Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 27/97Usnesení ÚS ze dne 26.01.1998Lustrační osvědčení z hlediska práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 Listina základních práv a svobod a § 11 a násl. občanskéh

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 6/10 SbNU 355
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.27.97
Datum podání23.01.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 10 odst.1, čl. 10 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

266/1992 Sb., § 23

40/1964 Sb., § 11

451/1991 Sb., § 19, § 2 odst.1 písm.b, § 9 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 27/97 ze dne 26. 1. 1998

U 6/10 SbNU 355

Lustrační osvědčení z hlediska práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 Listina základních práv a svobod a § 11 a násl. občanskéh

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti PhDr. M.H., proti rozsudkům Městského soudu v Praze, sp. zn. 32 C 314/93, ze dne 27.4.1994, a Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Co 398/95, ze dne 17.9.1996, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra jako vedlejšího účastníka,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na čl. 1 a čl. 3 Ústavy ČR a čl. l, čl. 3 odst. l, čl. 4 odst. 2 a 3 a čl. 10 odst. l a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení dvou shora označených rozsudků obecných soudů.

Městský soud v Praze svým rozsudkem, sp. zn. 32 C 314/93, ze dne 27.4.1994, vyhověl žalobě stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že byla neoprávněně evidována jako osoba uvedená v § 2 odst. l písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. Stěžovatelka očekávala, že v návaznosti na tento úspěch v soudním řízení jí bude vydáno Ministerstvem vnitra negativní "lustrační" osvědčení nebo osvědčení, z něhož by jednoznačně vyplynulo, že její evidence v seznamu osob uvedených v § 2 odst. l písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. je neoprávněná. Ministerstvo vnitra jí však vydalo osvědčení o obsahu, že stěžovatelka byla evidována jako osoba uvedená v § 2 odst. l písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. a připsalo sdělení, že do evidence bylo vneseno pravomocné rozhodnutí Městského soudu v Praze, čj. 32 C 314/93-15, kde se určuje, že jmenovaná byla neoprávněně evidována jako osoba uvedená v § 2 odst. l písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. Stěžovatelka se proto další žalobou u Městského soudu v Praze domáhala, aby bylo Ministerstvu vnitra uloženo do 3 dnů od právní moci rozsudku jí zaslat osvědčení, že není osobou uvedenou v § 2 odst. l písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., anebo že byla neoprávněně evidována jako osoba uvedená v § 2 odst. l písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. Městský soud v Praze však rozsudkem, sp.zn. 31 C 34/95, ze dne 8.6.1995, její žalobu zamítl. K podanému odvolání pak Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek soudu I. stupně svým rozhodnutím, sp. zn. 1 Co 398/95, ze dne 17.9.1996, potvrdil a v odůvodnění uvedl, že žalobní návrh domáhající se osvědčení výše uvedeného alternativního znění nemůže být podřazen pod žádný z prostředků ochrany osobnosti ve smyslu ustanovení § 13 občanského zákoníku. Je tomu tak podle Vrchního soudu proto, že Ministerstvu vnitra nelze ukládat vydání osvědčení a navíc ještě jiného obsahu než upravuje ustanovení § 4 odst. l zákona č. 451/1991 Sb.

Stěžovatelka se domnívá, že stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu byla porušena její základní práva zaručená ústavními zákony a mezinárodními dokumenty. Podle § 17 písm. e) zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech, je povinností provozovatele informačního systému neuchovávat v něm nepravdivé informace. Podle názoru stěžovatelky je zřejmé, že vydané osvědčení obsahuje nepravdivý údaj, který způsobuje neoprávněný zásah proti její osobnosti a občanské cti, neboť jde o údaj difamující, způsobilý snížit její vážnost před třetími osobami, přinejmenším před těmi, které měly k evidenci přístup. Vedle tohoto porušení zákona č. 256/1992 Sb. je dále porušováno ustanovení § 134 o.s. ř., týkající se veřejných listin, kdy u veřejných listin, které mají charakter osvědčení, je třeba hodnotit nejen jejich pravost, ale i pravdivost jejich obsahu, tzn. správnost listiny. Je zřejmé, že osvědčení obsahuje údaj, který je nepravdivý, a který při posouzení podle § 11 a § 13 občanského zákoníku představuje neoprávněný zásah do osobnosti a občanské cti stěžovatelky. Údaje uvedené v osvědčení jsou v rozporu s ústavně zaručenými základními právy, a to především garantovanými v čl. 10 Listiny, který stanoví, že každý má právo na to, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, a dále, že každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Má-li být zachován nárok na ochranu osobnosti, potom je třeba vydávat občanu buď negativní lustrační osvědčení nebo osvědčení, ze kterého by zcela jednoznačně vyplývalo, že poškozený byl evidován neoprávněně. Pouze připsaná poznámka o tom, že dotyčná osoba byla evidována neoprávněně, je totiž podle názoru stěžovatelky pro většinu občanů nesrozumitelná a pro ochranu občanských práv nemá žádný význam. Argumentace soudu, který vychází ze slovního výkladu vydaného osvědčení, je sice z logického hlediska správná, avšak pro občana není zcela dostačující. Přítomný nebo minulý čas při konstatování, zda občan byl nebo nebyl evidován, nevystihuje podstatu věci. Stížností napadené rozsudky jsou proto podle názoru stěžovatelky v rozporu s čl. 1 a čl. 10 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. l, čl. 4 odst. 2 a 3 a čl. 10 odst. l a 3 Listiny a stěžovatelka proto navrhuje, aby byly Ústavním soudem zrušeny.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze a připojil si spisy Městského soudu v Praze, sp. zn. 32 C 314/93 a sp. zn. 31 C 34/95. K ústavní stížnosti se vyjádřilo i Ministerstvo vnitra jako vedlejší účastník.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze především odkazuje na svůj rozsudek v předmětné věci, v němž jsou uvedeny důvody, které ho vedly k tomu, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Dále uvádí, že pokud stěžovatelka dovozuje porušení zákona č. 256/1992 Sb., jde tato námitka nad rámec vymezeného předmětem řízení, jímž byla v dané věci ochrana osobnosti podle občanského zákoníku, a nikoliv spor z uplatňování práv a povinnosti podle zákona č. 256/1992 Sb., kdy navíc žalobu podle ustanovení § 23 tohoto zákona je příslušný rozhodovat jako soud I. stupně okresní soud. Podle uveřejněné judikatury (R 32/1995) přitom registr svazků bývalé Státní bezpečnosti není informačním systémem podle zákona č. 256/1992 Sb., nýbrž je archivním materiálem, z něhož lze poskytovat informace jen způsobem vymezeným zmocněním stanoveným v zákoně č. 451/1991 Sb. Dále Vrchní soud uvádí, že nepovažuje za správný právní názor stěžovatelky, že osvědčení vydané podle zákona č. 451/1991 Sb. představuje neoprávněný zásah do osobnostních práv a odkazuje k tomu na judikaturu ve věcech ochrany osobnosti, podle níž toto osvědčení má jen deklaratorní charakter a nepředstavuje tedy neoprávněný zásah do práv chráněných ustanovením § 11 a násl. občanského zákoníku. Z těchto důvodů proto považuje Vrchní soud ústavní stížnost za nedůvodnou.

Ministerstvo vnitra ve svém obsáhlém vyjádření uvádí, že se plně ztotožňuje s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze. Vydáním osvědčení plnilo Ministerstvo vnitra svou povinnost uloženou mu zákonem č. 451/1991 Sb. a plněním uložené povinnosti není Ministerstvo vnitra schopno narušit osobnostní práva žalobce. Vydáním osvědčení je pouze deklarován určitý právní stav a Ministerstvo vnitra nemůže, jako ústřední orgán státní správy, osvědčovat zřejmou nepravdu tak, jak to obsahuje znění osvědčení uvedené v návrhu stěžovatelky. Ministerstvo postupovalo v souladu se zákonem a tomu odpovídá i znění vydaného osvědčení. Použití minulého času při konstatování, zda občan byl či nebyl evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. l písm.b) zákona č. 451/1991 Sb., se praxe dostala do souladu s citovaným zákonem. Sám zákon obsahuje minulý čas, když se v ustanovení § 2 tohoto zákona uvádí, že "předpokladem je, že občan v období Ministerstvo vnitra při provádění lustrací vychází, jsou ukončené a k zařazování nových osob již nedochází. Tyto evidence vedly orgány, které již neexistují. Ministerstvu vnitra nelze ukládat povinnost vydat osvědčení, navíc jiného obsahu, než připouští zákon. V tomto případě by se jednalo o nepřípustnou formu ochrany osobnosti. Zanesení stěžovatelky do registru svazků bývalé Státní bezpečnosti není právním úkonem zakládajícím práva a povinnosti. Jde o interní evidenční akt, u kterého nelze stanovovat platnost, neplatnost, oprávněnost či neoprávněnost, popř. jinou vadnost. Navíc v době vzniku tohoto údaje šlo o údaj přísně tajného charakteru sloužící výhradně pro potřeby bývalého federálního ministerstva vnitra. Registr svazků není a nemůže být informačním systémem ve smyslu zákona č. 256/1992 Sb. a nepodléhá tedy ani jeho režimu. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhuje Ministerstvo vnitra, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Po seznámení se s obsahem stěžovatelova návrhu a připojených soudních spisů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ze spisů Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze po provedeném dokazování určil k návrhu stěžovatelky svým rozsudkem, sp. zn. 32 C 314/93, ze dne 27.4.1994, že stěžovatelka byla neoprávněně evidována jako osoba uvedená v § 2 odst. l písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. Pokud stěžovatelka právě tento rozsudek Městského soudu v Praze napadá ve své ústavní stížnosti, stalo se tak zřejmě omylem a stěžovatelka měla na mysli pozdější rozsudek téhož soudu, sp. zn. 31 C 34/94, ze dne 8.6.1995. Tímto rozsudkem Městský soud v Praze zamítl její žalobu, kterou se stěžovatelka v návaznosti na shora zmíněný rozsudek městského soudu domáhala, aby soud po provedeném řízení uložil Ministerstvu vnitra povinnost vydat jí nové "lustrační" osvědčení, kterým se osvědčuje, že stěžovatelka není osobou uvedenou v § 2 odst. l písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., anebo že byla neoprávněně evidována jako osoba uvedená v § 2 odst. l písm. b) tohoto zákona. Touto žalobou stěžovatelka reagovala na obsah nového osvědčení ze dne 22.11.1994, ve kterém Ministerstvo vnitra osvědčilo, že stěžovatelka "byla evidována jako osoba uvedená v § 2 odst. l písm. b) zákona č. 451/1991 Sb.". K tomuto textu bylo strojem připsáno, že "do evidence bylo vneseno pravomocné rozhodnutí Městského soudu v Praze, čj. 32 C 314/93-15, ze dne 27.4.1994, kde se určuje, že jmenovaná byla neoprávněně evidována jako osoba uvedená v § 2 odst. l písm. b) zákona č. 451/1991 Sb.". Městský soud v Praze současně ve svém rozsudku vyloučil k samostatnému projednání dodatečně uplatněný návrh stěžovatelky, aby byla Ministerstvu vnitra uložena povinnost odstranit jméno stěžovatelky z evidence osob uvedených v § 2 odst. l písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., a to z důvodu věcné nepříslušnosti k řízení o tomto návrhu. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze svým rozsudkem, sp. zn. 1 Co 398/95, ze dne 17.9.1996, odvoláním napadený rozsudek potvrdil.

K osvědčení vydaném podle ustanovení § 9 odst. l zákona č. 451/1991 Sb. Ústavní soud konstatuje, tak jako již ve svém usnesení, sp. zn. II. ÚS 1/93, publikovaném pod. č. 12 ve svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, že není rozhodnutím, nýbrž veřejnou listinou, tudíž Ministerstvo vnitra jako kompetentní orgán osvědčuje existenci nebo neexistenci určité jemu známé skutečnosti nebo stavu. Tomu odpovídá i obsah osvědčení, který má deklaratorní charakter a Ministerstvo vnitra v něm podle podkladů obsažených v registru svazků bývalé Státní bezpečnosti osvědčuje na základě zmocnění daného mu ustanovením § 9 odst. l zákona č. 451/1991 Sb. existenci či neexistenci určitého stavu, tj. zda v těchto podkladových materiálech shledalo skutečnosti uvedené v § 2 zákona č. 451/1991 Sb.

Městský soud v Praze po provedeném dokazování určil, že stěžovatelka byla neoprávněně evidována jako osoba uvedená v § 2 odst. l písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. a Ministerstvo vnitra následně vydalo nové osvědčení, které v souladu s obsahem archivních materiálů bývalé Státní bezpečnosti a pravomocným rozhodnutím soudu o neoprávněné evidenci obsahuje ve smyslu ustanovení zákona č. 451/1991 Sb. to, co vyplývá ze skutečného stavu věci.

Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání zasahující do práv chráněných ustanovením § 11 občanského zákoníku a zaručených v čl. 10 odst. l Listiny. Za tento neoprávněný zásah však nelze považovat postup při vydávání osvědčení v souladu s ustanovením § 9 odst. l zákona č. 451/1991 Sb., kdy tímto zákonným ustanovením stanovený postup při vydávání osvědčení je dostatečnou zárukou, aby následky z něho nepředstavovaly vyvození důsledků zasahujících do práva na ochranu osobnosti příslušného občana. Za takový zásah do osobnostního práva nelze považovat skutečnost, že se s údaji v podkladové evidenci seznamují osoby, které mají k této evidenci služebně přístup. Navíc ustanovení § 19 zákona č.451/1991 Sb. stanoví, že zveřejňování skutečností uvedených v osvědčení nebo zveřejňování osvědčení samotného, jakož i jakýchkoliv podkladů k jejich vypracování, je bez předchozího písemného souhlasu občana zakázáno. Rovněž tvrzení stěžovatelky o porušení ustanovení § 134 o.s.ř. nemohl Ústavnísoud přisvědčit, neboť jak shora dovodil, odpovídá obsah předmětného osvědčení skutečnému stavu věci, tedy, že stěžovatelka byla evidována, resp. zanesena do evidence registru svazků bývalé Státní bezpečnosti, přičemž do této evidence bylo později vneseno pravomocné rozhodnutí Městského soudu v Praze, které určuje, že stěžovatelka byla evidována neoprávněně. Námitku, že použití přítomného nebo minulého času při konstatování, zda občan byl nebo nebyl evidován, nevystihuje podstatu věci, Ústavní soud neshledal důvodnou.

Stěžovatelka ve svém návrhu namítá, že stížností napadenými rozhodnutími obecnýchsoudů byla dotčena její ústavně zaručená základní práva uvedená v čl. l a čl. 10 Ústavy ČR a v čl. l, čl. 3 odst. l, čl. 4 odst. 2 a 3 a čl. 10 odst. l a 3 Listiny. Meritum ústavní stížnosti se však týká tvrzeného porušení základních práv garantovaných v čl. 10 odst. l a 3 Listiny. K naplnění těchto práv pak stěžovatelka vztahuje tvrzené dotčení dalších základních práv, aniž by blíže specifikovala, v čem toto dotčení spatřuje. Ústavní soud neshledal, jak shora uvádí, namítané dotčení základních práv stěžovatelky, zaručených v čl. 10 odst. l a 3 Listiny. Pokud jde o stížností tvrzené porušení dalších ústavně zaručených základních práv Ústavní soud nezjistil porušení ústavně právních principů z titulu těchto námitek uplatněných stěžovatelkou a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru