Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 273/05Nález ÚS ze dne 11.01.2007K ustanovování opatrovníka účastníkovi soudem v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v... více
Věcný rejstříkzdravotní péče
PoznámkaPodána stížnost k ESLP č. 31251/07;
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 7/44 SbNU 73
EcliECLI:CZ:US:2007:4.US.273.05
Datum vyhlášení14.02.2007
Datum podání11.05.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 37 odst.2, čl. 38 odst.2, čl. 8

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5

Ostatní dotčené předpisy

20/1966 Sb., § 23 odst.4

99/1963 Sb., § 191b odst.3, § 214 odst.2 písm.c, § 191a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 273/05 ze dne 11. 1. 2007

N 7/44 SbNU 73

K ustanovování opatrovníka účastníkovi soudem v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 11. ledna 2007 sp. zn. IV. ÚS 273/05 ve věci ústavní stížnosti E. H. proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Co 16/2005 ze dne 3. 2. 2005, proti postupu a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Co 16/2005 rovněž ze dne 3. 2. 2005, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. L 864/2004-2 ze dne 16. 8. 2004, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. L 864/2004-4 ze dne 17. 8. 2004 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. L 864/2004-25 ze dne 28. 2. 2005, vydaným v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče a jejího dalšího držení v tomto ústavu.

I. Postupem Obvodního soudu pro Prahu 8 spočívajícím ve formálním ustanovení opatrovníkem stěžovatelky justiční čekatelku Městského soudu v Praze, která v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče zůstala nečinná, a v tolerování této její nečinnosti bylo zasaženo do základních práv stěžovatelky zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 1, 6, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1, 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak Ústavní soud zjišťuje z podané ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, odvezl stěžovatelku dne 14. 8. 2004 autem její zeť s její dcerou proti její vůli do Psychiatrické léčebny Bohnice, kde byla stěžovatelka převzata do péče bez svého písemného souhlasu. Psychiatrická léčebna téhož dne oznámila toto převzetí stěžovatelky do péče faxem Obvodnímu soudu pro Prahu 8, který na základě tohoto oznámení zahájil usnesením č. j. L 864/2004-2 ze dne 16. 8. 2004 řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče a zároveň stěžovatelce ustanovil pro toto řízení opatrovníkem justiční čekatelku Mgr. H. M. Následujícího dne po vyslechnutí ošetřující lékařky MUDr. L. P. a stěžovatelky dospěl Obvodní soud pro Prahu 8 k závěru, že u stěžovatelky, která byla do péče ústavu zdravotnické péče přijata s akutní polymorfní psychotickou poruchou a u níž jde o opakovaný pobyt, jsou splněny podmínky podle ustanovení § 23 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zdraví lidu"), a usnesením č. j. L 864/2004-4 ze dne 17. 8. 2004 rozhodl, že přijetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče je v souladu se zákonnými důvody. Stěžovatelka podala proti oběma uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 odvolání, kdy Městský soud v Praze jako soud odvolací dvěma usneseními, obě sp. zn. 12 Co 16/2005 ze dne 3. 2. 2005, ustanovení opatrovníka a rozhodnutí o přípustnosti převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče potvrdil. Sdělením ze dne 4. 10. 2004 Psychiatrická léčebna Bohnice Obvodnímu soudu pro Prahu 8 oznámila, že stěžovatelka podepsala dne 30. 9. 2004 souhlas se svou hospitalizací (č. l. 15). Uvedeného dne 30. 9. 2004 byla stěžovatelka z Psychiatrické léčebny Bohnice propuštěna. Obvodní soud pro Prahu 8 návazně na uvedené oznámení ústavu usnesením č. j. L 864/2004-25 ze dne 28. 2. 2005 řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení stěžovatelky v ústavu zdravotnické péče zastavil. V závěru uvedeného usnesení Obvodní soud pro Prahu 8 uvedl poučení o možnosti podat odvolání proti tomuto rozhodnutí do 15 dnů ode dne doručení. Stěžovatelka této možnosti podání řádného opravného prostředku, jak plyne ze spisu, nevyužila a odvolání nepodala.

3. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká dotčení svých základních práv zaručených Listinou a Úmluvou a v odůvodnění poukazuje i na vybraná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") a nálezy Ústavního soudu. Rozhodnutí obecných soudů, která vyslovila přípustnost převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče, nenaplnila podle názoru stěžovatelky kritéria, která vyslovil ESLP ve svém rozhodnutí Varbanov v. Bulharsko (č. 31365/96), neboť nebyla prokazatelně seznána duševně nemocnou a její duševní porucha nebyla druhu či intenzity, která by vyžadovala nucené omezení. Z výslechu ošetřující lékařky MUDr. L. P., přestože podle názoru stěžovatelky ani nešlo o "objektivní lékařskou expertízu", tento názor spolehlivě nevyplynul a stěžovatelka nebyla osobou duševně nemocnou, jak je to vyžadováno čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Ustanovení § 23 odst. 4 zákona o zdraví lidu vyžaduje, aby člověk, který byl proti své vůli přijat do zdravotnického zařízení, "ohrožoval sebe nebo své okolí". Tato skutečnost však nebyla podle názoru stěžovatelky soudem spolehlivě prokázána a jejím základem bylo pouze údajné tvrzení jejího zetě. Městský soud v Praze rozhodoval o splnění této zákonem dané podmínky pouze na základě výpovědi ošetřující lékařky. Navíc zmíněné ustanovení zákona o zdraví lidu nesplňuje požadavek určitosti práva vyžadovaný Úmluvou. Stěžovatelka ani její právní zástupce nebyli přítomni výslechu ošetřující lékařky soudem, takže její svědectví ani nemohli napadnout. Pokud se Obvodní soud pro Prahu 8 vyjádřil v tom smyslu, že stěžovatelka nepředložila důkazy, které by vyvrátily stanovisko lékaře, pak důkazní břemeno prokázání stavu, že stěžovatelka "jeví známky duševní choroby", nelze přesunout na stěžovatelku. Převzetí stěžovatelky do psychiatrické léčebny tak nebylo "zákonné", jak to vyžaduje čl. 5 odst. 1 Úmluvy.

4. Stěžovatelka dále namítá, že podle trestního řádu by měl být člověk, o jehož omezení osobní svobody se jedná, v řízení zastoupen. Soud sice stěžovatelce ustanovil opatrovníka pro řízení, ten ale v průběhu řízení práva a zájmy stěžovatelky řádně nehájil. Stěžovatelka tyto skutečnosti namítala ve svém odvolání proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8, ale podle odvolacího soudu skutečnosti, že ustanovený opatrovník neplní řádně své funkce, nemají vliv na správnost napadeného rozhodnutí. To však rozhodně nesplňuje požadavky na soulad s čl. 5 Úmluvy. Obecné soudy stěžovatelce nezajistily efektivní zastoupení v řízení, což zapříčinilo, že její detence nebyla "v souladu s řízením podle zákona". Stěžovatelka dále připomíná ustanovení § 191d občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), podle něhož soud do tří měsíců od výroku o přípustnosti převzetí do ústavu rozhodne, zda další držení v ústavu je přípustné. Rozhodnutím ze dne 28. 2. 2005 soud po více než šesti měsících řízení zastavil s odkazem na oznámení léčebny, že stěžovatelka vyslovila s hospitalizací dne 30. 9. 2004 souhlas. Stěžovatelka však tvrdí, že takový souhlas vědomě nepodepsala, zvláště pak ne ve stejný den, kdy byla propuštěna z ústavu. Rozhodnutí soudu o zastavení řízení bylo stěžovatelce doručeno po více než půl roce od jejího přijetí v léčebně, což porušilo právo na rychlý soudní přezkum zákonnosti jejího držení v léčebně a porušeno bylo také její právo na řádný soudní přezkum, když oba obecné soudy rozhodly o zákonnosti převzetí stěžovatelky bez nařízení veřejného jednání. Osobní svoboda stěžovatelky tak byla po dlouhou dobu omezena a stěžovatelka neměla přístup k dostatečně rychlému přezkumu své detence podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 o zastavení řízení se rozhodla neodvolat, neboť podle jejího názoru by toto neposkytlo efektivní opravný prostředek. Stěžovatelce se nepodařilo získat z léčebny kopii její zdravotnické dokumentace, přestože ji chtěla použít jako důkaz při svém odvolání. Odepřením přístupu k lékařským záznamům vyvolává podle názoru stěžovatelky nejistotu, zda byl zachován princip rovnosti zbraní.

5. S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud svým rozhodnutím vyslovil, že Městský soud v Praze svým postupem v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče a zamítnutím jejího návrhu ustanovit stěžovatelce opatrovníka z řad advokátů, jakož i Obvodní soud pro Prahu 8 svým postupem v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče porušily základní práva stěžovatelky, a to právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, 2 Listiny), právo na právní pomoc v řízení před soudy (čl. 37 odst. 2 Listiny), právo na projednání věci veřejně, jakož i právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1, 6 Listiny a čl. 5 odst. 1, 4 Úmluvy). Dále navrhuje, aby Ústavní soud zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí uvedených soudů, kterými bylo zasaženo do základních práv stěžovatelky, a vyslovil, že rovněž Psychiatrická léčebna Bohnice převzetím stěžovatelky bez jejího souhlasu do zdravotnické péče zasáhla do jejího práva na osobní svobodu. Současně navrhuje, aby Ústavní soud přiznal stěžovatelce právo na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny způsobené jí nezákonným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze ve výši 700 000 Kč a náhradu právního zastoupení ve výši 15 000 Kč. Spolu s ústavní stížností pak podává stěžovatelka i návrh na zrušení ustanovení § 23 odst. 4 zákona o zdraví lidu pro jeho rozpor s čl. 8 odst. 6 Listiny a dále návrh na zrušení poslední věty v § 191b odst. 3 o. s. ř., která zní: "jednání zpravidla není třeba nařizovat" a ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a to pro jejich rozpor s čl. 38 odst. 2 Listiny.

II.

6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. L 864/2004 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze.

7. Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém vyjádření rekapituluje úkony, které v souzené věci provedl. Na základě důkazů, jejichž provedení mu v této fázi ukládá § 191b odst. 3 o. s. ř., a po zhodnocení těchto důkazů rozhodl napadeným usnesením, že přijetí stěžovatelky je v souladu se zákonnými důvody. Vzhledem k tomu, že Psychiatrická léčebna Bohnice oznámila, že stěžovatelka podepsala dobrovolný vstup, soud řízení podle § 104 o. s. ř. zastavil usnesením, proti kterému stěžovatelka nepodala odvolání. Jelikož stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, je v této části ústavní stížnost nepřípustná. Obecné soudy neporušily žádné z ústavních práv stěžovatelky, v řízení byly dodrženy všechny zákonné lhůty a provedeny důkazy, které zákon soudům ukládá, a proto Obvodní soud pro Prahu 8 navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

8. Městský soud v Praze ve svém vyjádření konstatuje, že obě napadená rozhodnutí, jimiž potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8, podrobně zdůvodnil a zejména vysvětlil, z jakého důvodu nelze v tzv. detenčním řízení provádět obsáhlá dokazování. Vzhledem k tomu, že je třeba posoudit správnost rozhodnutí soudu prvního stupně o přípustnosti převzetí nemocného do ústavu zdravotnické péče k datu jeho vydání, zastává odvolací soud názor, že musí rovněž vycházet z těch skutkových zjištění, která měl k dispozici soud prvního stupně. To znamená, že v odvolacím řízení nemůže doplňovat dokazování a přezkoumávat rozhodnutí soudu prvního stupně na základě nově vybudovaného skutkového základu. Z těchto důvodů je odvolací soud přesvědčen, že neporušil práva stěžovatelky na spravedlivý proces a nedopustil se ani dalších porušení jejích základních práv a svobod. Navrhuje proto, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.

9. Shora uvedená vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí.

III.

10. Ústavní soud nejprve připomíná, že není součástí ani vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 90 Ústavy České republiky) a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud obecné soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.

11. Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatelky k omezení její osobní svobody v souvislosti s jejím umístěním v Psychiatrické léčebně Bohnice, které napadená rozhodnutí obecných soudů shledala v souladu se zákonnými důvody. Jak Ústavní soud zjišťuje z připojeného spisového materiálu, stěžovatelka své základní námitky proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 8. 2004 a 17. 8. 2004 uvedla již v odvoláních proti těmto rozhodnutím (č. l. 7 a 8-9) a Městský soud v Praze jako soud odvolací se těmito jejími námitkami v odůvodnění svých rozhodnutí o odvolání ze dne 3. 2. 2005 zabýval, ale nepřisvědčil jim, přičemž předeslal obsah oznámení Psychiatrické léčebny Bohnice o souhlasu stěžovatelky s hospitalizací ze dne 4. 10. 2004.

12. Dříve než se Ústavní soud začal zabývat námitkami uplatněnými stěžovatelkou v ústavní stížnosti, konstatoval, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, jestliže navrhovatelka před jejím podáním vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Za takový procesní prostředek je přitom nutno považovat pouze takový procesní postup vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Jak vyplývá ze spisového materiálu, Psychiatrická léčebna Bohnice oznámila dne 4. 10. 2004 Obvodnímu soudu pro Prahu 8, že stěžovatelka dne 30. 9. 2004 podepsala souhlas se svou hospitalizací (č. l. 15). Z tohoto sdělení vycházel Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2005, kterým řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení stěžovatelky v ústavu zastavil, a v úvahu ho vzal ve svých rozhodnutích o odvoláních stěžovatelky proti předcházejícím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 8. 2004 a ze dne 17. 8. 2004 i Městský soud v Praze. Pokud stěžovatelka, jak tvrdí v ústavní stížnosti, nesouhlasila se sdělením Psychiatrické léčebny Bohnice, že vyjádřila souhlas s hospitalizací, měla zmíněné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 o zastavení řízení, jež stěžovatelka rovněž napadá v ústavní stížnosti, napadnout v zákonné lhůtě 15 dnů řádným opravným prostředkem. Stěžovatelka toto neučinila a v ústavní stížnosti to odůvodňuje tím, že by to podle jejího názoru neposkytlo efektivní opravný prostředek. Ústavní stížnost však není takovým procesním prostředkem, který by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných, ke zjednodušení nebo obejití stanoveného právního postupu, a lze ji podat zpravidla až tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a nemůže se tedy svých základních práv a svobod domoci jiným zákonným způsobem. Pokud tedy stěžovatelka uvedené rozhodnutí nenapadla řádným opravným prostředkem a nevyčerpala tak všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, pak ve vztahu k napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. L 864/2004-25 ze dne 28. 2. 2005, kterým tento soud řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení stěžovatelky v ústavu zastavil, je ústavní stížnost nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné připomenout, že povinnost poskytovat ochranu základním právům a svobodám přísluší vedle Ústavního soudu taktéž obecným soudům (čl. 4 Ústavy České republiky).

13. Pokud stěžovatelka usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 o zastavení řízení ve věci vyslovení přípustnosti dalšího jejího držení v ústavu nenapadla řádným opravným prostředkem, pak se toto pravomocné rozhodnutí, vycházející ze sdělení Psychiatrické léčebny Bohnice o souhlasu stěžovatelky s hospitalizací, nutně promítá i do posouzení čtyřech zbývajících stěžovatelkou napadených usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedenou argumentaci nezjistil v poměru k napadeným usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Co 16/2005 ze dne 3. 2. 2005 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 8. 2004 č. j. L 864/2004-2 a ze dne 17. 8. 2004 č. j. L 864/2004-4 překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelkou namítaného dotčení jejích ústavně zaručených základních práv, a shledal ústavní stížnost v části směřující proti uvedeným usnesením zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

14. V souvislosti s posuzovanou ústavní stížností považuje nicméně Ústavní soud za nezbytné se vyjádřit k námitkám, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila. Jakkoliv nelze zcela odhlédnout od výše zmíněného pravomocného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8, kterým tento s ohledem na sdělení Psychiatrické léčebny Bohnice o souhlasu stěžovatelky s hospitalizací zastavil řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení v ústavu, nemohl Ústavní soud nezaujmout stanovisko k postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 při ustanovování opatrovníka stěžovatelce a následném tolerování jeho nečinnosti, když ustanovený opatrovník Mgr. H. M., justiční čekatelka Městského soudu v Praze, v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu zdravotnické péče neplnila povinnosti opatrovníka a řádně nehájila práva a zájmy stěžovatelky. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. sp. zn. II. ÚS 629/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 69) poukázal na problematičnost praxe ustanovování opatrovníků z řad zaměstnanců soudu, kdy je nutno přísně zvažovat možnost kolize zájmů zástupce a zastoupeného. Je těžko představitelné, aby opatrovník, který je zároveň v pracovním zařazení k soudu, brojil proti postupu a rozhodnutím soudu. Bylo proto namístě, aby Obvodní soud pro Prahu 8 předně zjistil, zda stěžovatelku nemůže zastupovat osoba jí příbuzná nebo známá, respektive postupoval tak, aby nevznikly pochybnosti, zda opatrovník bude objektivně způsobilý hájit zájmy opatrovaného, třeba i proti vůli ustanovujícího soudu. V posuzovaném případě se soudem ustanovený opatrovník nepodílel na žádných úkonech v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu zdravotnické péče, není patrné, že by se seznámil se spisovým materiálem, a neuplatnil ve prospěch stěžovatelky opravný prostředek. Ustanovení opatrovníka se tak Ústavnímu soudu jeví jako zcela formální, a pokud ustanovený opatrovník zjevně neplnil v daném řízení své povinnosti, měl soud považovat za svou povinnost zprostit opatrovníka jeho funkce a jeho nečinnost tak netolerovat. Uvedeným postupem Obvodního soudu pro Prahu 8, který ustanovil opatrovníka z řad pracovníků soudu a posléze trpěl jeho nečinnost, bylo zasaženo do základních práv stěžovatelky zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Na této skutečnosti nemohl nic změnit fakt, že stěžovatelka byla v průběhu předmětného řízení vedle ustanoveného opatrovníka zastoupena na základě plné moci ze dne 13. 9. 2004 rovněž Mgr. L. R. (č. l. 10), která také podávala jménem stěžovatelky řádné opravné prostředky.

15. K výhradám stěžovatelky k hodnocení důkazů provedených obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy České republiky vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelkou uplatněné námitky k hodnocení výslechu MUDr. P., zpochybnění tvrzení jejího zetě a neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu. Toto uvážení se vztahuje i k otázce nařízení jednání k provedení důkazů, přičemž ustanovení § 191b odst. 3 o. s. ř. stanoví, že v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče jednání zpravidla není třeba nařizovat, a není tedy vyžadována ani přítomnost umísťované osoby při výslechu ošetřujícího lékaře. Ústavní soud se může hodnocením důkazů učiněných obecným soudem zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v jeho postupu, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním nebo že obecný soud porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku. V posuzovaném případě Ústavní soud takový závěr neshledal, přičemž nemohl odhlédnout od zmíněné skutečnosti, že Obvodní soud pro Prahu 8 řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení v ústavu svým rozhodnutím zastavil. Pokud stěžovatelka namítá, že na ni Obvodní soud pro Prahu 8 přesunul důkazní břemeno, neboť nepředložila důkazy, které by vyvrátily stanovisko lékaře, pak toto tvrzení stěžovatelky z rozhodnutí jmenovaného soudu, jenž uvedl, že "odborné vyjádření lékaře nebylo v řízení ničím zpochybněno", zřejmě nelze v tomto smyslu dovodit.

16. Pokud stěžovatelka namítá, že v případě řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení v ústavu podle ustanovení § 191d o. s. ř. musí být podle odstavce čtvrtého citovaného ustanovení rozsudek v daném řízení vyhlášen do tří měsíců od výroku o přípustnosti převzetí do ústavu, což nebylo v jejím případě dodrženo, pak Ústavní soud, ač se neztotožňuje s dlouhým časovým odstupem mezi oznámením Psychiatrické léčebny Bohnice o souhlasu stěžovatelky s hospitalizací a vydáním usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 o zastavení řízení, konstatuje, že vzhledem k uvedenému oznámení léčebny o souhlasu stěžovatelky s hospitalizací nebylo postupu podle ustanovení § 191d o. s. ř. již třeba a řízení bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 2. 2005 zastaveno.

17. Stěžovatelka dále namítá porušení principu rovnosti zbraní, když jedinou možností, jak vyvrátit posudek lékaře, k čemuž ji měl Obvodnísoud pro Prahu 8 vyzvat, mohl být záznam z její zdravotnické dokumentace. Zmiňuje v této souvislosti rozhodnutí ESLP, podle něhož v řízení sporném musí být zaručena rovnost zbraní procesních stran. K této námitce Ústavní soud předesílá, že řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče není řízením sporným, a Ústavní soud ani neshledává, jak již výše uvedl, že by Obvodní soud pro Prahu 8 výzvu, aby stěžovatelka předložila důkazy, které by vyvrátily stanovisko lékaře, vůči stěžovatelce vznesl. Stěžovatelka ostatně námitku, že nebyla seznámena s obsahem své lékařské dokumentace, ani v odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 8. 2004 neuplatnila (č. l. 8-9), a odvolací soud se jí tedy ani nemohl zabývat.

18. Návrhy stěžovatelky na přiznání nároku na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny způsobené nezákonnými rozhodnutími Obvodníhosoudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze ve výši 700 000 Kč a náhradu právního zastoupení ve výši 15 000 Kč jdou nad rámec pravomocí Ústavního soudu podle Ústavy České republiky a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Byly proto posouzeny jako návrhy, k jejichž projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

19. K návrhu stěžovatelky, aby Ústavnísoud rovněž vyslovil, že Psychiatrická léčebna Bohnice převzetím stěžovatelky bez jejího souhlasu do ústavu zdravotnické péče zasáhla do jejího práva na osobní svobodu, Ústavní soud s ohledem na shora již zmíněnou skutečnost, že stěžovatelka nenapadla řádným opravným prostředkem usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 o zastavení řízení ve věci vyslovení přípustnosti dalšího jejího držení v ústavu, shledal předmětný návrh zjevně neopodstatněným podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

20. Pokud stěžovatelka spolu s ústavní stížností podává podle § 74 zákona o Ústavnímsoudu i návrh na zrušení ustanovení § 23 odst. 4 zákona o zdraví lidu, na zrušení poslední věty v § 191b odst. 3 o. s. ř., která zní: "jednání zpravidla není třeba nařizovat", a ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pak byla-li ústavní stížnost v části, s níž stěžovatelka spojuje uvedené návrhy na zrušení příslušných zákonných ustanovení, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, musí se takové rozhodnutí promítnout i do zmíněného návrhu spojeného s touto částí ústavní stížnosti, neboť tím odpadá základní podmínka projednání návrhu s ní spojeného podle § 74 citovaného zákona (viz k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, usn. č. 22).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru