Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 275/98Nález ÚS ze dne 29.05.2000K odlišnému hodnocení důkazů odvolacím soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 79/18 SbNU 183
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.275.98
Datum vyhlášení01.06.2000
Datum podání16.06.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 213, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 275/98 ze dne 29. 5. 2000

N 79/18 SbNU 183

K odlišnému hodnocení důkazů odvolacím soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti Ing. arch.

Z. L., zastoupeného JUDr. J. Ž., advokátem, proti rozsudku

Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 331/96, ze dne 27. 3. 1998,

za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 331/96, ze

dne 27. 3. 1998, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,

s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

"Úmluva"), zrušení shora označeného rozsudku obecného soudu.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadeným

rozsudkem sice krajský soud ve výroku o věci samé změnil částku,

kterou je stěžovatel povinen zaplatit žalobci, když oproti

rozsudku soud I. stupně - Městského soudu v Brně, čj. 13

C 267/93-58, ze dne 4. 4. 1996 - tuto částku snížil z 30.687,- Kč

a úroky na 26.025,- Kč a úroky a změnil i výši náhrady nákladů

řízení, celkově však fakticky rozhodnutí soudu prvního stupně

potvrdil, a proto proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu nebylo

přípustné dovolání. Stěžovatel v ústavní stížností napadeném

rozsudku spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv, a proto

se se svým návrhem obrátil na Ústavní soud.

Stěžovatel předně uvádí, že mu krajský soud svým postupem

a rozhodnutím v této věci upřel právo domáhat se soudní ochrany

u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1

Listiny, když se odchýlil od skutkových zjištění, jak je učinil

soud I. stupně, a která tento soud čerpal nejen z listinných

důkazů, ale i z výpovědí svědků. Odvolací soud totiž v rozporu se

zásadami přímosti a ústnosti změnil hodnocení důkazů provedených

před soudem prvního stupně a dospěl k jiným skutkovým zjištěním,

které vedly i chybným právním závěrům. Tímto postupem krajský soud

podle stěžovatele nerespektoval zásadu nezávislosti a nestrannosti

soudu a zásadu spravedlivého projednání věci, jak je zakotvena

v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť zcela neobjektivně a subjektivně

učinil nová skutková zjištění, jež nebyla založena na osobních

poznatcích soudců o výpovědích svědků a účastníků řízení, a nemohl

tedy, jak by odvolací soud měl učinit, přihlédnout i k dalším

okolnostem, které mají vliv na posouzení věrohodnosti důkazů.

Odvolací soud tak při změně hodnocení důkazů postupoval

i v rozporu s dosavadní soudní praxí (R 64/1966 a R 92/1968).

Konečně mu, jak dále stěžovatel uvádí, krajský soud odepřel svým

rozhodnutím ochranu jeho vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst.

1 Listiny, když žalobci přiznal promlčené majetkové právo, ačkoliv

se stěžovatel promlčení tohoto práva před soudem dovolával.

Odvolací soud učinil závěr, že nárok žalobce byl žalobou, podanou

u soudu dne 26. 8. 1993, uplatněn včas před uplynutím dvouleté

subjektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 1 o. z., ve znění

před novelou, když tato lhůta podle názoru odvolacího soudu počala

běžet teprve 7. 4. 1993, kdy stěžovatel odmítl výzvu žalobce

k úhradě žalované částky. Počátek běhu subjektivní lhůty však

v dané věci nelze stanovit k uvedenému dni, neboť je závislý na

tom, o jakou formu neoprávněného majetkového prospěchu se jedná.

Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se mělo

jednat o neoprávněný majetkový prospěch získaný stěžovatelem bez

právního důvodu ve smyslu § 451 o. z., ve znění před novelou.

I když tvrdí, že se o neoprávněný majetkový prospěch nejednalo

vůbec, pak připomíná, že žalovaná částka byla poukázána prodejní

firmě na úhradu kupní ceny stěžovatelem kupovaného zařízení,

a nikoliv přímo stěžovateli, resp. na jeho účet. Pak by se však

podle stěžovatele mohlo jednat jen o majetkový prospěch podle

§ 454 o.z., ve znění před novelou. Žalobci tedy bylo od počátku

známo, že plnil za stěžovatele a v jakém rozsahu, a subjektivní

promlčecí lhůta počala tedy běžet již ke konci roku 1990 a nikoliv

až v roce 1993. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje

zrušení stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal

vyjádření Krajského soudu v Brně a připojil si spis Městského

soudu v Brně, sp. zn. 13 C 267/93.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně

především odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož je

podle něj zřejmé, že vycházel ze stejných skutkových zjištění jako

soud prvního stupně, dospěl však k jinému právnímu hodnocení

vzájemných vztahů mezi účastníky. Tuto změnu nelze považovat za

porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Jediná změna skutkových zjištění

se týkala jen kursu devizového trhu a byla podložena přípisem ČNB,

pobočka Brno. Navrhuje proto ústavní stížnost zamítnout jako

nedůvodnou.

Z obsahu připojeného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že

soud I. stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané, že 29.

11. 1990 a 4. 12. 1990 poskytl žalobce stěžovateli (žalovanému)

částku 1.624,53 DM ze svého devizového účtu k nákupu

fotografických potřeb. Tomuto úkonu předcházelo jednání žalobce

s E. K. dne 26. 11. 1990, které se uskutečnilo za přítomnosti

bratra žalobce a stěžovatele. Při tomto jednání byla uzavřena

dohoda, podle které se K. zavázal převést na žalobce své nájemní

právo k bytu a žalobce mu proto půjčil částku, která je v písemné

dohodě uvedena ve výši 60.000,- Kč. Současně však došlo

k uzavření ústní dohody o tom, že žalobce tímto způsobem uhradí

i pohledávku stěžovatele vůči K. ve výši 30.000,- Kč. V tomto

směru, když tato část skutkového děje byla sporná, vycházel soud

I. stupně i z výpovědi E. K., jehož výslech provedl a jehož

výpovědi uvěřil. Uzavření ústní dohody svědčí podle něj

i skutečnost, že k poskytnutí žalované částky žalobcem došlo

bezprostředně poté, jak vyplývá z data na objednávce

fotografických přístrojů a materiálů. Městský soud v Brně tak

dospěl k závěru, že k uzavření takové dohody, jak tvrdí stěžovatel

a popírá žalobce, došlo, ale nelze ji považovat za platnou,

protože jak převzetí dluhu, tak i postoupení pohledávky musí být

uzavřeny v písemné formě. Pokud tedy došlo k uzavření takovéto

dohody a následně bylo na základě ní plněno, jednalo se

o neoprávněný majetkový prospěch a ten je stěžovatel povinen

žalobci vydat. Odvolací soud, který věc přezkoumával na podkladě

odvolání stěžovatele, pak vyšel z dokazování provedeného soudem

prvního stupně, ale neztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu

I. stupně a z něho plynoucími závěry, neboť tímto soudem učiněný

závěr, že žalobce převzal dluh E. K. vůči stěžovateli, neměl podle

něj přesvědčivou oporu ve skutkových zjištěních. Stěžovateli se

tedy, podle názoru odvolacího soudu, nepodařilo prokázat, že

k výše uvedenému uzavření dohody o převzetí dluhu došlo, byť pouze

v ústní formě. Nemohlo pak tedy dojít ani k následkům z toho

plynoucím, jak je dovodil soud I. stupně. Podle odvolacího soudu

však ani žalobce své tvrzení o tom, že žalovanou částku plnil na

základě ústně uzavřené dohody o půjčce, neprokázal. Nesporná je

tak pouze skutečnost, že žalobce poskytl stěžovateli ze svého

devizového konta v závěru roku 1990 částku 1.624,53,- DEM na

pořízení fotografických přístrojů a materiálu, a že žalovaný tuto

částku převzal a dosud ji nevrátil. Jelikož pak nebyl v řízení

prokázán žádný právní důvod tohoto plnění, je nutno ho posoudit

podle ustanovení § 451 a násl. o. z., o neoprávněném majetkovém

prospěchu, ve znění před novelou. Žalobní návrh je tedy podle

názoru odvolacího soudu důvodný, když stěžovatelem vznesené

námitce promlčení uplatněného nároku nepřisvědčil.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že mu

krajský soud svým postupem a rozhodnutím upřel jeho právo na

soudní ochranu u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36

odst. 1 Listiny, když se odchýlil od skutkových zjištění učiněných

soudem I. stupně, změnil tak hodnocení provedených důkazů před

tímto soudem, které pak vedly i k chybným právním závěrům,

a porušil tak i zásadu spravedlivého projednání věci zakotvenou

v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedené články Listiny a Úmluvy, obsahují

zásady nestranného a spravedlivého procesu, k nimž mimo jiné

náleží právo každého, aby nestranný a nezávislý soud při nalézání

práva dbal stanoveného, tj. zákonného, postupu. Takovým postupem

je třeba rozumět bezvýhradné a bezvýjimečné respektování předpisů.

Obecnému soudu přináleží provést hodnocení důkazů podle ustanovení

§ 132 o.s.ř. a zvážit, zda a nakolik dosavadní stav dokazování

odůvodňuje učiněná skutková zjištění a z nich pak vyvodit právní

hodnocení a závěry. Ve smyslu ustanovení § 213 o.s.ř. a zavedené

judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak

jej zjistil soud prvního stupně, pokud se však míní odchýlit od

skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě

svědeckého důkazu před soudem prvního stupně provedeného, je

nutno, aby důkazy svědecké sám opakoval a zjednal si tak

rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení svědeckého

důkazu. Jestliže odvolací soud z tohoto zákonného postupu

vykročil, když výpověď svědka K. sám neprovedl, pak při hodnocení

důkazů zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející vážnou

vadou a současně jednal v rozporu s principy řádného

a spravedlivého procesu chráněnými čl. 36 odst. 1 Listiny a čl.

6 odst. 1 Úmluvy.

Pokud stěžovatel dále namítal porušení svých ústavně

zaručených práv v souvislosti s tím, že obecný soud přiznal

žalobci promlčené majetkové právo, ačkoliv se stěžovatel promlčení

tohoto práva před soudem dovolával, pak k této námitce Ústavní

soud stanovisko vyjádřit nemůže, neboť obecné soudy zatím stranou

své pozornosti ponechaly tvrzení stěžovatele (které však zatím

nebylo vyvráceno), totiž to, že žalobcem sporná částka byla

poskytnuta nikoliv přímo stěžovateli, nýbrž na účet firmy A.,

a.s., u které stěžovatel objednal dodání fotografických přístrojů

a filmů pro svůj ateliér, a soudy se tudíž nezabývaly ani možností

aplikace ustanovení § 454 o.z., upravující skutkovou podstatu

týkající se neoprávněného majetkového prospěchu získaného plněním

za jiného, přitom případné použití tohoto ustanovení na daný

případ by nepochybně mělo vliv na posuzování počátku běhu

subjektivní promlčecí doby tak, jak to ve své stížnosti naznačuje

stěžovatel, a tudíž i na závěr o tom, zda žalobcem uplatněné právo

bylo či nebylo promlčeno.

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti

vyhověl, neboť má za to, že právům stěžovatele zatím nebyla

poskytnuta dostatečná soudní ochrana, a stížností napadené

rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavnímsoudu č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 29. května 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru