Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2755/15 #1Usnesení ÚS ze dne 23.02.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, ... více
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/prodloužení
zasedání
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.2755.15.1
Datum podání11.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 73d, § 73f, § 67 písm.a, § 67 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2755/15 ze dne 23. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Nhat Chung Nguyena, t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Branislavem Renkerem, advokátem se sídlem Praha 2, Wenzigova 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 11 To 54/2015 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2015 sp. zn. 56 T 4/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu za současného nepřijetí jeho návrhu na nahrazení vazby na základě písemného slibu stěžovatele a stanovení dohledu probačního úředníka. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2, čl. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí trestních soudů jsou nepřezkoumatelná, neboť odůvodnění v nich uvedená se vztahují obecně ke všem spoluobviněným stíhaným v dané trestní věci, nejsou individualizována přímo ve vztahu ke stěžovateli, takže z nich nevyplývá, proč právě u stěžovatele mají i nadále existovat vazební důvody a proč nelze nahradit vazbu jiným opatřením. Stěžovatel dále poukazuje na to, že Městský soud v Praze nerespektoval neveřejný charakter vazebního zasedání, neboť v rámci jeho konání připustil přítomnost osob, které neměly právo se ho zúčastnit. Vrchnímu soudu v Praze stěžovatel vytýká, že nevyhověl jeho žádosti, aby jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze byla projednána ve vazebním zasedání, a o zamítnutí stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze stručně uvedl, že důvody uvedené stěžovatelem v ústavní stížnosti považuje za bezpředmětné a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření rovněž pouze stručně uvedl, že nad rámec svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí nepokládá za nutné argumentovat k obsahu ústavní stížnosti a připomněl, že obdobné argumenty stěžovatel uplatňoval i v průběhu řízení před Vrchním soudem v Praze.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Na prvním místě je třeba připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému trestního soudnictví a posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). To se týká i otázky hodnocení takových zjištění, která jsou podstatná z hlediska posouzení existence některého z vazebních důvodů uvedených v ustanovení § 67 trestního řádu, přičemž kritéria významná pro aplikaci tohoto ustanovení je třeba vyvozovat vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah a z nich plynoucích rozhodnutí, jež jsou výsledkem skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen také posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.

Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že napadená rozhodnutí jsou pouze obecná a nepřezkoumatelná. Městský soud v Praze odůvodnil existenci důvodu útěkové vazby ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu primárně hrozícím vysokým trestem a vazbou na rodnou vlast stěžovatele a dalších spoluobviněných. Existence důvodu předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu byla zdůvodněna početnou organizovanou skupinou, do níž byl stěžovatel zapojen, jakož i dlouhodobými zisky plynoucími z drogové trestné činnosti.

Ústavní soud v této souvislosti musí odkázat na svou předchozí rozhodovací činnost, z níž mj. vyplývá, že k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby a tím i k ústavněprávně souladnému odůvodnění může stačit v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu obviněného, ale i další okolnosti případu, mj. charakter trestné činnosti či hrozící vysoký trest (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000 či III. ÚS 566/03). Za dostatečně odůvodněný lze tak považovat nejen závěr o samotné existenci vazebních důvodů, ale také o jejich vysoké intenzitě, která znemožňuje nahrazení vazby jinými prostředky.

Pokud jde o námitku, že Městský soud v Praze připustil přítomnost dalších osob (příbuzných jednoho ze spoluobviněných) při vazebním zasedání, je třeba přisvědčit výkladu prezentovanému stěžovatelem. Ustanovení § 73f odst. 3 trestního řádu totiž výslovně stanoví, že vazební zasedání se koná bez účasti veřejnosti. Nelze tedy souhlasit s názorem, který ve svém rozhodnutí uvedl Vrchní soud v Praze, totiž že připuštění přítomnosti takových osob při vazebním zasedání lze akceptovat, a to na základě analogického uplatnění ustanovení § 203 odst. 1 a 2 trestního řádu. Znění zmíněného ustanovení § 73f odst. 3 řeší otázku veřejnosti při veřejném zasedání explicitně, a není proto prostor pro uplatnění analogie.

V opačném případě, tj. pokud by soud jednal neveřejně, přestože zákon při daném typu jednání soudu účast veřejnosti připouští, jednalo by se o vážnou vadu, která by mohla odůvodňovat i kasační zásah ze strany Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 566/13). Jestliže však v daném případě veřejnost (v omezeném rozsahu) připuštěna byla, byť trestní řád účast veřejnosti při vazebním zasedání nedovoluje, podobný závěr učinit nelze. Přítomnost určitých osob nemohla žádným zásadním způsobem narušit možnost výkonu procesních práv stěžovatele, a nelze proto postup Městského soudu v Praze považovat za zásah do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces.

Za relevantní je možné považovat námitku stěžovatele, že Vrchní soud v Praze rozhodoval o jeho stížnosti proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze v neveřejném zasedání a nikoli ve vazebním zasedání, přestože stěžovatel o konání vazebního zasedání výslovně žádal.

Ústavní soud měl již mnohokrát možnost vyjádřit se konkrétně k právu obviněného být osobně slyšen při rozhodování soudu o jeho vazbě. Z jeho judikatury, jakož i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, vyplývá právo obviněného být v určitých časových intervalech slyšen k důvodům trvání vazby bez ohledu na to, zda se tak děje v řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě či v řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3944/14, I. ÚS 3326/13, I. ÚS 1104/10 či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ťupa proti České republice ze dne 26. května 2011 č. 39822/07, § 45).

Ústavní soud zastává názor, že absence slyšení obviněného nutně nemusí vést k porušení ústavně zaručených práv a svobod dané osoby, ovšem s tím, že každý případ je nutno posuzovat individuálně, a to s ohledem na konkrétní okolnosti, včetně toho, zda byla uvedena nová, pro rozhodování o vazbě relevantní skutečnost či zda byla vznesena konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, takže by vyvstávala nutnost osobního slyšení stěžovatele (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1812/08). Ústavní soud také zdůrazňuje, že pokud obviněný požádá o slyšení při rozhodování, je plně na úvaze soudu, zda se rozhodne jej vyslechnout či nikoli. Pokud však soud takovému požadavku nevyhoví, musí precizně vysvětlit, jaké důvody ho k odepření slyšení vedly (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 423/05).

Z ustanovení § 73d odst. 3 trestního řádu vyplývá, že soud rozhoduje o vazbě ve vazebním zasedání mj. tehdy, pokud o to obviněný výslovně požádá, nebo soud považuje osobní slyšení obviněného za potřebné pro účely rozhodnutí o vazbě. Jestliže obviněný o konání vazebního zasedání výslovně požádal, není třeba vazební zasedání konat pouze v případech předpokládaných v ustanovení § 73d odst. 3 písm. a) až d) trestního řádu. Podle § 74 odst. 1 věty druhé trestního řádu se pak ustanovení o vazebním zasedání (§ 73d až 73g trestního řádu) obdobně užijí i na rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o vazbě.

V posuzovaném případě je z napadených rozhodnutí zřejmé, že Městský soud v Praze rozhodoval o ponechání stěžovatele ve vazbě ve vazebním zasedání, které se konalo dne 18. 5. 2015. Stěžovatel již 8. 6. 2015 v rámci odůvodnění své stížnosti proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze výslovně požadoval, aby jeho stížnost byla projednána ve vazebním zasedání. Vrchní soud v Praze však o této stížnosti rozhodoval v neveřejném zasedání konaném 15. 7. 2015, tedy v době, kdy od posledního vazebního zasedání uběhlo více než osm týdnů. V dané situaci tedy nebyly naplněny podmínky předpokládané ustanovením § 73d odst. 3 písm. b) trestního řádu, neboť od doby, kdy byl stěžovatel naposledy slyšen k vazbě, uběhlo více než šest týdnů. Není přitom rozhodné, zda stěžovatel ve své stížnosti neuváděl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě, resp. zda jím uváděné skutečnosti zjevně nemohly vést ke změně rozhodnutí o vazbě, neboť podmínka pro nekonání vazebního zasedání, spočívající ve slyšení obviněného k vazbě v posledních šesti týdnech, je v citovaném ustanovení § 73d odst. 3 písm. b) trestního řádu uváděna jako obligatorní, a nelze ji tedy nijak nahradit. Nelze navíc přehlédnout, že Vrchní soud v Praze se ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal s tím, proč nenařídil vazební zasedání.

Protože se nejednalo ani o jiný případ předpokládaný ustanovením § 73d odst. 3 trestního řádu, kdy soud nemusí o prodloužení vazby rozhodovat ve vazebním zasedání, přestože obviněný o konání vazebního zasedání výslovně požádal, je nutno konstatovat, že Vrchní soud v Praze nerespektoval ustanovení § 73d odst. 3 a § 74 odst. 1 věta druhá trestního řádu a porušil právo stěžovatele na osobní slyšení v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud však musí připomenout, že ve své judikatuře opakovaně deklaroval, že ne každé porušení práva stěžovatele dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Odůvodňuje to především skutečnost, že případným zrušujícím nálezem Ústavního soudu dochází k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, k němuž by mělo docházet zcela ojediněle, a to na základě důvodných pochybností, které však v tomto případě nenabyly konkrétního rozměru (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/2004, IV. ÚS 4385/12, IV. ÚS 2684/14 a další). Ústavní soud zásadně posuzuje ústavní konformitu dotčených rozhodnutí orgánů veřejné moci ve spojitosti s řízením, z něhož takové akty vzešly, tj. posuzuje řízení jako celek, a musí za této situace současně též vážit, resp. zkoumat, jak zmíněné porušení procesních práv zkrátilo stěžovatele na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02). Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita (k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09). Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka řízení.

V posuzovaném případě je třeba zohlednit zejména tu okolnost, že v trestní věci stěžovatele již byla podána obžaloba, takže stěžovatel má možnost v rámci řízení před soudem uvádět nové skutečnosti důležité pro posouzení nutnosti dalšího trvání vazby a může opakovaně žádat o propuštění z vazby. Soudu přitom z ustanovení § 71 odst. 1 trestního řádu vyplývá povinnost průběžně zkoumat, zda důvody vazby ještě trvají nebo se nezměnily a zda nelze vazbu nahradit některým jiným opatřením. V dané věci nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou konkrétní okolnost, kterou hodlal prezentovat před Vrchním soudem v Praze v rámci řízení o jeho stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze. Ústavní soud při svém rozhodování přihlížel i k tomu, že vadou je zatíženo výhradně řízení před Vrchním soudem v Praze, přičemž případné zrušení napadeného usnesení tohoto soudu by mělo za důsledek spíše jen prodloužení již tak dlouhého trestního řízení.

Po zvážení uvedených okolností a s přihlédnutím k tomu, že trestní řízení proti stěžovateli je vedeno pro závažný trestný čin, dospěl Ústavní soud k přesvědčení, že výše popsaným pochybením Vrchního soudu v Praze nedošlo k tak intenzivnímu zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, které by mohly být důvodem pro kasační zásah z jeho strany.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru