Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 272/14 #1Usnesení ÚS ze dne 07.07.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Karlovy Vary
SOUD - KS Plzeň
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestný čin/loupež
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.272.14.1
Datum podání21.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8, čl. 38 odst.2, čl. 38 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 234

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 173


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 272/14 ze dne 7. 7. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. K., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Horní Slavkov, právně zastoupeného Mgr. Evou Hankovou, advokátkou se sídlem Advokátní kanceláře Aleš Váňa, s.r.o. Karlovy Vary, Polská 61/4, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. ledna 2013, č.j. 4 T 51/2011-2162, a usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. května 2013, č.j. 9 To 45/2013-2380, a Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, č.j. 3 Tdo 1016/2013-52, ve spojení s návrhem na přednostní projednání věci a s návrhem, aby náklady jeho právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem byly hrazeny Českou republikou, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojené návrhy se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 5 a v čl. 6 odstavcích 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 8 odstavci 1, v čl. 38 odstavcích 1 a 2, v čl. 40 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Okresního soudu v Karlových varech ze dne 21. února 2012, č.j. 4 T 51/2011-1906, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání jednání, pod body 1 a 2, trestného činu loupeže podle § 234 odstavce 1 trestního zákona a, pod body 3 - 6, pokračujícího zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsouzen, za jednání pod body 1 a 2, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků do věznice s dozorem, při současném zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. září 2009, č.j. 8 t 176/2009-25, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a za jednání pod body 3 - 6 k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let do věznice s ostrahou. Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozeným v rozsudku specifikovanou částku, jedna z poškozených byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání státního zástupce i stěžovatele byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. května 2012, č.j. 9 To 253/2012-1973, rozsudek nalézacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena.

Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. ledna 2013, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání, pod bodem 1, trestného činu loupeže podle § 234 odstavce 1 trestního zákona a, pod body 2 - 6, pokračujícího zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a desíti měsíců do věznice s ostrahou. Současně mu byla uložena povinnost uhradit poškozeným v rozsudku uvedené částky, jedna z poškozených byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Plzni zamítl, následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti uvedl, že v jeho věci byly zejména v řízení před nalézacím soudem nedůvodné průtahy v řízení a jednání byla nařizována s velkým časovým odstupem. Své závěry o vině stěžovatele soudy založily pouze na shodě pachových stop a nic dalšího je nezajímalo. Soudy rovněž rozhodly na základě důkazů, které nebyly v řízení provedeny, případně tyto byly procesně nepoužitelné (rekognice, pachové stopy, neodkladné a neopakovatelné úkony, které byly konány, ačkoliv nebyly naplněny zákonné podmínky). Původní rozsudek odvolací soud zrušil, když zpochybnil dostatečnost závěrů o vině stěžovatele, pro jejíž prokázání nebyly shromážděny dostatečné důkazy. Při dalším rozhodování však krajský soud odvolání stěžovatele odmítl, aniž by došlo ke změně důkazní situace v jeho neprospěch. Stěžovatel má za to, že soudy jej odsoudily jen na základě nabytí přesvědčení o vině, aniž by tato byla prokázána bez důvodných pochybností. Stěžovatel zpochybnil použití pachových stop, stejně jako další provedené důkazy. Odkázal přitom na příslušnou judikaturu jak vnitrostání, tak i evropskou. Vyjádřil nesouhlas s učiněnými závěry a s uděleným trestem, který považuje za nespravedlivý, neboť se vytýkaných jednání nedopustil.

Společně s požadavkem na zrušení napadených rozhodnutí stěžovatel učinil rovněž návrh na přednostní projednání jeho věci, neboť je nespravedlivě a bezdůvodně omezen na osobní svobodě již od 16. srpna 2010, a již nyní jsou důsledky tohoto omezení nenapravitelné. Rovněž poukázal na své osobní a majetkové poměry a požádal, aby Ústavní soud rozhodl o uhrazení nákladů jeho právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 4 T 51/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na konstatování zkrácení v tvrzených právech, podstatná část ústavní stížnosti pak polemizovala s jednotlivými částmi odůvodnění napadených rozhodnutí. Jak je přitom ze spisu nalézacího soudu patrné, ústavní stížnost je znovu užitím argumentace jak z řízení samého, tak zejména doslovným opakováním námitek z odvolání a dovolání.

Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219, též http://nalus.usoud.cz). V rámci opakovaně provedeného dokazování soudy přezkoumatelně vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatele a na základě jakých úvah. Skutečnost, že soud neprovedl další navržené důkazy, neznamená, že rozhodnutí soudu je nezákonné. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§ 2 odstavec 5 trestního řádu). Soud určuje přitom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví § 125 trestního řádu. Z odůvodnění potom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu i usnesení odvolacího soudu odpovídá. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu.

Krajský soud v Plzni v prvém řízení o odvolání posoudil existenci řady vad napadeného rozsudku, včetně neodůvodněného podřazení jednání pod body 1 a 2 pro dvojnásobný trestný čin loupeže podle trestního zákona a jednání 3 až 6 jako pokračující trestný čin podle trestního zákoníku. Nesprávnou aplikaci souhrnného trestu, otázku podjatosti předsedkyně senátu, paušálního hodnocení jednání bez jasného odůvodnění, jak soud dospěl k závěru o vině a neprovedení logického rozboru provedených důkazů a jejich zhodnocení. Tyto vady byly novým rozsudkem odstraněny a nadto provedl v následném odvolacím řízení Krajský soud v Plzni další dokazování, které ovšem nevedlo ke stěžovatelem očekávaným závěrům. Stěžovatel je tak napadenými rozhodnutími pravomocně odsouzen k přísnému trestu odnětí svobody a náhradě výrazné škody. Je to závěr, který je mu bezpochyby subjektivně nepříjemný, a proto proti němu pochopitelně brojí. To však dostatečně neprokazuje důvodnost ústavní stížnosti za situace, kdy soudy se, s ohledem na výše popsaná kritéria, jednáním stěžovatele dostatečně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou novou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Soudy se věcí zabývaly opakovaně a řádně. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Pokud se jedná o návrh na předběžné projednání věci, senát Ústavního soudu neshledal důvod pro projednání věci mimo dané pořadí, a to i s ohledem na relativní rychlost řízení v příslušném senátu. Pokud se jedná o návrh na náhradu nákladů zastoupení stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, dle § 83 zákona o Ústavním soudu, takový návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Přiznání náhrady připadá v úvahu v případech, kdy ústavní stížnost není odmítnuta. V projednávaném případě však nebyla shledána její opodstatněnost, a za tohoto stavu věci není možné požadovanému návrhu vyhovět.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru