Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2739/15 #1Usnesení ÚS ze dne 18.05.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodškodnění
Investiční fond
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.2739.15.1
Datum podání10.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

248/1992 Sb., § 36, § 37

82/1998 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2739/15 ze dne 18. 5. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatelky České národní banky, se sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1, proti té části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015 č. j. 21 Co 4/2015-417, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 8. 2014 č. j. 39 C 93/2009-334 ve vztahu k žalobci g) Jiřímu Šnellerovi, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 10. 9. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze. Své podání spojila stěžovatelka s návrhem na odklad vykonatelnosti.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 8. 2014 č. j. 39 C 93/2009-334 rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni Jaroslavě Krbuškové částku 140 000 Kč s příslušenstvím, jako náhradu škody, která měla být žalobcům způsobena tvrzeným nesprávným úředním postupem Ministerstva financí. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015 č. j. 21 Co 4/2015-417 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 změněn tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi Jiřímu Šnellerovi částku 17 500 Kč s příslušenstvím. V této části stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu ústavní stížností.

Stěžovatelka ve svém návrhu poukázala na skutečnost, že napadený rozsudek je jedním z řady rozhodnutí obecných soudů, týkajících se žalob podílníků podílového fondu FUTURUM AURUM, kteří se domáhají náhrady škody za údajný nesprávný úřední postup v souvislosti s výkonem dozorové činnosti Ministerstva financí. Obecné soudy nezaujaly k projednávané věci jednotné stanovisko. V části nároků připustily, že podílníkům vznikla škoda, nicméně následně se judikatura sjednotila tak, že žaloby jsou nedůvodné. Uvedenou praxi následně aproboval i Nejvyšší soud, případně Ústavní soud (sp. zn. IV. ÚS 1016/13). Doposud jednotnou rozhodovací praxi roztříštil Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 82/2013 a na něj navazujícími rozsudky sp. zn. 30 Cdo 509/2013 a 30 Cdo 344/2013.

Dále stěžovatelka poukázala na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1016/13 v němž Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že reálné možnosti dozoru nad investičními společnostmi nelze přeceňovat. Ústavní soud též uvedl, že esenciálním znakem kontroly je její následnost, čímž jsou nastaveny hranice efektivity výkonu dozoru. Hodnocení rozvahy podílového fondu FUTURUM AURUM ze dne 30. 6. 1995 pak přenechal Ústavní soud obecným soudům.

Stěžovatelka je toho názoru, že postupem obecných soudů došlo v její věci k zásahu do základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odvolací soud mechanicky převzal skutkové závěry nalézacího soudu a Nejvyššího soudu z rozsudků, které bezprostředně nezavazovaly odvolací soud právním názorem v nich vyjádřených, a aniž by se zabýval konkrétními námitkami stěžovatelky, změnil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 v neprospěch stěžovatelky. Pokud by se odvolací soud námitkami stěžovatelky zabýval, nemohl by potvrdit rozhodnutí nalézacího soudu v rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno, ani rozhodnout tak, že se částečně vyhovuje nároku vedlejšího účastníka. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na recentní judikaturu Ústavního soudu.

Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak odvolací soud převzal závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozsudcích sp. zn. 30 Cdo 82/2013 a 28 Cdo 3210/2012, aniž by se vypořádal s námitkami uvedenými stěžovatelkou v odvolání. Městský soud se podle stěžovatelky nevypořádal s námitkami, týkajícími se účtování podílového fondu FUTURUM AURUM, zprávy o jeho hospodaření a možnostech Ministerstva financí zahájit se jmenovaným fondem správní řízení. Stěžovatelka zdůraznila, že k závěrům o porušení povinnosti IS FUTURUM, vedoucím k odejmutí povolení, bylo možné dojít až na základě obstarání a posouzení všech podkladů a skutečností, nikoliv pouze z účetních závěrek IS FUTURUM nebo PF FUTURUM AURUM. Část své právní argumentace zaměřila stěžovatelka rovněž vůči předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu, která nepovažuje za konzistentní.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle náhledu Ústavního soudu spočívá podstata ústavní stížnosti v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 83, 90 a 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

V souvislosti s projednávaným případem Ústavní soud konstatuje, že se otázkou odpovědnosti státu za hospodaření podílových fondů FUTURUM AURUM v minulosti již zabýval. Ve věci evidované pod sp. zn. IV. ÚS 1016/13 Ústavní soud předeslal, že pro činnost dozorového orgánu považuje v předmětném případě za relevantní především účetní výstupy, jimiž příslušný subjekt vykazuje svoji řádnou činnost. V případě podílového fondu FUTURUM AURUM přitom považoval Ústavní soud za takový výstup mimo jiné i zprávu o hospodaření, vypracovanou k datu 30. 6. 1995 a doručenou Ministerstvu financí dne 30. 9. 1995. Ústavní soud považuje v projednávaném případě za podstatné, že se tato zpráva stala předmětem hodnocení obecných soudů, které v rámci odůvodnění svého rozhodnutí uvedly, jak na tuto nahlíží a jaké skutečnosti z ní vyvozují. V souvislosti s odpovědností státu za činnost podílového fondu městský soud zcela správně poukázal na to, že dozor nad investičními společnostmi a fondy měl být soustavný, založený na analýze rizika, a nikoliv jednorázový, zahájený jen na základě vnějšího podnětu. Zcela stranou pak zůstává otázka, zda měl stát v té době dostatečný personální aparát, aby svým zákonným povinnostem mohl dostát.

Odvolací soud, který přiznal náhradu škody Jiřímu Šnellerovi, se jeho věcí zabýval, přičemž ve svých úvahách vyšel v zásadě z toho, kdy žalobce podílové listy nabyl (5. 12. 1995) a kdy bylo lze nejpozději očekávat ze strany Ministerstva financí přijetí opatření podle § 37 odst. 2 písm. c) a d) zákona o investičních společnostech a investičních fondech (30. 11. 1995). Je sice pravdou, že stěžovatelka se snaží rozporovat objektivní možnost státu zjistit porušení zákona v období do 30. 11. 1995, nicméně to nic nemění na šíři dohledu státu vymezený zákonem o investičních společnostech a investičních fondech. Ve své podstatě se stěžovatelka s obecnými soudy rozchází v tom, jakou míru odpovědnosti státu lze z uvedeného zákona vyvodit. Podle náhledu Ústavního soudu se obecné soudy v předmětném případě nedopustily interpretační libovůle a stejně tak nebyl zjištěn extrémní rozpor s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu.

Poukazuje-li stěžovatelka na nejednotnost judikatury Nejvyššího soudu, lze zcela odkázat na již výše zmíněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1016/13.

Ústavní soud nemá za to, že by vykonatelnost napadeného rozhodnutí znamenala pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout jiným osobám. Z toho důvodu návrhu stěžovatelky na odklad výkonu rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nevyhověl.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru