Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2699/20 #1Usnesení ÚS ze dne 27.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.2699.20.1
Datum podání18.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2699/20 ze dne 27. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Jiřího Procházky a 2. Ing. Josefa Procházky, obou zastoupených JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2020 č. j. 22 Cdo 1745/2020-281 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. února 2020 č. j. 9 Co 15/2020-247, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Ladislavy Binderové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich vlastnické právo.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále je "okresní soud") ze dne 30. 10. 2019 č. j. 15 C 340/2016-219 bylo zrušeno spoluvlastnictví vedlejší účastnice (jako žalobkyně) a stěžovatelů (jako žalovaných) ke konkrétním nemovitostem v katastrálním území Střekov (výrok I), tyto nemovitosti byly přikázány do vlastnictví vedlejší účastnice (výrok II), vedlejší účastnici bylo uloženo zaplatit stěžovatelům na vypořádání jejich spoluvlastnických podílů každému 400 000 Kč (výroky III a IV) a stěžovatelům bylo uloženo společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 120 106,69 Kč (výrok V).

3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I až IV potvrdil, ve výroku V jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Proti tomuto rozsudku brojili stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v řízení pokračovat. Tyto vady spočívaly v tom, že stěžovatelé neuvedli "důvody" přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.) a tyto se nepodávají ani z obsahu dovolání.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. V ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně popisují průběh soudního řízení, včetně argumentace, kterou uplatnili v odvolacím a dovolacím řízení, a s poukazem na restituční rozměr věci namítají, že u vedlejší účastnice jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Porušení vlastnického práva vyvozují z toho (ve stručnosti řečeno), že obecné soudy upřednostnily současné pragmatické hledisko před hlediskem historickoprávním a etickým.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost - směřuje-li proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu - byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. ve vztahu k tomu rozhodnutí žádné takové prostředky k dispozici neměli.

7. Domáhají-li se stěžovatelé zrušení rozsudku krajského soudu, ústavní stížnost není podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná, neboť stěžovatelé (řádně) nevyčerpali dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 či 4 téhož zákona, neboť dané podání trpělo vadami, pro které se jím Nejvyšší soud nemohl (ani kvazimeritorně) zabývat (viz sub 11).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

9. Jak již bylo výše zmíněno, stěžovatelé citovaný rozsudek krajského soudu napadli dovoláním, to však trpělo fatální vadou spočívající v tom, že v něm stěžovatelé neuvedli, v čemž spatřují naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř. Závěry Nejvyššího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelům srozumitelně vysvětlil v čem spočívá funkce a obsah dovolání, shledal Ústavní soud ústavně konformními a zcela v souladu s jeho judikaturou ve věcech vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, stejně jako s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz sub 11).

10. Ústavní stížnost přitom žádné konkrétní námitky proti tomuto postupu Nejvyššího soudu neobsahuje, což bez dalšího zakládá důvod považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněný návrh. Ústavní soud si nicméně vyžádal příslušný soudní spis, ovšem ani s ohledem na jím zjištěný obsah stěžovateli podaného dovolání nemohl dospět k závěru, že by daný závěr Nejvyššího soudu byl zjevně nepřiléhavý, a tudíž z hlediska ústavnosti neakceptovatelný. Ústavní soud tak s ohledem na obsah ústavní stížnosti nemá Nejvyššímu soudu co vytknout. K tomu lze již jen dodat, že důvody, pro které bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto, jsou z odůvodnění napadeného usnesení dostatečně patrny. Nejvyšší soud konkrétně uvedl, že k projednatelnosti dovolání tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, nýbrž že je třeba v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Ani z vyžádaného soudního spisu neplyne oponentura závěru Nejvyššího soudu, podle kterého stěžovatelé důvody přípustnosti dovolání vůbec nezmiňují a ty se nepodávají ani z jeho obsahu.

11. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro jeho vady, má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu, které rozhodnutí dovolacího soudu předchází. Bylo-li totiž dovolání takto (řádně) odmítnuto, nestalo se tak z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil" (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jak již bylo shora uvedeno, v části, ve které se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku krajského soudu, není ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná, neboť stěžovatelé (řádně) nevyčerpali všechny procesní prostředky, které měli ve vztahu k němu k ochraně svých práv k dispozici, a to proto, že podali dovolání vadně [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 a zejména stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) a v něm uvedená rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v bodech 48 až 53 odůvodnění tohoto stanoviska].

12. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil sub 1 namítané porušení základního práva stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl v části směřující proti rozsudku krajského soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný a v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu pak podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru