lepší pořadí, a protože obě pohledávky mají pořadí stejné, uspokojil je poměrně (§ 337c odst. 2, § 338 odst. 1 a § 69 exekučního řádu). Odvolací soud konečně uvedl, že je na stěžovatelce, aby zvážila možnost uplatnění případných nároků mimo rámec exekučního řízení (viz např. § 163 o. z.).

Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 10. 2013 č. j. 20 Cdo 2319/2013-90 dovolání stěžovatelky pro zjevnou bezdůvodnost odmítl, když zdůraznil, že odvolací soud rozhodl zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. jeho rozsudek ze dne 11. 1. 2007 sp. zn. 20 Cdo 1813/2006, v němž vyslovil závěr, že zákaz uvedený v § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. - tj. generální inhibitorium - se vztahuje i na majetek nabytý povinným až po doručení usnesení o nařízení exekuce či usnesení ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. 20 Cdo 833/2007, případně usnesení ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. 20 Cdo 1624/2007).

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti, která se obsahově a argumentačně do značné míry shoduje s jejím dovoláním, zdůraznila věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci. V případě pohledávky VZP uvedla, že její pořadí může být určeno nejdříve dnem, kdy mohl být k soudu podán návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti povinné, tj. teprve dnem kdy se povinná stala spoluvlastníkem nemovitosti, a to i když exekuční příkaz prodejem nemovitostí byl soudním exekutorem vydán až dne 14. 7. 2010. V této souvislosti vyslovila přesvědčení, že soudy by se neměly řídit striktně a pouze jen formálním výkladem znění zákona, ale měly by brát v úvahu i materiální hledisko případu, neboť napadená rozhodnutí ve své podstatě zcela popírají smysl institutu zástavního práva jako ochranu zástavního věřitele. Stěžovatelka uvedla, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s přednostním postavením zástavního věřitele při prodeji jeho zástavy a zmařily jeho ochranu předmětné pohledávky.

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud konstatuje, že závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť především krajský soud v obsáhlém a podrobném odůvodnění jasně a zřetelně vysvětlil důvody, pro které nelze do exekučního řízení vedeného podle exekučního řádu promítnout požadavek vyjádřený v § 335 odst. 1 a § 335a odst. 1 o. s. ř., tj. aby povinný byl již ke dni zahájení řízení vlastníkem či spoluvlastníkem nemovitostí. Je-li v exekučním řízení rozhodováno o formě provedení exekuce až následně po jejím nařízení, je pro posouzení podmínek, zda lze exekuci tou kterou formou nařídit, rozhodný až stav, který je dán v době vydání toho kterého exekučního příkazu soudního exekutora (srov. § 47, § 58 a násl. exekučního řádu). Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že odvolací soud přehledně (a s odkazem na jednotlivé procesní kroky učiněné v souzené věci) dále vysvětlil postavení stěžovatelky a připomněl možnost zvážit uplatnění nároků mimo rámec exekučního řízení. Obdobně také Nejvyšší soud odkázal na svou jednoznačnou judikaturu.

Ústavní soud musí také v souzené věci připomenout, že pouhá polemika stěžovatelky se závěry zastávanými civilními soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv, resp. založit důvodnost ústavní stížnosti. Z pohledu civilními soudy uvedených jasných a jednoznačných konstatování - která Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat - se argumentace stěžovatelky nutně musí jevit jako spektakulární a lichá. Stěžovatelka posouzení věci v nalézacím řízení ze strany civilních soudů (v určitém smyslu) ignoruje.

Ústavní soud proto usuzuje, že stěžovatelka se snaží postavit Ústavní soud do pozice další soudní instance, která bude reflektovat její opakované výtky, jež soudní orgány již přesvědčivě popřely; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru