Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 276/05Usnesení ÚS ze dne 12.07.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDoručování
správní rozhodnutí
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.276.05
Datum podání12.05.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 46, § 72

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

337/1992 Sb., § 17


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 276/05 ze dne 12. 7. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem AK Brož & Sokol & Novák, se sídlem Praha 2, Sokolská třída 60, pobočka v Přerově, náměstí TGM 11, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č.j. 7 Afs 10/2005-88 (správně č.j. 7 Afs 10/2005-86), a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2004, č.j. 15 Ca 165/2003-57, za účasti Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 12. 5. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č.j. 7 Afs 10/2005-88 (správně č.j. 7 Afs 10/2005-86), a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2004, č.j. 15 Ca 165/2003-57, jimiž mělo dojít dle stěžovatele k zásahu do principu právní jistoty, jakožto součásti konceptu právního státu dle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále do jeho základních práv a svobod obsažených v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel ve své stížnosti popsal průběh dosavadního řízení, přičemž uvedl, že Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") shora uvedeným usnesením odmítl jako opožděnou správní žalobu stěžovatele, podanou dne 26. 6. 2003. Lhůta pro podání správní žaloby v délce dvou měsíců dle § 72 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "SŘS") počíná běžet od oznámení rozhodnutí žalobci doručením jeho písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Jako rozhodné pro počátek běhu lhůty určil krajský soud datum 24. 4. 2003, kdy bylo správní žalobou napadené rozhodnutí doručeno právnímu zástupci stěžovatele. Stěžovatel je ovšem toho názoru, že rozhodným pro počátek běhu lhůty mělo být datum 26. 4. 2003, kdy bylo totéž rozhodnutí doručeno samotnému stěžovateli. Stejný závěr jako krajský soud následně učinil i Nejvyšší správní soud České republiky (dále jen "Nejvyšší správní soud") přesto, že stěžovatel tvrdil, že plná moc udělená jeho právnímu zástupci byla omezená jen na určité úkony, tj. jen na úkony v rámci řízení odvolacího proti dodatečným platebním výměrům a v rámci řízení vykonávacího, proto mělo být správní žalobou napadené rozhodnutí dle § 17 odst.7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "ZSDP"), doručeno jak stěžovateli, tak jeho zástupci.

Stěžovatel upozornil na skutečnost, že v průběhu řízení před správcem daně vystavil dvě plné moci, nejprve plnou moc pro jeho daňového poradce ze dne 24. 2. 2001, která byla dle svého textu zjevně neomezená. Druhá plná moc, udělená právnímu zástupci JUDr. Rudolfu Postlovi dne 6. 4. 2001, byla podle stěžovatele plnou mocí omezenou. Pro takovéto hodnocení plné moci udělené JUDr. Rudolfu Postlovi svědčí dle stěžovatele i akceptace ze strany Finančního úřadu v Pobořanech i Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen "finanční ředitelství"), když tyto úřady doručovaly písemnosti jak stěžovateli, tak jeho příslušnému zástupci. Navíc doložka právní moci, vyznačená na rozhodnutí, vycházela výlučně z data doručení rozhodnutí stěžovateli. Tyto skutečnosti založily dobrou víru stěžovatele o tom, že dnem rozhodným pro počátek běhu lhůty k podání správní žaloby je den doručení rozhodnutí stěžovateli. V tomto směru stěžovatel odkázal na nález, sp. zn. III. ÚS 456/97, potvrzený stanoviskem pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 8/98.

Stěžovatel dále v textu stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 433/01, jakož i na nález, sp. zn. IV. ÚS 239/03, přičemž dle závěrů v nich vyjádřených plná moc právního zástupce stěžovatele ze dne 6. 4. 2001 byla speciální, tedy "omezená", týkající se jen určitých úkonů.

Nejvyšší správní soud se dle mínění stěžovatele svým rozhodnutím odchýlil od svého vlastního rozhodnutí, č.j. 5 Afs 16/2004 - 60, publikovaného pod č. SJS 437/2005 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 1/2005, čímž jednal oproti jednomu ze svých hlavních úkolů, kterým je zajišťovat jednotnost a zákonnost rozhodování ve správním soudnictví, jak je tento cíl uveden v ustanovení § 12 odst. 1 SŘS. Stěžovatel se domnívá, že tento postup je v příkrém rozporu s principem právní jistoty, kterýžto je v rámci institutu právního státu garantován ustanovením čl. 1 Ústavy.

Konečně stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval námitkou, že správní rozhodnutí muselo být stěžovateli doručeno v každém případě proto, že mu bylo tímto rozhodnutím stanoveno ve smyslu § 17 odst. 7 zákona ZSDP osobně v daňovém řízení něco vykonat. To je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, např. s nálezem, sp. zn. I. ÚS 492/03.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem plně odkázal na odůvodnění svého stížností napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl, že stěžovatel ve své stížnosti jen opakuje námitky, uplatněné již v kasační stížnosti. To, že plná moc, udělená 6. 4. 2001 právnímu zástupci stěžovatelem, je plnou mocí neomezenou, vyplývá jak z jejího textu, tak zejména z vyjádření stěžovatele ze dne 8. 3. 2002 do protokolu u Finančního úřadu v Podbořanech. Nejvyšší správní soud odmítl tvrzení stěžovatele, že se nezabýval jeho námitkou o tom, že mu rozhodnutí mělo být doručeno proto, že měl něco osobně vykonat. V souvislosti s vyznačení doložky plné moci Nejvyšší správní soud uvádí, že tímto není vázán. Dále Nejvyšší správní soud zpochybnil použitelnost stěžovatelem uváděných rozhodnutí Ústavního soudu, jakož i jeho vlastního rozhodnutí, jelikož ta dopadají na zcela odlišné případy. Nejvyšší správní soud proto navrhl odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti.

Finanční ředitelství zkonstatovalo, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí argumenty totožné s důvody v žalobě podané ke krajskému soudu a v původní kasační stížnosti. Dále finanční ředitelství poznamenalo, že se krajský soud a Nejvyšší správní soud při svém rozhodování zabývaly všemi provedenými důkazy a okolnostmi a vycházely z přesného znění zákona. Rozhodnutí obou soudů obsahují dle mínění finančního ředitelství zákonem předepsané náležitosti a nezakládají tedy nepřezkoumatelnost a protiústavnost, jak tvrdí stěžovatel. Vedlejší účastník se domnívá, že nebyl porušen žádný z ústavních předpisů zmíněných v ústavní stížnosti. Vzhledem k uvedenému vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by ústavní stížnost zamítl.

Jelikož dne 12. 4. 2006 stěžovatel nahlédl do spisu vedeného Ústavním soudem a pořídil si kopie vyjádření všech účastníků, Ústavní soud mu již tato vyjádření k případné další replice nezasílal.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Na úvod Ústavní soud konstatuje, že dle jeho ustálené judikatury právo na soudní a jinou ochranu, jakož i princip právní jistoty, jsou součástí principů představujících procesně-právní rámec nezávislého rozhodování soudů, tedy rámec řádného a spravedlivého procesu, jak tento vyplývá z čl. 36 a násl. Listiny a z čl. 1 Ústavy. Dalším principem představujícím součást práva na řádný proces, stejně i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli, je povinnost soudů svá rozhodnutí náležitě odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 84/94). Ústavní soud dále ve své judikatuře zaujal stanovisko (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 23/93), podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů.

Pokud obecné soudy postupují při hodnocení důkazů v souladu s ústavním pořádkem a zákonem stanovenými pravidly, tedy pokud náležitě posoudí každý důkaz zvlášť a následně všechny ve své souvislosti, pokud rozhodnutí soudy učiněná vychází z pomocí důkazů zjištěných skutkových okolností a tato rozhodnutí jsou patřičně zdůvodněna, není možné, aby Ústavní soud zasahoval do nezávislosti soudů a přehodnocoval jimi vyvozené závěry, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257 a násl. a ustálená judikatura na tento nález navazující).

Příkladem, kdy Ústavní soud zasáhne a rozhodnutí obecného soudu zruší, jsou případy svévolné aplikace práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění (srov. např. nález, sp. zn. I. ÚS 549/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 22, str. 65 a další).

Stížností napadená rozhodnutí se týkají problematiky včasnosti podání správní žaloby stěžovatelem, kterážto závisí na otázce, od kterého okamžiku začala běžet lhůta pro podání správní žaloby, přičemž klíčové je zde posouzení plné moci právního zástupce stěžovatele. Buď se jedná o plnou moc neomezenou, kdy se dle § 17 odst. 7 ZSDP písemnosti doručují jen zástupci, nebo o plnou moc omezenou jen na určité úkony, kdy se doručují jak zástupci, tak příjemci. Ústavní soud souhlasí s tím, že za určitých okolností může být výklad tohoto ustanovení ústavně nekonformní. Počínaje 1. 1. 2003 sjednocuje judikaturu správních soudů a dbá též o ústavní konformitu interpretace těchto norem v souladu se závěry vymezenými nálezy Ústavního soudu Nejvyšší správní soud. Ústavní soud tedy nemá neomezenou možnost přezkoumávat výklad §17 odst. 7 ZSDP u každého jednotlivého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud zasáhne pouze v případě excesu při hodnocení určité plné moci, tedy v případě extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. při svévolné aplikaci normy podústavního práva ze strany obecného soudu.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se plně a ústavně konformně vypořádalo se všemi námitkami stěžovatele. Stěžovatelem citované nálezy nelze bez dalšího na jeho situaci aplikovat. Nejvyšší správní soud přihlédl k vyjádření stěžovatele do protokolu finančního úřadu, že plná moc pro JUDr. Rudolfa Postla platí pouze v daňovém řízení ohledně platebních výměrů výslovně uvedených, včetně odvolacího řízení, přičemž tím byla dle Nejvyššího správního soudu vyjasněna povaha plné moci jako neomezené, jelikož se nevztahuje pouze na odvolací a vykonávací řízení a ani jinak není vidět snaha stěžovatele plnou moc jakkoliv omezit. Tento postup Nejvyššího správního soudu nebyl protiústavní, Ústavní soud tedy nemůže jeho posouzení plné moci přehodnocovat.

Ústavní soud neshledává nic protiústavního na názoru Nejvyššího správního soudu, který shledal jako relevantní pro výklad § 17 odst. 7 ZSDP také ustanovení § 10 odst. 3 téhož zákona, podle něhož pokud není rozsah zmocnění vymezen nebo je-li vymezen nepřesně, je tato plná moc pro daňové řízení neomezená. Ústavní soud názor Nejvyššího správního soudu akceptuje, protože správný význam správního práva určuje s konečnou pravomocí Nejvyšší správní soud, jestliže je takovýto význam ústavně konformní.

Stěžovatel dále argumentuje doložkou o právní moci, která měla založit jeho dobrou víru o tom, že dnem rozhodným pro počátek běhu lhůty k podání správní žaloby je den doručení rozhodnutí stěžovateli. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 456/97 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, str. 289), dle kterého doložka právní moci sice není právní skutečností, která by zakládala, měnila nebo rušila právní vztahy, avšak je úředním osvědčením o právní skutečnosti (nabytí právní moci) a jako takové jí svědčí presumpce správnosti. Uváděný nález ovšem dopadá na zcela odchylnou situaci aplikace dříve platného ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu, kdy lhůta pro podání dovolání byla vázána na okamžik právní moci. Tento nález tedy není na věc stěžovatele použitelný, neboť počátek lhůty je zde určen okamžikem oznámení.

Ústavní soud k stěžovatelovu tvrzení, že Finanční úřad v Pobořanech i finanční ředitelství akceptovaly, že jde o plnou moc omezenou, protože doručovaly písemnosti stěžovateli i jeho právnímu zástupci, konstatuje, že správní soudy dle zásady nezávislosti soudů a soudců nejsou vázány stanoviskem subjektů stojících mimo soustavu soudů. Není protiústavní, pokud tedy dospěly k závěru, že stěžovatel měl v předmětné věci zástupce s neomezenou plnou mocí, a proto bylo zcela postačující, aby bylo doručeno pouze tomuto zástupci. Pokud bylo doručeno i stěžovateli, je třeba toto doručení považovat za zcela nadbytečné a zároveň i právně irelevantní pro posuzování dodržení lhůty k podání žaloby.

Stěžovatel dále poukázal na to, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je v rozporu též s publikovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu, konkrétně s jeho právním názorem, vysloveným pod č. 437/1997 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Za určitých podmínek by taková skutečnost mohla založit protiústavnost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Součástí ústavního rámce nezávislosti soudů je totiž také jejich povinnost dbát rovnosti v právech, plynoucí z čl. 1 Listiny. Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá, kromě jiného, právo na stejné rozhodování ve stejných případech, jakož i na poskytnutí ochrany základním právům a svobodám za situace, kdy již tato ochrana ve skutkově obdobných případech byla stejným orgánem přiznána. Tím je vylučována libovůle při aplikaci práva. Ústavní soud se ovšem ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, který ve svém vyjádření uvádí, že právní větu rozhodnutí publikovaného pod č. 437/97 Sbírky Nejvyššího správního soudu je nutno vykládat v kontextu celého rozhodnutí. Plná moc byla, v případě publikovaném jako č. 437/97 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, omezena na daňovou kontrolu a podání odvolání, obsahovala tedy přesné vymezení úkonů, takže odlišnost obou věcí je očividná. Vnitřní rozpornost judikatury Nejvyššího správního soudu, kterou argumentuje stěžovatel, proto není dána.

Stěžovatel konečně upozornil na to, že Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal s jeho námitkou, že v dané věci měl osobně něco vykonat ve smyslu § 17 odst. 7 ZSDP, a proto měl v každém případě obdržet rozhodnutí správního úřadu.

Ústavní soud musí dát stěžovateli zapravdu, že Nejvyšší správní soud se s touto jeho námitkou nevypořádal. Ústavnímu soudu je však z právní literatury a judikatury obecných soudů známo, že platební výměr ani dodatečný platební výměr nemají povahu rozhodnutí, kterým by se ukládalo příjemci tohoto rozhodnutí ve smyslu § 17 odst. 7 in fine ZSDP osobně v daňovém řízení něco vykonat (srov. např. Kobík, J., Správa daní a poplatků s komentářem, ANAG 2004, str. 70). Stejné konstatování je možno nalézt i v rozhodnutí krajského soudu. Pokud by mělo být takové opomenutí v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu důvodem pro jeho zrušení, byl by zrušovací nález Ústavního soudu čistě formalistický. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje na svou konstantní judikaturu (viz nález, sp. zn. I. ÚS 60/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 11, str. 9 a další), podle níž měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být intenzita, s níž bylo zasaženo do základních práv a zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv. Ústavní soud, který chápe ústavnost v jejím materiálním, a nikoliv formálním pojetí, dospěl k závěru, že případný nález, zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu proto, že se nevyjádřil k jednomu bodu kasační stížnosti, by za shora popsaných okolností zcela zastřel smysl a podstatu Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, nikoliv zákonnosti.

Na závěr Ústavní soud uvádí, že ve skutkově a právně shodné věci bylo již Ústavním soudem rozhodnuto, a to usnesením ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 277/05, přičemž Ústavní soud se i v případě této stížnosti přidržel závěrů ve výše zmíněné věci učiněných, neboť neshledal důvodu se od nich jakkoliv odchýlit.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. 7. 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru