Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 275/96Nález ÚS ze dne 15.10.1996K interpretaci ustanovení volebních zákonů ve světle čl. 22 Listiny

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných /volební a hlasovací právo
základní ústavní principy/demokratický právní stát/svobod... více
Věcný rejstříkpresumpce/správnosti
občanství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 104/6 SbNU 249
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.275.96
Datum podání11.10.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 20, čl. 21 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

247/1995 Sb.

40/1993 Sb., § 20


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 275/96 ze dne 15. 10. 1996

N 104/6 SbNU 249

K interpretaci ustanovení volebních zákonů ve světle čl. 22 Listiny

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

v senátě rozhodl ve věci ústavní

stížnosti PhDr. J.Š. bytem B., zastoupeného Mgr. Z. K. Dr.,

advokátem se sídlem v B. , proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze

dne 7. 10. 1996, č. j. Ovs 78/96/Št, ve spojení s rozhodnutím

Ústřední volební komise ze dne 27. 9. 1996, č. j. ÚVK 281/1996,

a rozhodnutím Obvodní volební komise volebního obvodu č. 54 se

sídlem ve Z., kterým byla odmítnuta jeho přihláška k registraci

pro volby do Senátu Parlamentu ČR,

takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1996, č. j. Ovs

78/96/Št, rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 27. 9. 1996,

č. j. ÚVK 281/1996, a rozhodnutí Obvodní volební komise volebního

obvodu č. 54 se sídlem ve Z., kterým byla odmítnuta přihláška

PhDr. J. Š. k registraci pro volby do Senátu Parlamentu ČR, se

zrušují.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu ČR dne 11. 10.

1996 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze

dne 7. 10. 1996, č. j. Ovs 78/96/Št, kterým byl zamítnut návrh na

jeho registraci jako kandidáta pro senátní volby ve volebním

obvodu č. 54, když předtím jeho přihlášku k registraci odmítla dne

18. 9. 1996 obvodní volební komise, a kdy ani jeho odvolání

k Ústřední volební komisi nebylo úspěšné. Všechny tyto orgány jako

důvod odmítnutí registrace uvedly, že přihláška neobsahovala

doklad o státním občanství ČR a byla tedy neúplná. Při jednání dne

15. 10. 1996 pak stěžovatel návrh doplnil v tom směru, že kromě

zrušení usnesení Nejvyššího soudu požaduje též zrušení

souvisejících rozhodnutí Ústřední volební komise a obvodní volební

komise.

Stěžovatel uvádí, že si je samozřejmě vědom toho, že státní

občanství ČR je podle čl. 19 odst.2 Ústavy České republiky jednou

z podmínek kandidatury. Podle jeho názoru však volební zákon

nestanoví, jakým konkrétním způsobem má být státní občanství

dokladováno. Taková úprava je obsažena v zákoně č. 40/1993 Sb.,

o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, konkrétně v § 20,

který rozlišuje celkem čtyři druhy dokladů, které jsou si

rovnocenné. Pod písmenem a) je zde uveden občanský průkaz, který

je v praxi používán nejčastěji. Tímto dokladem také prokázal své

státní občanství při podání přihlášky zapisovateli obvodní volební

komise dne 16. 9. 1996 a chtěl předložit i jeho kopii. To však

zapisovatel komise odmítl. Stěžovatel si proto bez zbytečného

odkladu (tentýž den) opatřil osvědčení o státním občanství

z Magistrátu města Brna, které spolu s ověřenou kopií doručil

zapisovateli obvodní volební komise následující den, tedy 17. 9.

1996. Žádný z výše uvedených orgánů pak stěžovatelovo státní

občanství nezpochybnil. Navíc, jak stěžovatel uvádí, dává

ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) vyhlášky ministerstva vnitra č.

74/1996 Sb., kterou se stanoví podrobnosti k provedení volebního

zákona, obvodní i Ústřední volební komisi oprávnění bezproblémově

ověřit skutečnosti týkající se státního občanství u příslušných

úřadů.

Stěžovatel souhlasí se zjištěním skutkového stavu tak, jak je

uvedeno v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, má však za to, že

právní názor v něm obsažený porušuje jeho základní právo ucházet

se za rovných podmínek o volené funkce, které mu zaručuje čl. 21

odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Uvádí, že splnil všechny materiální i formální požadavky zákona,

avšak kandidovat mu bylo znemožněno na základě právního názoru, že

občanský průkaz nelze použít jako doklad prokazující státní

občanství ČR pro účely registrace kandidáta pro volby do Senátu.

Podle jeho názoru není pro takový výklad opora ani v zákoně

o volbách do Parlamentu ČR, ani v zákoně o nabývání a pozbývání

státního občanství ČR.

Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud porušil jeho práva

garantovaná čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť řízení proběhlo

způsobem, který mu nedal možnost vyjádřit se k prováděným důkazům.

V tomto směru se dovolává i nálezu Ústavního soudu ČR, kterým bylo

zrušeno ustanovení § 250f o.s.ř.

Ze všech výše uvedených důvodů navrhuje stěžovatel zrušení

napadeného usnesení Nejvyššího soudu a požaduje, aby mu podle §

62 zákona o Ústavním soudu byla přiznána náhrada nákladů právního

zastoupení. Současně požádal Ústavní soud, aby vzhledem

k blížícímu se dni senátních voleb rozhodl ve věci přednostně, jak

mu to umožňuje ust. § 39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud

proto posoudil nejprve naléhavost věci a po zvážení všech

okolností dospěl k závěru, že podmínky § 39 zákona o Ústavním

soudu jsou splněny. Z tohoto důvodu neprodleně nařídil ve věci

ústní jednání a požádal účastníka řízení i vedlejšího účastníka

o vyjádření ke stížnosti, a to do dne jednání.

Ve vyjádření ze dne 14. 10. 1996 setrval Nejvyšší soud

v podstatě na argumentech, o které opřel své rozhodnutí ve věci.

Zejména odmítá to, že by doklad o občanství mohl být nahrazen

konstatováním zapisovatele obvodní volební komise, který není

oprávněn zkoumat podmínky volitelnosti. Navíc, jak se uvádí ve

vyjádření, se Nejvyšší soud při vyřizování volebních sporů setkal

s několika případy, kdy zapisovatel posoudil předložený doklad

o státním občanství chybně. Jak vyplývá ze spisu, obvodní volební

komise kandidáta výslovně písemně upozornila na osvědčení

o státním občanství jako na nejvhodnější způsob splnění

náležitostí podle ustanovení § 61 odst. 4 písm. a) zákona

o volbách do Parlamentu ČR. Konečně se pak ve vyjádření uvádí, že

podle názoru Nejvyššího soudu brání ustanovení § 61 odst. 5, věta

druhá, zákona č. 247/1995 Sb. tomu, aby nedostatky přihlášky mohly

být odstraněny po uplynutí lhůty podle odst. 3 téhož paragrafu.

Tímto ustanovením je vázán i Nejvyšší soud.

Ústřední volební komise ve svém vyjádření ze dne 14. 10.

1996 v podstatě jen zopakovala argumenty napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem spisu, který ve věci

vedl Nejvyšší soud, a s jeho přílohami.

Při posuzování ústavní stížnosti se Ústavní soud zaměřil

nejprve na posouzení ústavnosti těch ustanovení zákona o volbách

do Parlamentu ČR, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je

předmětem ústavní stížnosti - tedy odmítnutí registrace

stěžovatele jako kandidáta pro volby do Senátu. V tomto směru však

IV. senát ÚS neshledal důvody, aby řízení podle § 78 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přerušil a předložil věc

plénu. Důvodem pro tento závěr je skutečnost, že přes možné

výhrady k řadě ustanovení zákona o volbách do Parlamentu ČR lze,

alespoň podle názoru IV. senátu, dospět k interpretaci, která je

ústavně konformní.

Základním interpretačním pravidlem pro zákony, které blíže

upravují výkon politických práv, je nepochybně článek 22 Listiny,

ze kterého vyplývá, že každý orgán aplikující právo je povinen

vykládat a používat zákonnou úpravu tak, aby byla umožněna

a chráněna svobodná soutěž politických sil v demokratické

společnosti. Tento princip podle názoru Ústavního soudu vyžaduje,

aby případná sporná ustanovení zákona o volbách do Parlamentu ČR,

ale i zákonů souvisejících, byla vykládána a používána ve prospěch

účelu a smyslu těchto zákonů. Přitom účel a smysl zákona nelze

hledat jen ve slovech a větách předpisu. V právním předpisu jsou

a musí vždy být obsaženy i principy uznávané demokratickými

právními státy. Za takový stát se Česká republika také prohlašuje

v čl. 1 své Ústavy. Jestliže tedy účelem zákona o volbách do

Parlamentu ČR je realizovat a blíže upravit základní politické

právo volit a být volen, pak sporná ustanovení musí vždy být

vykládána k tomuto právu vstřícně - tedy tak, aby pokud možno bylo

umožněno volit či být volen a ne naopak. Kromě tohoto speciálního

interpretačního pravidla pro práva politická opírá Ústavní soud

svůj názor i o ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, které stanoví, že

při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí

být šetřeno jejich podstaty a smyslu.

Ústavní soud, s přihlédnutím k výše uvedeným ústavním

interpretačním principům, kterými je nepochybně vázán i on sám,

nemohl dojít k jinému závěru, nežli k tomu, že ústavní stížnost je

důvodná.

V posuzovaném případě všechny zúčastněné orgány státu

považovaly za rozhodující otázku, zda občanský průkaz je či není

dostatečným dokladem o existenci státního občanství ČR. Přitom

dospěly k názoru, že pro účely registrace kandidátů pro volby do

Senátu je dokladem nedostatečným, a to přesto, že zákon č.

40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, tento

doklad výslovně jako doklad prokazující občanství ČR v § 20 uvádí.

Zákon o volbách do Parlamentu ČR pak žádná speciální ustanovení

v tomto směru neobsahuje. Argumentace všech orgánů, včetně

Nejvyššího soudu ČR, spočívá v tom, že občanský průkaz je

specifickým dokladem, který nelze předložit ve dvojím vyhotovení,

dále pak, že jeho předložením by byly porušeny povinnosti uložené

držiteli tohoto průkazu zákonem č. 75/1957 Sb., o občanských

průkazech, že zapisovatel obvodní volební komise není orgánem,

který by byl oprávněn občanský průkaz odebrat, a konečně pak, že

občanský průkaz je dokladem, jehož kopii není možné ověřit (§ 3

odst. 3 písm. a) zákona č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů

nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu obecními

úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady). Tímto

výkladem orgány aplikující právo povýšily hlediska vhodnosti či

praktičnosti nad zákon a především nad ústavní principy

a nesouladnost zákonů přičítají k tíži toho, kdo realizuje svá

ústavní práva. Občanský průkaz je veřejnou listinou, pro kterou

platí presumpce správnosti - pokud tedy není prokázán opak, platí,

že obsah osvědčení odpovídá skutečnosti. Je sice možné, dokonce

i pravděpodobné, že volebním komisím by se lépe pracovalo s něčím,

co lze kopírovat, ověřovat a množit, např. tedy s osvědčením

o státním občanství, nic to však nemění na tom, že postup, který

stěžovatel zvolil, požadavky zákona splňuje. V tomto směru lze

ostatně poukázat i na skutečnost, že jiný senát Nejvyššího soudu

ČR dospěl v jiné věci ke stejnému závěru.

Výše uvedený důvod je podle názoru Ústavního soudu již sám

o sobě dostatečným důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní

soud však považuje za účelné vyjádřit se i k dalším aspektům.

V napadeném usnesení Nejvyššího soudu totiž chybí jakékoliv

stanovisko k tomu, co stěžovatel prakticky od počátku celého

řízení namítal. Tedy k tomu, že obratem předložil doklad, který

volební komise požadovala, a že od samého počátku nebylo a ani

nemohlo být pochyb o tom, že státní občanství ČR jako podmínku

volitelnosti v okamžiku podání přihlášky splňoval. V tomto směru

by Ústavní soud očekával, že Nejvyšší soud zaujme stanovisko

k tomu, jakého charakteru je soudní řízení, které u něho probíhá

podle § 200m o.s.ř., a zda je či není možné v tomto řízení zhojit

případné formální nedostatky přihlášky. Vzhledem k systematickému

řazení ustanovení § 200m o.s.ř. je patrně nesporné, že se jedná

o zvláštní řízení, nikoli tedy o správní soudnictví, ve kterém by

byl soud vázán skutkovým stavem, který byl zjištěn správním

orgánem (volební komisí), a ve kterém by pouze posuzoval, zda

v okamžiku rozhodování této komise bylo postupováno podle zákona.

Řízení před Nejvyšším soudem ČR je řízením, jehož výsledkem je

rozhodnutí, které nemá žádné formální vazby na rozhodnutí Ústřední

volební komise. Nejvyšší soud tedy svým usnesením nemění

rozhodnutí volebních orgánů, ale rozhoduje přímo. Z tohoto důvodu

nesdílí Ústavní soud názor Nejvyššího soudu o charakteru lhůty

podle § 61 odst. 5 volebního zákona. Ze stejných důvodů nesdílí

ani názor stěžovatele, že pro posouzení věci by měla být

relevantní skutečnost, že Ústavní soud ve svém nálezu Pl. ÚS

18/96 vyslovil neústavnost ustanovení § 250f o.s.ř.

Ze všech výše uvedených důvodů konstatuje Ústavní soud, že

napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 22

Listiny a v důsledku toho též k porušení čl. 21 odst. 4 Listiny

a čl. 90 Ústavy. Za účelem toho, aby nález splnil svoji funkci,

zrušil Ústavní soud současně i rozhodnutí Ústřední volební komise

a obvodní volební komise.

S přihlédnutím k tomu, že se jedná o první volby do Senátu

a tedy i o první aplikaci řady ustanovení zákona č. 247/1995 Sb.,

považuje Ústavní soud tento svůj nález především za rozhodnutí,

které má přispět ke korektní ústavněprávní interpretaci tohoto

zákona v budoucnu, přičemž předpokládá, že zákonodárný orgán

v duchu tohoto nálezu zváží potřebu případných úprav a upřesnění

textu zákona o volbách do Parlamentu ČR. Z těchto důvodů také

nepovažoval Ústavní soud za důvodné přiznat stěžovateli náhradu

nákladů řízení před Ústavním soudem.

Podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná

rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, což

v projednávané věci znamená, že bude nezbytné, aby Obvodní volební

komise volebního obvodu č. 54 se sídlem ve Znojmě bezprostředně

provedla nezbytné úkony k registraci stěžovatele jako kandidáta

pro volby do Senátu, nemá-li dojít ke zpochybnění legitimity voleb

v tomto obvodu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. 10. 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru