Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 275/02Usnesení ÚS ze dne 05.08.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Stavba
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.275.02
Datum podání06.05.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

173/1990 Sb., § 2

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 275/02 ze dne 5. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 275/02

Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Č. o. s., zastoupené JUDr. H.M., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 5. 2. 2002, čj. 12 Co 188/2001-232, a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 8. 2000, čj. 8 C 219/92-216,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozsudkům obecných soudů, kterými bylo mimo jiné rozhodnuto, že žalovaný Sportovní klub B. je povinen uzavřít se stěžovatelkou dohodu o navrácení majetkových práv k parcelám ve výroku rozsudku blíže specifikovaným (odst. I. výroku) a zamítnut návrh, aby žalovaný byl povinen uzavřít se stěžovatelkou dohodu o navrácení majetkových práv i k objektu sokolovny č. p. 276 v B. (odst. II. výroku), stěžovatelka tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka nesouhlasí se stanoviskem obecných soudů, že sokolovna, která byla v roce 1943 poškozena požárem, ke dni uplatnění nároku, tj. k 31. 3. 1948, jako věc neexistovala, a má za to, že obecné soudy zcela opomenuly její argumentaci a důkazy o tom, že stavba právně ani fakticky nezanikla. Tím, že se obecné soudy v důkazním řízení dostatečně nevypořádaly se zjištěním, zda jde o stavbu původní a zrekonstruovanou, či stavbu novou (po definitivním odstranění stavby původní) a bez důkazů se přiklonily k tvrzení protistrany, nezjistily skutečný stav věci, což vedlo k vynesení rozsudku pro ni nepříznivého, čímž bylo porušeno její právo na soudní ochranu zahrnující i právo na spravedlivý proces. Z těchto důvodů žádá, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů zrušil.

Ze spisu Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 8 C 219/92, Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Přerově uložil Sportovnímu klubu B. (v řízení před obecnými soudy prvnímu žalovanému) uzavřít se stěžovatelkou dohodu v odstavci I. výroku přesně specifikovanou, týkající se navrácení majetkových práv k pozemkovým parcelám v k. ú. a obci B., neboť zjistil, že tyto nemovitosti byly ke dni 31. 3. 1948 ve vlastnictví tehdejší Tělocvičné jednoty Sokol B., která byla součástí Československé obce sokolské, a oprávněné organizaci bylo vlastnické právo odňato na základě zákonů uvedených v ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1990 Sb., takže stěžovatelka je oprávněnou osobou. Soud prvého stupně však nevyhověl návrhu, aby Sportovní klub B. byl povinen uzavřít se stěžovatelkou dohodu o navrácení majetkových práv k sokolovně č. p. 276 na parcele č. 163 v k. ú. B. (odstavec II. výroku). Soud dále rozhodl o zamítnutí návrhu směřujícího vůči druhému žalovanému, Českému svazu tělesné výchovy Praha 6 (odstavec III. výroku) a dále rozhodl o nákladech řízení (odstavce IV. - VIII. výroku).

K odvolání stěžovatelky napadající rozsudek soudu prvého stupně ve výroku v odstavcích II. a IV. rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, tak, že rozsudek soudu prvého stupně v napadených částech potvrdil. Z odůvodnění obou rozsudků pak vyplynulo, že Okresní soud v Přerově opřel své rozhodnutí o nevydání sokolovny mimo jiné o výpovědi svědků, výpisy z katastru nemovitostí, výměry bývalého ONV v Přerově, dopisy TJ Sokol v B. adresované ONV v Přerově, znalecký posudek znalce z oboru ekonomika a stavebnictví a poté vyložil, že k rozhodnému datu, 31. 3. 1948, nebyla existence stavby původní sokolovny prokázána, že následnou přestavbou v letech 1946 - 1948 původní stavba zanikla ve smyslu práva a vznikla nová stavba s jiným dispozičním členěním. Odvolací soud doplnil, že argumentace stěžovatelky o použití slov "opravy" či "rekonstrukce" ve stavebních dokladech není důvodná, neboť provedenými důkazy bylo najisto prokázáno, že původní sokolovna byla zničena požárem, ke dni 31. 3. 1948 neexistovala a na jejím místě postupně vznikla stavba nová s následnými opravami a rekonstrukcemi.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejprve je třeba konstatovat, že pokud ústavní stížnost napadá celý rozsudek soudu prvého stupně, je v rozsahu, který se dotýká výroku v odst. I, jímž bylo vyhověno stěžovatelčině návrhu (dohoda o vydání pozemkových parcel), nepřípustná, neboť tato část rozsudku nebyla napadena odvoláním, navíc je i nedůvodná, neboť výrok, kterým bylo stěžovatelce vyhověno, ji nemohl zasáhnout v jejím právu na soudní ochranu. Navíc podle odůvodnění ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka proti této části rozsudku, potvrzeného rozsudkem soudu druhého stupně, nebrojí.

Co se týče argumentace stěžovatelky směřující proti "nevydání" sokolovny (část II. výroku), Ústavní soud konstatuje, že je v podstatě založena na nesouhlasném hodnocení důkazů obecnými soudy, z tohoto vyplývajícím nesouhlasném právním názoru, je koncipována stejným způsobem jako v řízení před nimi provedeném a opakuje argumenty, s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly. Tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah při rozhodování v předchozím řízení a nejsou schopny posunout věc do ústavněprávní roviny. V této souvislosti je třeba připomenout, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, z čehož plyne závěr, že není oprávněn na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat důkazy před nimi provedené nebo korigovat jejich právní úvahy. S ohledem na ústavněprávní vymezení svého postavení by tak mohl činit jen potud, pokud by obecné soudy nepostupovaly ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva nebo svobody jednotlivce. V tomto směru lze odkázat např. na nález sp. zn. III. ÚS 84/94, (ÚS, svazek 3, č. 34), podle kterého v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR. Tak tomu však v projednávané věci nebylo.

Ústavní soud zjistil, že obecné soudy opřely svůj právní závěr vedoucí k zamítnutí návrhu na uzavření dohody o navrácení majetkových práv k objektu sokolovny o důkazy, které vyhodnotily a na základě nich shledaly, že nelze prokázat, zda k rozhodnému datu stavba sokolovny existovala jako věc ve smyslu právním, neboť byla-li původní stavba zcela demolována (minimálně však do toho stadia, kdy již přestalo být patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží), zanikla (srovnej i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 95/92 (PrRo 94, 4: 124). Ústavní soud tak přisvědčil rozhodnutím obecných soudů o zamítnutí návrhu stěžovatelky na vydání sokolovny, neboť tyto reflektují daný stav věci, a ve směru hodnocení důkazů nebylo možno konstatovat, že by skutková zjištění byla v rozporu (nadto extrémním) s provedenými důkazy.

Pokud jde o námitku spravedlivého procesu, je třeba obecně konstatovat, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, ale tak, že jednotlivci je zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V projednávané věci obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny a svůj postup řádně odůvodnily. Ústavní soud tak nemohl učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Samotná skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru