Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 274/01Nález ÚS ze dne 19.02.2002Placení přirážky k jízdnému v městské hromadné doprávě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkpravomoc
pokuta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 18/25 SbNU 135
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.274.01
Datum vyhlášení25.03.2002
Datum podání07.05.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.1, čl. 79 odst.3, čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

111/1994 Sb., § 18 odst.1 písm.c, § 18a odst.3

127/1964 Sb.

266/1994 Sb., § 37 odst.1 písm.c

40/1964 Sb., § 772


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 274/01 ze dne 19. 2. 2002

N 18/25 SbNU 135

Placení přirážky k jízdnému v městské hromadné doprávě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 19. února 2002 v senátě ve věci

ústavní stížnosti akciové společnosti D. p. hl. m. Prahy, proti

rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2001, čj. 44 Co

831/99-33, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 2. 7.

1999, čj. 6 C 320/99-18, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, 2)

Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a vedlejšího

účastníka M. L., za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2001, čj. 44 Co

831/99-33, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 2. 7.

1999, čj. 6 C 320/99-18, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že

napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její základní

právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina"), a základní právo na soudní

ochranu, plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod.

Žalobou před obecným soudem se stěžovatelka vůči Milanu

Loukotovi (dále jen "vedlejšímu účastníku") domáhala úhrady

jízdného ve výši 8,- Kč a přirážky k jízdnému ve výši 200,- Kč. Po

provedeném dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že návrh

žalobkyně je důvodný pouze částečně, a to jen stran nezaplaceného

jízdného, tj. co do částky 8,- Kč, zatímco pokud jde o přirážku

k jízdnému, tj., co se týká částky 200,- Kč, její návrh zamítl.

Vyhovění žalobnímu návrhu ohledně jízdného pak soud odůvodnil

poukazem na ustanovení § 760 občanského zákoníku a § 37 odst. 1

zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách. Ohledně přirážky k jízdnému

soud pak žalobu zamítl z důvodů právních.

V době, kdy vedlejší účastník cestoval bez platné jízdenky

(dne 18. 1. 1998), neexistoval totiž dle názoru okresního soudu

žádný zákon, který by mu ukládal povinnost platit pro takový

případ přirážku k jízdnému, ani žádné zákonné ustanovení, které by

zmocňovalo k vydání podzákonného předpisu, jenž by takovou

povinnost upravil. Vyhláška č. 127/1964 Sb., o městském přepravním

řádu, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 18 odst. 2 sice

umožňovala vyžadovat zaplacení částky 200.-Kč, tato vyhláška však

byla vydána podle § 4 odst. 2 a § 29 zákona č. 51/1964 Sb.,

o dráhách, a podle § 7 nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jímž se

provádí zákon o úpravě podnikání v silniční dopravě, a dále

k provedení příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964

Sb. a hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., přičemž zákon č.

51/1964 Sb., na jehož základě byla uvedená vyhláška vydána, byl

účinný od 1. 4. 1964 do 1. 1. 1995 (k tomuto datu byl zrušen

zákonem č. 266/1994 Sb., o dráhách), a nařízení vlády č. 36/1951

Sb., jež bylo účinné od 1. 6. 1951, bylo ke dni 1. 1. 1980 zrušeno

zákonem č. 68/1979 Sb., jenž byl pak ke dni 1. 8. 1994 zrušen

zákonem č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Zákon č. 111/1994

Sb., stejně jako zákon č. 266/1994 Sb. (účinný ode dne

1. 1. 1995), v předmětné době (tj. dne 18. 1. 1998) neobsahovaly

ustanovení, jež by stěžovatelce umožňovala žádat přirážku

k jízdnému. Teprve novelou zákona č. 111/1994 Sb., provedenou

zákonem č. 304/1997 Sb. s účinností ode dne 1. 4. 1998 byla v §

18a odst. 1 písm. c) a § 18a odst. 3 založena možnost požadovat

přepravní přirážku v návaznosti na dopravní podmínky, a to až do

výše 1.000,-Kč. Okresní soud v této souvislosti poznamenává, že

tato úprava se vztahuje toliko na silniční dopravu, přičemž

v zákoně č. 266/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tato

úprava dosud obsažena není, pročež v rámci takové přepravy pak

povinnost platit přirážku k jízdnému stále není dána.

Na základě uvedené rekapitulace právního stavu dospěl okresní

soud k závěru, že v předmětnou dobu neexistovala platná právní

úprava, která by ukládala povinnost stanovit pro případ tzv. černé

jízdy přirážku. Dle přesvědčení soudu není pro stanovení přirážky

k jízdnému možno použít ani ustanovení § 772 občanského zákoníku,

neboť toto výslovně umožňuje provést pouze podrobnější úpravu

takových práv a povinností, které, byť v obecnější rovině, již

občanský zákoník zná. Občanský zákoník však v předmětné době

takovou úpravu neobsahoval, přičemž právo na přirážku k jízdnému

nelze dle okresního soudu dovodit ani interpretací ze samotného

práva požadovat zaplacení jízdného. Jakkoli je právo na přirážku

k jízdnému občanskoprávní sankcí za nesplnění povinnosti, jež je

veřejností, a to i právnickou, považována za samozřejmost, podle

názoru okresního soudu to neznamená, že její existenci lze dovodit

bez zákonného podkladu. Argument ve prospěch uvedeného závěru

spatřuje okresní soud i v okolnosti, že pokud by ke stanovení

přirážky postačovala existence prováděcích předpisů k § 772

občanského zákoníku, jevila by se pak novela silničního zákona

provedená zákonem č. 304/1997 Sb. zcela nadbytečnou.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne

22. 1. 2001, čj. 44 Co 831/99-33, rozsudek soudu I. stupně

potvrdil. K argumentům stěžovatelky, dle níž předmětná vyhláška ke

dni 18. 1. 1998 byla platnou součástí právního řádu, vydanou

v souladu s § 772 občanského zákoníku, a k jejímu poukazu na

závaznost pravidel silničního provozu, obsažených toliko ve

vyhlášce, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal

v plném rozsahu na rozhodovací důvody soudu I. stupně. Zvláště

zdůraznil skutečnost, že právo na přirážku není totožné s právem

na jízdné a odkazy na zákony toto právo upravující nejsou proto

relevantní, a dále nepřípadnost argumentace analogií s pravidly

silničního provozu z pohledu rozhodovaného konkrétního případu.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že

v předmětné době, tj. dne 18. 1. 1998, byla vyhláška č. 127/1964

Sb. platnou součástí českého právního řádu. Vychází přitom ze

skutečnosti, že ve zrušovacích ustanoveních zákona č. 266/1994 Sb.

tato vyhláška uvedena není, ačkoli v § 67 tohoto zákona bylo

zrušeno několik prováděcích předpisů, vydaných na základě

zmocnění, uvedených původně v zákoně č. 51/1964 Sb., o dráhách,

a v zákoně č. 68/1979 Sb., o silniční dopravě a vnitrostátním

zasílatelství. Uvedený závěr považuje stěžovatelka za opodstatněný

i navzdory tomu, že zákon o dráhách již neobsahuje ustanovení, jež

by zmocňovalo orgány státní správy k vydání vyhlášky, jež upraví

práva a povinnosti cestujících, resp. smluvní podmínky přepravy

pro oblast městské hromadné dopravy. Činí tak i s ohledem na

ustanovení § 70 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jež

v souvislosti se zrušením určitého zákona, resp. jeho jednotlivého

ustanovení, vyžaduje i výslovnou derogaci k jeho provedení

vydaných podzákonných předpisů. Dle přesvědčení stěžovatelky je

zánik platnosti i podzákonného právního předpisu nutně spjat

s výslovným projevem vůle normotvůrce, čili s výslovnou derogací.

Pro závěr, dle něhož nedošlo "implicitně k zániku účinnosti

vyhlášky č. 127/1964 Sb." argumentuje stěžovatelka i doslovným

zněním nově přijaté vyhlášky č. 71/1999 Sb., o přepravním řádu pro

silniční dopravu osob, jejíž účinnost nastala dnem 1. 10. 1999

a jež v § 30 odst. 1 výslovně počítá nadále s účinností vyhlášky

č. 127/1964 Sb., a to s tou změnou, že od 1. 10. 1999 se

ustanovení této vyhlášky již nepoužijí pro městskou autobusovou

dopravu. Z uvedeného ustanovení pak stěžovatelka dovozuje, že po

datu 1. 10. 1999 lze ustanovení vyhlášky č. 127/1964 Sb. použít na

ostatní druhy přepravy osob, vyjma městské autobusové dopravy.

Nadto stěžovatelka zastává názor, dle něhož vyhlášku č.

127/1964 Sb. lze s ohledem na ustanovení § 772 občanského zákoníku

považovat za podzákonný právní předpis, provádějící příslušná

ustanovení občanského zákoníku, konkrétně pak ustanovení § 760

a násl., upravující smlouvu o přepravě, což ostatně plyne

i z úvodní věty předmětné vyhlášky (nikoli z její preambule, jak

uvádí stěžovatelka - viz čl. 38 Legislativních pravidel vlády,

přijatých usnesením vlády ze dne 19. 3. 1998, č. 188). V této

souvislosti je stěžovatelkou poukazováno rovněž na ustanovení

§ 879a občanského zákoníku, jímž byla pravomoc k vydání

příslušného právního předpisu delegována s odkazem na ustanovení

§ 17 zákona č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na

ministerstvo dopravy a spojů.

V ústavní stížnosti se dále odkazuje i na nález Ústavního

soudu ve věci sp.zn. Pl. ÚS 33/2000, dle kterého daný právní vztah

vzniká konkludentním jednáním a v němž je institut přirážky

k jízdnému s ohledem na soukromoprávní povahu předmětného právního

vztahu interpretován ve smyslu smluvní pokuty.

Zákonný prostor pro aplikaci předmětné vyhlášky na posuzovaný

případ spatřuje stěžovatelka v § 37 odst. 1 zákona č. 266/1994

Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož

podmínky, za nichž se přepravují osoby ve veřejné drážní osobní

dopravě, stanoví přepravní řády. Tímto pak dle § 772 občanského

zákoníku je vyhláška č. 127/1964 Sb. V této souvislosti je

v ústavní stížnosti poukazováno i na obsahem shodný právní názor,

jenž v obdobných případech zaujaly Krajský soud v Ostravě (ve věci

vedené pod sp. zn. 13 Co 302/2000) a Městský soud v Praze (ve věci

vedené pod sp. zn. 53 Co 483/99).

Provozování veřejné dopravy považuje stěžovatelka za formu

realizace svého vlastnického práva, přičemž vybírání jízdného je

součástí jeho realizace a vybírání přirážky k jízdnému pak dle

jejího přesvědčení formou ochrany proti těm, kteří by její majetek

chtěli užívat bezplatně. Z pohledu ústavněprávního stěžovatelka

namítá zejména tu skutečnost, že obecné soudy neuznaly existenci

právního předpisu, o který v řízení před nimi opírala svůj nárok,

čímž jí protiústavním zásahem znemožnily ochranu výkonu

vlastnického práva.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, se k ústavní

stížnosti nevyjádřil.

Okresní soud ve Vyškově, jako účastník řízení, ve svém

vyjádření z 15. 1. 2002 zcela odkázal na své rozhodnutí, jež bylo

potvrzeno soudem II. stupně.

Vedlejší účastník M. L. se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ze spisu Okresního soudu ve Vyškově, sp.zn. 6 C 320/99,

Ústavní soud zjistil, že tento soud ústavní stížností napadeným

rozsudkem ze dne 2. 7. 1999, čj. 6 C 320/99-18, uložil vedlejšímu

účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 8,- Kč a dále

zamítl návrh stěžovatelky na zaplacení částky 200,- Kč. Následné

odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně ústavní stížností

napadeným rozsudkem ze dne 22. 1. 2001, čj. 44 Co 831/99-33,

zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že v kauze

obdobného charakteru a totožného stěžovatele bylo dne 1. 11. 2001

rozhodnuto vyhovujícím nálezem ve věci sp.zn. III. ÚS 274/2001.

Vzhledem k tomu, že v této kauze vystupoval pouze jiný vedlejší

účastník a ostatní podstatné okolnosti případu jsou totožné

s případem stěžovatelky, odkazuje v podrobnostech Ústavní soud na

odůvodnění tohoto rozhodnutí.

Na posouzení předmětné věci dopadají ustanovení drážního

zákona, právní úprava silniční dopravy, občanského zákoníku

a hospodářského zákoníku.

Dle úvodní věty vyhlášky č. 127/1964 Sb. byla tato vydána na

základě § 4 odst. 2 a § 29 zákona č. 51/1964 Sb., o dráhách, § 7

nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jímž se provádí zákon o úpravě

podnikání v silniční dopravě, a k provedení příslušných ustanovení

občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a hospodářského zákoníku č.

109/1964 Sb., a to s účinností od 1. 7. 1964. Ustanovením § 50

vyhlášky č. 175/2000 Sb. byla vyhláška č. 127/1964 Sb.

s účinností ode dne 1. 7. 2000 zrušena.

Dle § 4 odst. 2 a § 29 zákona č. 51/1964 Sb., o dráhách, bylo

ministerstvo dopravy v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány

zmocněno k vydání přepravních řádů. Ve smyslu § 2 odst. 1 a 2

dráhami podle tohoto zákona jsou železnice, tramvajové,

trolejbusové a lanové dráhy s výjimkou těch, které slouží jen

provozní potřebě uvnitř podniku (závodu) a nejsou zaústěny do

jiných drah, dále drah přenosných a lanových vleků, přičemž dráhy

se podle povahy a účelu člení na dráhy celostátní, vlečky, dráhy

městské a dráhy zvláštního určení.

Zákon č. 51/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl

s účinností od 1. 1. 1995 zrušen ustanovením § 67 zákona č.

266/1994 Sb., o dráhách. Dle ustanovení § 37 odst. 1 písm. c)

zákona č. 266/1994 Sb., ve znění platném ke dni 18. 1. 1998,

dopravce přepraví za sjednanou cenu osobu, která o přepravu

požádá, jestliže jsou splněny smluvní přepravní podmínky

a podmínky stanovené zvláštním předpisem.

Dle § 7 odst. 1 a 4 nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jímž se

provádí zákon o úpravě podnikání v silniční dopravě, podrobnější

podmínky, za kterých dopravní podniky přepravují osoby a věci,

stanoví přepravní řády, které vydá ministerstvo dopravy, přičemž

přepravní řády mohou stanovit, že uživatel dopravy, který porušil

některé z jejich ustanovení, poškodil nebo znečistil vozidlo nebo

způsobil poruchu v provozu, je povinen zaplatit ve prospěch

dopravního podniku určitou peněžní částku. Nařízení vlády č.

36/1951 Sb., jež bylo účinné od 1. 7. 1951, bylo ke dni 1. 1.

1980 zrušeno ustanovením § 58 zákona č. 68/1979 Sb., o silniční

dopravě a vnitrostátním zasílatelství. Dle § 57 odst. 1 ve spojení

s § 14 odst. 1 tohoto zákona bylo Federální Ministerstvo dopravy

v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány zmocněno obecně

závazným předpisem upravit přepravní řád, jenž dle § 14 odst. 2

mohl stanovit, ve kterých případech jsou cestující, odesílatel

nebo příjemce povinni zaplatit provozovateli dopravy za porušení

ustanovení přepravního řádu nebo tarifu, poškození nebo znečištění

vozidla nebo jiného zařízení provozovatele dopravy nebo způsobení

poruchy v dopravě peněžitou částku, jejíž výši stanoví přepravní

řád až do 500,- Kč. Zákon č. 68/1979 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, byl ke dni 1. 8. 1994 zrušen ustanovením § 42 zákona č.

111/1994 Sb., o silniční dopravě.

Zákon č. 111/1994 Sb. v předmětné době (tj. dne 18. 1. 1998)

neobsahoval ustanovení, jež by stěžovatelce umožňovalo žádat

přirážku k jízdnému.

Novelou zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě,

provedenou zákonem č. 304/1997 Sb., s účinností ode dne 1. 4.

1998 byla v § 18a odst. 1 písm. c) a § 18a odst. 3 založena

možnost požadovat přepravní přirážku v návaznosti na dopravní

podmínky, a to až do výše 1.000,-Kč.

Hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, byl ke dni 1. 1. 1992 zrušen ustanovením § 772 zákona č.

513/1991 Sb., obchodního zákoníku.

Ve znění platném v předmětné době, tj. ke dni 18. 1. 1998,

dle § 772 občanského zákoníku podrobnější úpravu osobní a nákladní

přepravy měly stanovit zvláštní předpisy, zejména přepravní řády

a tarify. Dle § 879a občanského zákoníku je pak oprávnění

ministerstev k vydání prováděcích předpisů určeno jejich

příslušnosti, jež je stanovena zákonem č. 2/1969 Sb., ve znění

pozdějších předpisů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ke dni 18. 1. 1998 lze za

zákonná ustanovení zmocňující k vydání vyhlášky č. 127/1964 Sb.

považovat ustanovení § 772 občanského zákoníku. Za normu

odkazující, jež na vyhlášku č. 127/1964 Sb. v předmětné době

odkazovala, lze pak považovat § 37 odst. 1 písm. c) zákona č.

266/1994 Sb., ve znění platném ke dni 18. 1. 1998, dle něhož

dopravce přepraví za sjednanou cenu osobu, která o přepravu

požádá, jestliže jsou splněny smluvní přepravní podmínky

a podmínky stanovené zvláštním předpisem.

Ústavní soud se tedy nemůže ztotožnit se závěrem obecných

soudů, že ke dni 18. 1. 1998 neexistovalo žádné zákonné

ustanovení, které by zmocňovalo k vydání podzákonného právního

předpisu, jakým byla vyhláška č. 127/1964 Sb., neboť k výše

uvedenému datu byla tato vyhláška platná a účinná a to až do dne

1. 7. 2000, kdy byla výslovně zrušena vyhláškou č. 175/2000 Sb.,

o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu.

Na základě jejího ustanovení § 18 odst. 2 byl dopravce oprávněn od

cestujícího, který se nemůže na vyzvání prokázat platnou

jízdenkou, vyžadovat zaplacení jízdného a dále částky 200,- Kč.

Tím, že obecné soudy uvedené skutečnosti nezohlednily,

nedostály všem ústavním kautelám, jež je dle čl. 95 odst. 1 Ústavy

ČR opravňují neaplikovat "jiný právní předpis", ocitly se

v rozporu s požadavkem vázanosti soustavou právních pramenů,

plynoucím z čl. 1 Ústavy ČR, což z pohledu rozhodované věci

zakládá dotčení principů řádného procesu dle čl. 36 odst. 1

Listiny.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že obecné

soudy porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelky dle

čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 a čl. 79 odst. 3 a čl.

95 odst. 1 Ústavy ČR. Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud ústavní

stížnosti dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993

Sb. vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2001,

čj. 44 Co 831/99-33, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne

2. 7. 1999, čj. 6 C 320/99-18, dle ustanovení § 82 odst. 1, odst.

3 písm. a) citovaného zákona, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. února 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru