Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 273/02Nález ÚS ze dne 21.10.2002Stanovení daně podle pomůcek

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkDůkaz
daň/výpočet
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 131/28 SbNU 125
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.273.02
Datum vyhlášení21.10.2002
Datum podání03.05.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 46 odst.3, § 50 odst.5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 273/02 ze dne 21. 10. 2002

N 131/28 SbNU 125

Stanovení daně podle pomůcek

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti

JUDr. Ing. F. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

17. 1. 2002, čj. 38 Ca 110/2001-38, za účasti Městského soudu

v Praze, jako účastníka řízení a Finančního ředitelství pro hlavní

město Prahu, jako vedlejšího účastníka, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2002, čj. 38

Ca 110/2001-38, a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m.

Prahu ze dne 13. 12. 2000, č.j. FŘ 4266/11/00 se zrušují.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 5. 2002 se

stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek

Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2002, čj. 38 Ca

110/2001-38, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho žaloba

o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město

Prahu ze dne 13. 12. 2000, čj. FŘ-4266/11/00. Posledně uvedeným

rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému

platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 2 ze dne 14. 9.

1999, čj. 113351/99/002911/4570, na daň z příjmů fyzických osob za

zdaňovací období roku 1996 ve výši 43.785,- Kč. Stěžovatel uvedl,

že jeho ústavní stížnost nesměřuje proti té části rozsudku, jíž

bylo rozhodnuto, že užití pomůcek při stanovení daně bylo

v souladu se zákonem.

V odůvodnění své stížnosti stěžovatel uvedl, že akceptuje

použitou metodu stanovení daně, tj. vyměření podle pomůcek.

Správní žalobou se však domáhal, aby soud, kromě zkoumání

zákonnosti použití pomůcek při stanovení daně, také zkoumal, zda

finanční úřad při stanovení daně za pomocí pomůcek tuto nestanovil

svévolně, aniž by se zabýval jakýmkoliv dokazováním, šetřením či

alespoň úvahou o tom, jaká je skutečná výše daňové povinnosti

poplatníka. Finanční úřad vyměřil daň ze všech došlých plateb,

ačkoliv mu muselo být jasné, že tyto platby nejsou v plné výši

zdanitelnými příjmy. Tím porušil základní právo zakotvené v čl.

11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Stěžovatel poukázal na ústavní deficity stávající právní úpravy

správního soudnictví, na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod ("Úmluva") a na nález Ústavního soudu ze

dne 27. 11. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 28/95, a vyjádřil názor, že

v jeho případě se správní soud odmítl zabývat jeho námitkami

a požadavky, právě s odkazem na stávající právní úpravu, kterou

lze považovat za neústavní. Závěrem stěžovatel vyjádřil

přesvědčení, že postupem orgánů veřejné moci, napadeným rozsudkem

a jemu předcházejícími správními rozhodnutími, bylo porušeno jeho

ústavně zaručené základní právo na ukládání daní jen na základě

zákona, zakotvené v čl. 11 odst. 5 Listiny, právo na ukládání

povinností toliko na základě zákona a v jeho mezích, a jen při

zachování základních práv a svobod, zakotvené v čl. 4 odst 1

Listiny, právo na šetření podstaty a smyslu základních práv

a svobod při používání ustanovení o jejich mezích, zakotvené v čl.

4 odstavec 5 (správně odst. 4) Listiny a právo na soudní ochranu

zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti mj. uvedl, že vycházel z ust. § 50 odst. 5

zák.č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z něhož

vyplývá, že mohl přezkoumávat pouze dodržení zákonných podmínek

pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Nepříslušelo mu však,

stejně jako odvolacímu správnímu orgánu, posuzovat způsob použití

pomůcek, ani způsob výpočtu daňové povinnosti. Nemohl přezkoumávat

ani výši daně. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že napadeným

rozsudkem ani postupem soudu nebylo zasaženo do ústavních práv

stěžovatele a proto ústavní stížnost není důvodná.

Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu se k ústavní

stížnosti nevyjádřilo (doručení stejnopisu ústavní stížnosti

vykázáno 17. 5. 2002).

Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze,

sp. zn. 38 Ca 110/2001, a poté, co se seznámil se shromážděnými

podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je

třeba zcela vyhovět, a to z následujících důvodů.

Především Ústavní soud odkazuje na právní závěry, které

k otázce vyměření daně podle pomůcek vyslovil již v nálezu ve věci

sp. zn. IV. ÚS 179/01, publikovaném pod č. 131 ve svazku č. 23

Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Zejména znovu opakuje,

že považuje za významnou tu skutečnost, že při volbě pomůcek je

správce daně vázán také ust. § 46 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb.,

o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"). Stanoví-li tedy

správce daně podle ust. § 31 odst. 5 daňového řádu daňovou

povinnost, musí stanovit, byť pomocí pomůcek, nejen příjmy, ale

i přiměřené výdaje, a s ohledem na cit. ust. § 46 odst. 3 daňového

řádu musí přihlédnout i k dalším okolnostem, z nichž plynou výhody

pro daňový subjekt, a to i když nebyly tímto uplatněny. Takovými

dalšími výhodami, kromě již zmíněných přiměřených výdajů, je

zohlednění např. nezdanitelných částek základu daně dle ust. § 15

zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších

předpisů, ale i jiné skutečnosti, např. za jakých podmínek daňový

subjekt podniká, v jakém oboru činnosti podniká, v jaké lokalitě

má umístěnu provozovnu apod.

Ze spisového materiálu správce daně tedy musí být zřejmé

nejen to, zda byly splněny zákonné předpoklady pro stanovení

daňové povinnosti pomocí pomůcek, ale též zda a jak správce daně

přihlédl k okolnostem, z nichž plynou výhody pro daňový subjekt.

To je základním předpokladem k tomu, aby prvostupňové správní

rozhodnutí bylo schopné odvolacího přezkumu podle § 50 odst. 5

daňového řádu. Pokud však daňové spisy obsahují pouze

zdokumentování oprávněnosti stanovení daně pomocí pomůcek,

a neobsahují již správní úvahu či zdokladování toho, že správce

daně při tomto kontumačním způsobu stanovení daně přihlédl

i k oněm okolnostem, z nichž plynou výhody pro daňový subjekt, pak

není odvolací orgán schopen přezkoumat napadené rozhodnutí právě

v tom rozsahu, jak požaduje zákon v ust. § 50 odst. 5 daňového

řádu, zejména se nemůže vyrovnat i s otázkou, zda správce daně

splnil svoji zákonnou povinnost vyplývající z ust. § 46 odst. 3

daňového řádu. V takovém případě má napadené rozhodnutí zrušit.

Také ve správní žalobě stěžovatel na povinnost vyplývající

pro daňový orgán z ust. § 46 odst. 3 daňového řádu, tedy, že tento

orgán musí se stejnou pečlivostí opatřovat doklady, které svědčí

ve prospěch poplatníka i v jeho neprospěch, výslovně poukázal

(č.l. 5 vyžádaného spisu). Bylo tudíž povinností správního soudu

zabývat se i tím, zda se odvolací správní orgán řádně vypořádal

s otázkou, zda správce daně splnil také svoji zákonnou povinnost

vyplývající z ust. § 46 odst. 3 daňového řádu. Z odůvodnění

ústavní stížností napadeného rozsudku v tomto směru nic neplyne,

byť na str. 9 napadeného rozsudku je uvedená povinnost daňového

orgánu zmíněna. Z uvedených důvodů má Ústavní soud za to, že

městský soud plně nedostál svým povinnostem při přezkumu

zákonnosti napadeného rozhodnutí. Tím zasáhl do základního práva

stěžovatele zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, a to i přes

velmi pečlivé a dokonalé vypracované rozhodnutí svědčí o tom, že

soud věnoval věci náležitou péči a pozornost.

Ústavní soud tedy uzavírá, že nesdílí představu, že předmětem

přezkumu v daňovém řízení a následném řízení před správním soudem

může být pouze to, zda podle pomůcek daň vyměřena být mohla, avšak

případné nerespektování ustanovení § 46 odst. 3 daňového řádu

správcem daně již v přezkumném řízení napravit nelze.Takový postup

zakládá zcela evidentní nerovnost účastníků řízení a je tedy

rozporný s čl. 37 odst. 3 Listiny. Navíc pak nelze odhlédnout od

toho, že rozhodnutí v daňovém řízení je rozhodnutím, kterým se

zasahuje (mnohdy velmi významně) do vlastnického práva. Při každém

takovém zásahu je nutno respektovat čl. 4 odst. 4 Listiny

o povinnosti šetřit v těchto případech smyslu základních práv,

mezi která právo vlastnické nepochybně patří. Připouští-li tedy

zákon dvě možná řešení, pak v oblasti veřejného práva je vždy

nutné ctít zásadu "in dubio mitius".

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů, ústavní stížnosti zcela vyhověl, a to z důvodu procesní

ekonomie zrušil též rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m.

Prahu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. října 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru