Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 272/99Nález ÚS ze dne 25.08.2000Přihlédnutí k dobrým mravům při rozhodování o vyklizení bytu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkbyt/vyklizení
vlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 122/19 SbNU 151
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.272.99
Datum vyhlášení31.08.2000
Datum podání04.06.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2, čl. 11 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 126, § 3 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 272/99 ze dne 25. 8. 2000

N 122/19 SbNU 151

Přihlédnutí k dobrým mravům při rozhodování o vyklizení bytu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení

s upuštěním od ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti R.

L., zastoupeného Mgr. M. S., advokátem, proti rozsudku Krajského

soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 1971/98, ze dne 29. 3. 1999, za

účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a PaedDr.

H. V., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, jako vedlejšího

účastníka řízení, takto:

Rozsudky Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 1971/98, ze

dne 29. 3. 1999, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 62

C 80/96, ze dne 15. 9. 1998, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,

s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 3 a čl. 32 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora

označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, kterým byl

potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě, čj. 62 C 80/96-45, ze

dne 15. 9. 1998, jímž mu bylo uloženo vyklidit rodinný dům v k.ú.

M. O. do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odvolací soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí,

v podstatě vycházel ze skutkových zjištění provedených soudem I.

stupně, a stejně jako on na základě těchto zjištění učinil závěr,

že nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice - výlučná vlastnice

předmětné nemovitosti - se stěžovatelem uzavřela nájemní smlouvu.

Odpůrce tak užíval část rodinného domku na základě souhlasu

vedlejší účastnice jako jediného právního titulu k užívání,

a pokud vedlejší účastnice tento souhlas odňala, jde o užívání bez

právního důvodu a vedlejší účastnici tak přísluší právo domáhat se

ochrany svého vlastnického práva. Odvolací soud, jak dále plyne

z odůvodnění rozhodnutí, se zabýval také otázkou, zda by nebylo

namístě vázat vyklizení stěžovatele z předmětného bytu na

zajištění náhradního bytu, to však s negativním závěrem. Vycházel

především ze současné judikatury i názoru Ústavního soudu, podle

nichž lze § 3 odst. 1 o.z. použít jen na výkon existujících práv

a povinností, a soud proto s odkazem na něj nemůže svým

rozhodnutím neexistující právo či povinnost založit. V tomto

případě stěžovateli nepochybně svědčí k předmětnému domu právo

bydlení, tedy právo odvozené od skutečnosti, že je synem vlastnice

předmětného domu, a že v bytě bydlí nepřetržitě od svého narození.

Pokud by však jeho vyklizení z domu bylo vázáno na zajištění

náhradního bytu, bylo by tím založeno zcela nové, dosud

neexistující právo, neboť uzavřel-li by nájemní smlouvu, vzniklo

by tak odpůrci právo chráněného nájmu bytu, tedy právo bezpochyby

kvalitativně nesrovnatelně vyšší. Pokud by tedy soud vázal

vyklízení stěžovatele na zajištění náhradního bytu, jeho

rozhodnutí by ve svém důsledku vedlo k založení dosud

neexistujícího práva chráněného nájmu bytu.

Proti tomuto rozhodnutí směřuje ústavní stížnost stěžovatele,

který v důvodech především zdůrazňuje, že v rodinném domě, o jehož

vyklizení jde, bydlí nepřetržitě od narození, v současné době již

se svou rodinou - manželkou a pětiletým synem. Spolu s vedlejší

účastnicí zde také všichni bez problému bydleli až do roku 1994,

kdy se stěžovatelka odstěhovala do ciziny. S odvoláním na

judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí, sp. zn. II. ÚS 249/97),

dobrých mravů se týkající, se pak na svůj případ dovolává použití

ustanovení § 3 o.z. Uvádí, že úvaha soudu musí být v souvislosti

s ustanovením § 3 o.z. v každém konkrétním případě podložena

konkrétními zjištěními, jež dovozují závěr, že výkon práva je

v rozporu s dobrými mravy, a to i s přihlédnutím na straně

oprávněného. Krajský soud měl tedy v každém případě zkoumat, jaký

je vztah mezi účastníky, jak se o nemovitost starali a zda mezi

nimi nejsou konflikty. Jako obecné kritérium by pak nepochybně

sloužilo to, že se jednalo o osoby blízké. Opačný výklad by pak

byl podle stěžovatelova názoru v rozporu s čl. 32 odst. 1 Listiny,

který stanoví, že rodina je pod ochranou zákona. Stěžovatel

poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 26 Cdo

829/98, ve kterém se uvádí, že pokud by se oprávněný domáhal

vyklizení bytu vůči osobě, která dříve v bytě bydlela jako

příslušník domácnosti a nemá zajištěno bydlení, je třeba zkoumat,

zda uplatněním práva oprávněným není v rozporu s dobrými mravy.

Vlastnictví tedy nesmí být, tak jak stanoví čl. 11 odst. 3

Listiny, zneužito na újmu práv druhých, anebo v rozporu se zákonem

chráněnými obecnými zájmy. Z výše uvedených důvodů proto

stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

uvádí, že při projednávání věci nedošlo podle jeho názoru

k tvrzenému porušení základních práv a svobod. Pokud stěžovatel

spatřuje toto porušení v nesprávném použití, resp. nepoužití,

ustanovení § 3 o.z., pak krajský soud trvá na stanovisku, které

bylo vysloveno v odůvodnění jeho rozhodnutí o odvolání. Ztotožnění

se s názorem stěžovatele by pak mohlo vést k závěru, že každé

dítě, které nabylo zletilosti a založilo si vlastní rodinu, by

mělo v případě sebemenších neshod se svým rodičem - vlastníkem

nemovitosti či nájemcem bytu - zcela automaticky právo na

zajištění náhradního bytu. Takováto úvaha však v současných

právních předpisech nemá dostatečnou oporu.

K ústavní stížnosti se vyjádřila rovněž PeadDr. H. V., jako

vedlejší účastník. Vyslovuje své přesvědčení, že názor stěžovatele

je nesprávný a nemá oporu jak v obsahu článků Listiny, tak rovněž

v ostatních právních normách. Uplatněním svého práva u soudu

vedlejší účastnice ani oba obecné soudy nezneužili vlastnické

právo na úkor druhých. Poukazuje v této souvislosti na současnou

judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu (sp.zn. II.ÚS

190/94). Za situace, kdy stěžovatel má již mnoho let založenu

vlastní rodinu a byl ze strany vedlejší účastnice již nejméně

v roce 1996 zpraven o tom, že hodlá v rozsahu svých vlastnických

práv naložit s předmětnou nemovitostí takovým způsobem, že není

možné, aby v nemovitosti dále bydlel, pak měl stěžovatel

dostatečně dlouhou dobu na to, aby si vlastním přičiněním zajistil

odpovídající bydlení do dne vyhlášení napadeného rozsudku Krajským

soudem v Ostravě. Proto nelze považovat ani tímto rozsudkem

potvrzenou krátkou lhůtu k vyklizení za zneužití práva k újmě

druhého. Je to naopak stěžovatel, který zneužívá svého postavení.

Základních práv se nemůže dovolávat člověk, kterému bylo nabídnuto

náhradní bydlení v bytě, jenž měl být právě pro tyto účely

náhradního bydlení zakoupen. Stěžovatel však v tomto bytě nechtěl

bydlet jako podnájemník a jeho manželka před okresním soudem

výslovně uvedla, že by od vedlejší účastnice nepřijali jiný byt

než pouze v bezprostřední blízkosti stávajícího bydliště. Ze shora

uvedených důvodů proto vedlejší účastnice navrhuje, aby Ústavní

soud ústavní stížnost zamítl.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spis Okresního

soudu v Ostravě, sp. zn. 62 C 80/96, dospěl k závěru, že ústavní

stížnost je důvodná.

I když je třeba souhlasit se závěry odvolacího soudu

- ostatně korespondujícími názoru zastávanému Nejvyšším soudem ČR

i Ústavním soudem (rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon

131/96, nález, sp. zn. IV. ÚS 114/99) v tom směru, že ustanovení

§ 3 odst. 1 o.z. lze použít jen na výkon existujících práv

a povinností, a soud proto s odkazem na něj nemůže svým

rozhodnutím neexistující právo založit, nelze v daném případě

pominout, že použitím ustanovení § 3 o.z., respektive rozporem

s dobrými mravy, se odvolací soud, ale v podstatě i soud I.

stupně, zabýval pouze ve vztahu k možnosti poskytnutí bytové

náhrady stěžovateli, vůbec však - alespoň to z odůvodnění

rozhodnutí není patrno - nebyl hodnocen z hlediska uvedeného

ustanovení samotný výkon vlastnického práva vedlejší účastnice.

Potřeba posouzení tohoto existujícího práva z hlediska dobrých

mravů (jež judikatura Ústavního soudu vykládá jako souhrn

etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž

dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé

jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické

společnosti, přitom tento obecný horizont, který vývojem

společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru i čase, musí

být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném

čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního

vztahu) se jeví nutná (též s přihlédnutím k čl. 11 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod, podle něhož vlastnictví nesmí být

zneužito na újmu práv druhých, anebo v rozporu se zákonem

chráněnými obecnými zájmy), protože jde o případ specifický tím,

že výkonu vlastnického práva vyklizením bytu se domáhá matka proti

synovi, jenž v domě, jak patrno z obsahu spisu, bydlel nepřetržitě

od svého narození, po svém sňatku se svou rodinou se souhlasem

matky, podílel se na jeho opravách, přitom zatím z obsahu spisu

nelze postřehnout ani náznak závadného chování syna k matce,

alespoň to tato, jako účastnice řízení, ve svých výpovědích dosud

učiněných, nikde výslovně neformulovala.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy zatím samotný výkon práva

vedlejší účastnice z pohledu dobrých mravů nehodnotily, a Ústavní

soud to za této situace sám učinit nemůže (není oprávněn v tomto

směru rozhodnutí obecných soudů předjímat), bylo nezbytné v zájmu

dodržení práva stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod napadená rozhodnutí

zrušit [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. srpna 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru