Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2714/20 #1Usnesení ÚS ze dne 27.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
pohledávka
Ručení
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.2714.20.1
Datum podání21.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 2177, § 1353

99/1963 Sb., § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2714/20 ze dne 27. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti COMMERZBANK Aktiengesellschaft, sídlem Kaiserstraße 16, D-60311 Frankfurt nad Mohanem, Spolková republika Německo, jednající prostřednictvím odštěpného závodu COMMERZBANK Aktiengesellschaft, pobočka Praha, sídlem Jugoslávská 934/1, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020 č. j. 23 Cdo 4644/2018-205, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti 1. Monetica, a. s., sídlem Revoluční 724/7, Praha 1 - Staré Město, a 2. Ruvel Euro SE, sídlem Korunní 2569/108, Praha 10 - Vinohrady, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, především práva na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 8. 2017 č. j. 42 Cm 22/2015-108 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka podle § 2181 občanského zákoníku (dále jen "o. z.") domáhala určení, že prodej části závodu 1. vedlejší účastnice 2. vedlejší účastnici (jako žalovaných) na základě smlouvy uzavřené dne 9. 9. 2015 mezi žalovanými je vůči ní neúčinný, a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit 1. vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 10 890 Kč a 2. vedlejší účastnici ve výši 8 712 Kč. Městský soud dospěl k závěru, že v řízení stěžovatelka neprokázala existující pohledávku k poskytnutí určitého plnění 1. vedlejší účastnicí v době podání odporu u soudu (tj. dne 9. 10. 2015), neboť stěžovatelka (jako zástavní věřitelka) požadavek na "dozajištění" podle smlouvy o zástavě hromadné akcie č. H01 společnosti ROSSY service, a. s. (dále jen "ROSSY"), uzavřené dne 30. 6. 2015 mezi stěžovatelkou a 1. vedlejší účastnicí jako zástavní dlužnicí (dále jen "zástavní smlouva"), vznesla vůči vedlejším účastnicím až v dopise ze dne 10. 11. 2016. Nadto městský soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by v době, kdy stěžovatelka požadovala další zajištění dluhu (sc. pohledávky), vyplývajícího z poskytnutého úvěru společnosti ROSSY, došlo k poklesu hodnoty akcií této společnosti, a tedy že by se zajištění dluhu stalo nedostatečným.

3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 19. 6. 2018 č. j. 1 Cmo 125/2017-149 rozsudek městského soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastnicím na náhradu nákladů odvolacího řízení každé částku 4 356 Kč. Vrchní soud vyšel z toho, že při zhoršení zástavy na újmu stěžovatelky v důsledku předmětného převodu, jehož součástí byla i zmíněná hromadná akcie, lze u 2. vedlejší účastnice (jako nabyvatelce zástavy) uvažovat o aplikaci § 1353 o. z., jde-li o 1. vedlejší účastnici, možno za splnění podmínky, spočívající ve zhoršení dobytnosti pohledávky stěžovatelky (existující v době převodu), uvažovat o odpovědnosti za škodu podle § 2894 a násl. o. z. [např. s ohledem na porušení čl. III bodu 2 písm. a) zástavní smlouvy], nicméně - jak vrchní soud uzavřel - tato podmínka splněna nebyla, neboť nebylo prokázáno, že by v souvislosti se zmíněným převodem došlo k poklesu hodnoty zastavené hromadné akcie. Dále pak vrchní soud konstatoval, že navíc žaloba není důvodná "z materiálního hlediska", neboť z provedeného dokazování plyne, že úvěrová schopnost společnosti ROSSY se v době po 9. 9. 2015 nijak nezhoršila, neboť stěžovatelka při jednání konaném dne 22. 8. 2017 prohlásila, že závazky ze smlouvy o úvěru řádně a včas plní a z výroční zprávy za rok 2016 je zřejmé zlepšení jejích hospodářských výsledků.

4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl. K tomu uvedl, že vrchní soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby založil na tom, že stěžovatelka netvrdila ani neprokázala existenci pohledávky vůči 1. vedlejší účastnici v době uzavření smlouvy o prodeji části závodu a že stěžovatelce ani v důsledku uzavření této smlouvy žádná pohledávka vůči 1. vedlejší účastnici nevznikla, a dále konstatoval, že rovněž z tohoto důvodu vrchní soud neměl žalobu za důvodnou, když uzavřel, že pohledávka na doplnění zástavy mohla vzniknout pouze za 2. vedlejší účastnicí a že stěžovatelce v důsledku prodeje části závodu nevznikla vůči 1. žalované pohledávka z titulu náhrady škody, když v řízení nebylo prokázáno, že by prodejem části závodu došlo ke snížení hodnoty zástavy. Tyto posléze uvedené závěry, na nichž rozsudek vrchního soudu rovněž spočívá, stěžovatelka, jak dále Nejvyšší soud konstatuje, podaným dovoláním nezpochybňuje. Následně Nejvyšší soud uzavřel, že spočívá-li rozhodnutí vrchního soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí návrhu a řešení některé z těchto otázek, nebylo zpochybněno, nebo některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., není dovolání přípustné. A napadla-li stěžovatelka dovoláním i nákladové výroky, dovolání je nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

II.

Stěžovatelčina argumentace

5. Stěžovatelka označuje za mylný závěr Nejvyššího soudu, že netvrdila ani neprokázala, že by jí za 1. vedlejší účastnicí v důsledku převodu závodu vznikla jakákoliv pohledávka. Skutečnost, že pohledávku měla, byla základem jejího nároku (žaloby). V řízení uváděla skutečnosti i důkazy, z nichž vyplývalo, že má pohledávku z titulu zajištění, které vzniklo uzavřením zástavní smlouvy. Tato pohledávka se "přetransformovala" na pohledávku z titulu ručení podle § 2177 odst. 1 o. z. V důsledku převodu části závodu došlo ke změně dlužníka, neboť právo na zjištění (a taktéž na doplnění zástavy) vzniklo vůči 2. vedlejší účastnici (to stěžovatelka označuje za "Právní otázku 1"). Zároveň jí vznikla pohledávka za 1. vedlejší účastnicí z titulu zákonného ručení (to má být "Právní otázka 2"). V dovolání tvrdila skutečnosti, které zpochybňovaly závěry vrchního soudu, a samotnou podstatou tohoto tvrzení bylo, že má pohledávky za oběma vedlejšími účastnicemi. Opačný závěr zpochybnila v bodě 12 dovolání, kde uvedla, že "[o]dvolací soud převzal nesprávné zjištění soudu prvního stupně, že [...] "v řízení nebyla prokázána existentní pohledávka žalobce k poskytnutí určitého plnění žalovaným č. 1 v době podání odporu u soudu.""

6. Nad rámec toho, jak stěžovatelka dále uvádí, se domáhala vyřešení otázky (a to jako otázky doplňující k Právní otázce 1), která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla řešena, zda právo odporovat prodeji závodu má i věřitel, kterému jeho pohledávka vznikla v přímém důsledku prodeje závodu (kdy v posuzované věci šlo o pohledávku na doplnění zástavy), která by nevznikla, kdyby k prodeji závodu nedošlo, anebo zda toto právo má pouze věřitel, jehož pohledávka existovala ještě předtím, než k prodeji závodu došlo.

7. Právní otázky 1 a 2 podle stěžovatelky nejsou samostatnými otázkami, ale alternativními, a je třeba je posoudit každou zvlášť, i obě zároveň. Až při zjištění nedůvodnosti nároků v obou otázkách je možné dospět k závěru o nedůvodnosti žaloby. Nejvyšší soud se dopustil vadné intepretace dovolání, kdy jeho podstatou nebylo jen tvrzení, že má pohledávku za 2. vedlejší účastnicí, ale i za 1. vedlejší účastnicí. Převodem části závodu došlo k poškození jejích práv, které bylo primárně způsobeno 1. vedlejší účastnicí, která bez jejího souhlasu, tj. v rozporu se smluvním ujednáním, převedla část svého závodu. Nejvyšší soud se dopustil svévole a přepjatého formalizmu, když se odmítl zabývat jí podaným dovoláním jen proto, že výslovně neuvedla, že má za 1. vedlejší účastnicí pohledávku, ačkoliv tato skutečnost vyplývala ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek ve vztahu k napadenému usnesení již k dispozici neměla.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). V postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti tak dospěl k následujícím závěrům.

10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že provedené důkazy svědčí o tom, že podle zástavní smlouvy měla vůči 1. vedlejší účastnici právo na "dozajištění" (zakotvené rovněž v § 1353 o. z.), že v důsledku převodu části závodu nově vznikla pohledávka vůči 2. vedlejší účastnici (což má být Právní otázka 1) a že vůči 1. vedlejší účastnici jí vznikla pohledávka z titulu zákonného ručení podle § 2177 odst. 1 o. z. (což má být Právní otázka 2), přičemž se v dovolání domáhala vyřešení právní otázky (coby "doplňující" k Právní otázce 1), zda právo odporovat prodeji závodu má i věřitel, kterému vznikla pohledávka (zde na základě zástavní smlouvy) v přímém důsledku prodeje části závodu, která by jinak nevznikla, nebo zda toto právo má pouze věřitel, jehož pohledávka existovala ještě před prodejem závodu. Přitom těžištěm jejího dovolání bylo i tvrzení, že má pohledávku rovněž za 1. vedlejší účastnicí (viz již zmíněná Právní otázka 2). Nejvyššímu soudu následně vytkla, že se jejím dovoláním nezabýval jen proto, že výslovně neuvedla, že má za 1. vedlejší účastnicí pohledávku, ačkoliv to vyplývalo ze zjištěného skutkového stavu.

11. K těmto námitkám Ústavní soud úvodem připomíná, že je povinností Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu (toliko) z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (námitek), resp. může řešit jen takové otázky hmotného či procesního práva, jež se z dovolání buď přímo (tj. kdy je formuluje sám dovolatel) či jinak podávají, neboť dovolací soud je dovolacím důvodem vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K tomu se upíná podle § 241a odst. 3 o. s. ř. povinnost dovolatele (stěžovatelky v posuzované věci) v dovolání vymezit jeho důvod tak, že identifikuje a specifikuje konkrétní nesprávné právní posouzení v rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž vyloží, proč je pokládá za vadné. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, musí být - logicky - tato povinnost splněna ve vztahu ke každému z nich. Nutno doplnit, že stejně tak musí být ve vztahu ke každé z nich, resp. k dovolacím námitkám, jež proti těmto rozhodovacím důvodům směřují, uvedeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.).

12. Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů se podává, že stěžovatelčinu žalobu zamítly ze dvou důvodů. Prvním z nich je to, že v řízení nebyla stěžovatelkou prokázána (ani tvrzena) pohledávka za 1. vedlejší účastnicí existující ke dni 9. 9. 2015 a že žádná pohledávka jí vůči 1. vedlejší účastnici nevznikla ani v důsledku samotného převodu s ohledem na zástavní smlouvu (ta mohla vzniknout vůči 2. vedlejší účastnici). Druhým důvodem zamítnutí žaloby stěžovatelky byl shodný závěr obou těchto soudů, že i kdyby taková pohledávka mohla vzniknout i vůči 1. vedlejší účastnici z titulu "dozajištění", pak tomu v posuzované věci nebylo, neboť v důsledku převodu k poklesu akcií společnosti ROSSY nedošlo.

13. Jak patrno z vyžádaného soudního spisu, stěžovatelka v dovolání (a to v části věnované jeho přípustnosti) uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena; tato otázka měla spočívat v tom, zda právo odporovat prodeji závodu má věřitel, kterému jeho pohledávka vznikla v důsledku prodeje závodu, zde konkrétně pohledávka na "doplnění zástavy", která by nevznikla, kdyby k prodeji nedošlo, anebo toto právo svědčí pouze věřiteli, jehož pohledávka vznikla ještě před tímto prodejem.

14. Co se dovolacího důvodu týče, v části dovolání takto označené ("dovolací důvody") stěžovatelka uvedla, že již v okamžiku podání žaloby měla za 2. vedlejší účastnicí pohledávku "na doplnění zástavy" podle § 1353 o. z., neboť prodejem závodu se jistota stala nedostatečnou (bod 20 a 24 dovolání), přičemž důvodem vzniku tohoto práva byla výrazně nepříznivější hospodářská situace 2. vedlejší účastnice ve srovnání s 1. vedlejší účastnicí (bod 25), načež uzavřela, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení ustanovení § 2181 o. z., které je třeba vykládat tak, že dopadá i na situace, kdy v důsledku prodeje části závodu dojde ke vzniku nové pohledávky podle § 1353 o. z. (bod 27).

15. K tomu Ústavní soud uvádí, že v prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje tím, že ke vzniku pohledávky za 1. vedlejší účastnicí došlo z důvodu zákonného ručení (§ 2177 odst. 1 o. z.), což označuje za Právní otázku 2. Z obsahu dovolání ale neplyne, že by v něm stěžovatelka takto argumentovala, a tudíž své povinnosti plynoucí z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tj. uvést, v čem má nesprávnost právního posouzení této otázky dovolacím soudem spočívat, v tomto bodě plně nedostála. K Právní otázce 1 možno doplnit, že soudy nižších stupňů názor, že stěžovatelce mohlo eventuálně vzniknout právo na "dozajištění" právě vůči 2. vedlejší účastnici, samy zastávaly, nicméně tuto skutečnost nepovažovaly z hlediska předmětu řízení za významnou.

16. Dále není možné pominout, že otázka, kterou stěžovatelka označuje za "doplňující" k Právní otázce 1, ve skutečnosti žádnou doplňující povahu neměla - šlo zjevně o jedinou otázku, ve vztahu k níž stěžovatelka uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dlužno podotknou, že tato otázka, jak ji v této souvislosti v dovolání formulovala, žádný význam neměla, neboť závěr soudů nižších stupňů nebyl postaven na tom, že by odporovat prodeji závodu mohl pouze věřitel, jehož pohledávka existovala ještě předtím, než k prodeji závodu došlo. Rozhodující však je pro posouzení věci, že závěr uvedených soudů byl založen na tom, že v daném případě stěžovatelce pohledávka vůči 1. vedlejší účastnici v důsledku převodu na základě zástavní smlouvy vzniknout nemohla. Až v části týkající se dovolacích důvodů stěžovatelka konkrétněji argumentuje tím, že jí vůči 1. vedlejší účastnici vznikla "pohledávka na doplnění zástavy" podle zástavní smlouvy (a podle § 1353 o. z.). Tuto otázku, jak již bylo zmíněno výše, vrchní soud posoudil zjevně tak, že tato pohledávka mohla stěžovatelce vzniknout právě (jen) vůči 2. vedlejší účastnici.

17. Stěžovatelka, jak již rovněž bylo zmíněno výše, svou argumentaci, že jí na základě § 2177 odst. 1 o. z. (ve spojení se zástavní smlouvou) vznikla pohledávka vůči 1. vedlejší účastnici, v dovolání neuvedla, a tudíž se jí Nejvyšší soud nemohl zabývat (viz k tomu sub 11). Především však adekvátně nereagovala na skutečnost, že rozhodnutí vrchního soudu je založeno i na řešení další otázky, a to, že i kdyby mohla vzniknout z tohoto důvodu stěžovatelce pohledávka vůči 1. vedlejší účastnici, pak tomu tak v posuzované věci nebylo z důvodu, že žádného "dozajištění" nebylo třeba, neboť úvěrová schopnost společnosti ROSSY se po 9. 9. 2015 nesnížila (a že je tudíž stěžovatelčina žaloba materiálně nedůvodná). V bodě 22 dovolání sice stěžovatelka namítla, že neměly být posuzovány hospodářské výsledky společnosti ROSSY, ale změna hodnoty převáděného závodu, požadavkům na obsahové náležitosti dovolání (viz opět sub 11) však v této souvislosti nedostála.

18. Ústavní soud sice nepřehlédl, že úvahy Nejvyššího soudu mohu být poněkud nepřesné, a to v tom, že vrchní soud se ve svém rozhodnutí skutečně zabýval otázkou, zda stěžovatelce vůči 1. vedlejší účastnici eventuálně nevznikla pohledávka z titulu náhrady škody, ale ani zde nedospěl k pozitivnímu výsledku pro stěžovatelku. Šlo však jen o dílčí závěr u jednoho samostatného důvodu zamítnutí žaloby, jež je obsažen v bodě 16 rozsudku vrchního soudu (a podle něhož stěžovatelka dále neměla vůči 1. vedlejší účastnici před převodem žádnou pohledávku, že jí v souvislosti s převodem žádná pohledávka na základě zástavní smlouvy nemohla vzniknout), přičemž druhý důvod (tedy že i kdyby taková pohledávka obecně vzniknout mohla, pak by s ohledem na konkrétní okolnosti případu nevznikla) byl obsažen až v následujícím bodě 17 (srov. také poslední odstavec na str. 7 rozsudku městského soudu).

19. To nic nemění na závěru Ústavního soudu o ústavní konformitě napadeného usnesení Nejvyššího soudu. V jeho závěru Nejvyšší soud v opoře o svou rozhodovací praxi a judikaturu Ústavního soudu o předpokladech přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. připomenul, že dovolání nebylo možné projednat proto, že jím byl napaden jen jeden ze dvou samostatných důvodů, na nichž pro stěžovatelku negativní rozhodnutí vrchního soudu spočívalo. Tento závěr nelze z hlediska výhrad uvedených v ústavní stížnosti, které dostatečně nereflektují rozhodovací důvody Nejvyššího soudu, považovat z hlediska jeho postupu za svévolný či přepjatě formalistický. Šlo pouze o částečnou nepřesnost v odůvodnění napadeného usnesení (viz sub 18), přičemž není pochyb o tom, že stěžovatelkou podané dovolání nebylo s to meritorní projednání věci přivodit. I kdyby totiž na základě zástavní smlouvy mohlo v souvislosti s předmětným převodem vzniknout stěžovatelce právo na "dozajištění" i vůči 1. vedlejší účastnici, závěr soudů nižších stupňů, že podmínka nedostatečnosti zajištění nebyla splněna, stěžovatelka řádně dovoláním nenapadla, ač již sám o sobě "postačoval" k zamítnutí její žaloby; ten by se ostatně musel promítnout do řešení Právní otázky 2, kterou stěžovatelka předestírá až v ústavní stížnosti.

20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil sub 1 namítané porušení práva na soudní ochranu stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru