Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2737/18 #1Usnesení ÚS ze dne 27.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkodůvodnění
trestná činnost
Trestní řízení
Škoda
soud/jednání
trestný čin/spolupachatelství/účastenství
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.2737.18.1
Datum podání10.08.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 38 odst.2, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 88

40/2009 Sb., § 23, § 24, § 211, § 216


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2737/18 ze dne 27. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti E. M., t. č. Vazební věznice P. O. BOX 5, Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Dr. JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem, sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1506/2017-108 ze dne 23. 5. 2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 21/2017 ze dne 5. 5. 2017 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 11/2013 ze dne 26. 2. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 11/2013, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 21/2017 ze dne 5. 5. 2017 (jímž byl zároveň zrušen ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 11/2013 ze dne 26. 2. 2016) uznán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 2, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 8 roků a 3 měsíců. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu jakékoli právnické osoby, jakož i funkce prokuristy, a to na dobu 10 let. Konečně byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vzniklou škodu.

Prvního z uvedených zločinů se stěžovatel - zjednodušeně řečeno - dopustil tím, že společně s dalšími obžalovanými prostřednictvím falšovaných dokumentů uzavíral úvěrové smlouvy a obdržené prostředky (dohromady v řádech desítek milionů korun) čerpal k jiným než deklarovaným účelům. Druhého ze zločinů se stěžovatel dopustil ve zkratce tím, že finanční prostředky získané z trestné činnosti zapojil do oběhu několikanásobnými převody a hotovostními výběry, prostředky rozděloval, slučoval, vybíral a přeposílal, čímž ztížil zjištění jejich původu.

Důvody pro zrušení prvostupňového rozsudku odvolacím soudem spočívaly mimo jiné v nepřesně vyčíslené výši škody (nedopatřením byla v jednom případě škoda započítána dvakrát) a v některých dílčích nepřesnostech, které původní rozsudek obsahoval. S ohledem na nižší výši škody pak odvolací soud také snížil trest odnětí svobody, který byl původně v délce 8 roků a 6 měsíců.

Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž uplatňuje čtyři okruhy námitek. Prvně namítá, že jednáním, které je mu kladeno za vinu, nemohl naplnit znaky spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku na pokračujícím trestném činu úvěrového podvodu, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu je třeba rozlišovat mezi uvedením nepravdivých nebo zkreslených údajů a opatřením nepravdivých podkladů při sjednávání úvěrové smlouvy, které sice přispívá k realizaci trestného činu, ale jednající osoba již sama přímo nenaplňuje skutkovou podstatou trestného činu v celé šíři. Stěžovatel k tomu dodává, že nebyl účastníkem úvěrových smluv a neúčastnil se ani konkrétního procesu jejich sjednávání, a jeho jednání tak mělo být posouzeno pouze jako účastenství ve formě organizátorství, případně pomoci k úvěrovému podvodu. Stěžovatel přitom nesouhlasí s argumentem Nejvyššího soudu, že by stěžovatelem prosazované právní posouzení předmětného jednání představovalo zhoršení jeho postavení, a tedy že by šlo o námitku v jeho neprospěch.

Další námitka míří proti skutečnosti, že odvolací soud rozhodl ve věci ve veřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele, kterému údajně účast na jednání znemožnily zdravotní problémy. Stěžovatel dle svých tvrzení jednoznačně vyjádřil přání se jednání soudu zúčastnit, nadto za situace, kdy se na něm měly provádět jím navržené důkazy. Stěžovatel tvrdí, že pokud měl vrchní soud pochybnosti o stěžovatelově zdravotním stavu, měl ustanovit znalce z oboru lékařství, nikoli činit závěry při absenci potřebných znalostí.

Stěžovatel také namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými a právními závěry soudů, a to ve vztahu k naplnění znaků trestného činu úvěrového podvodu. Stěžovatel argumentuje, že jednotlivé skutkové věty neobsahují ani všechny zákonné znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Navíc ani závěry v nich uvedené nevyplývají z provedeného dokazování.

Konečně stěžovatel namítá, že důkaz záznamem o uskutečněném telekomunikačním hovoru byl pořízen na základě příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které nebyly řádně odůvodněny podle § 88 odst. 1 a 2 trestního řádu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí.

S ohledem na právě uvedené Ústavní soud ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti konstatuje, že námitky týkající se skutkového stavu a právní kvalifikace stěžovatelova jednání postrádají ústavní rozměr. Není zásadně úkolem Ústavního soudu přehodnocovat trestními soudy zjištěný skutkový stav, resp. jako již čtvrtý soud v pořadí v podústavní rovině zkoumat, zda jednání, které je stěžovateli kladeno za vinu, naplňuje skutkové podstaty jednotlivých trestných činů. Stejně tak jeho úkolem není hodnotit, zda dané jednání naplňuje znaky spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, nebo účastenství dle § 24 trestního zákoníku. Nadto se těmito námitkami a námitkami souvisejícími soudy v napadených rozhodnutích dostatečně zabývaly, pročež postačí, pokud na jejich ústavně konformní závěry Ústavní soud odkáže (viz např. str. 11 a násl. usnesení Nejvyššího soudu k prvnímu okruhu stěžovatelových námitek a str. 12 téhož usnesení k třetímu okruhu námitek).

Lze pouze dodat, že závěry soudů o stěžovatelově vině nelze ani ve světle uplatněných námitek považovat za "extrémní" ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Soudy si obstaraly dostatek důkazů, na jejich základě učinily přesvědčivá skutková zjištění a na takto zjištěný skutkový stav aplikovaly podústavní právo způsobem, který z ústavněprávního hlediska nevzbuzuje pochybnosti.

Ústavní rozměr by s ohledem na čl. 38 odst. 2 Listiny mohla mít stěžovatelova námitka, že odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání bez stěžovatelovy přítomnosti. S touto námitkou se nicméně přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem vypořádal již samotný vrchní soud (str. 40 a násl.), jakož i následně soud dovolací (str. 7 a násl.). Dle názoru Ústavního soudu obsah vyžádaného spisu městského soudu ukazuje maximální snahu vrchního soudu poskytnout stěžovateli příležitost se odvolacího zasedání zúčastnit. Stejně tak ukazuje i snahu stěžovatele řízení zdržovat a zabránit následkům, které zákon se stěžovatelovou trestnou činností spojuje. Ústavní soud nemá sebemenších pochyb, že stěžovatel měl možnost se předmětného zasedání zúčastnit a bylo jen a pouze jeho volbou, že tak neučinil.

S ohledem na veškeré okolnosti případu, jak jsou popsány v napadených rozhodnutích, Ústavní soud neshledává důvod, proč by si měl odvolací soud za účelem konání zasedání opatřovat znalecký posudek, a to mimo jiné již proto, že ze stěžovatelových omluv ani nevyplynulo, že by opravdu nebyl schopen se soudního jednání účastnit, spíše naopak. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti pak závěry soudů vůbec nevyvrací. Stěžovatel v ní mimo jiné uvádí, že v den zasedání mohl cestovat po Praze za účelem celé řady různých lékařských vyšetření, jelikož měl doprovod zajišťující mu přepravu (což údajně Nejvyšší soud vůbec nezvážil). Pokud mu ale doprovod umožnil absolvování série vyšetření po celé Praze, tím spíše se stěžovatel mohl s jeho pomocí dopravit na zasedání soudu.

K porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv projednáním odvolání v jeho nepřítomnosti tedy nedošlo. Již jen nad rámec pak lze poznamenat, že se předmětného zasedání zúčastnil stěžovatelův obhájce, k důkazu byly provedeny pouze stěžovatelem navržené listiny a odvolací soud oproti původnímu rozsudku novým rozhodnutím stěžovatelovo postavení zlepšil (mimo jiné mu snížil trest).

Poslední námitkou byly stěžovatelovy výhrady k záznamům o uskutečněném telekomunikačním provozu. V této souvislosti lze poznamenat, že stěžovatel sice uvádí, že pro jejich nařízení nebyly splněny podmínky dle § 88 odst. 1 a 2 trestního řádu, konkrétně však namítá pouze nedostatečné odůvodnění vydaných příkazů.

Již Nejvyšší soud přitom připustil, že příkazy mohly být odůvodněny pečlivěji, s čímž se Ústavní soud ztotožňuje. Na druhou stranu však Ústavní soud z vyžádaného spisu ověřil, že příkazy byly vydány soudcem, za podmínek dle § 88 trestního řádu a že obsahují odůvodnění sice poměrně stručné, ale dostatečné v tom směru, že je z nich patrné, proč a na základě jakých okolností k nim přikročeno. Je zřejmé, že povaha trestné činnosti a další okolnosti věci - popsané mimo jiné i v návrzích na vydání příkazů - vyžadovala právě tento postup orgánů činných v trestním řízení a že z do té doby zjištěných skutečností bylo možno předpokládat, že prostřednictvím záznamů budou získány významné skutečnosti pro řízení (bez nich by byl obtížně zjistitelný a prokázaný např. samotný modus operandi obžalovaných a postavení a úloha každého z nich).

V předmětných příkazech není vždy výslovně odůvodněna doba jejich trvání. K tomu je ovšem potřeba uvést, že nikoli každá formální vada představuje porušení ústavně zaručených práv. Dále je podstatné, že zvolená doba trvání nepřesáhla maximální dobu zákonem stanovenou. Konečně, potřeba zvolené doby je z příkazů a okolností celé trestní věci seznatelná, ostatně několikrát došlo k jejímu prodlužení. Šlo o rozsáhlou a dlouhodobou trestnou činnost, do níž byla zapojena řada osob a jejíž celkový obraz byl orgány činnými v trestním řízení postupně odhalován. Okolnosti věci popsané v příkazech a v návrzích na ně byly takové, že se jevilo nepravděpodobné, že by kratší doba trvání příkazů byla dostatečná.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2018

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru