Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2696/10 #1Usnesení ÚS ze dne 07.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
odůvodnění
Důkaz
dovolání/otázka zásadního právního významu
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2696.10.1
Datum podání16.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, #1 čl. 1 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 228 odst.1, § 157 odst.2, § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2696/10 ze dne 7. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti J. G., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, AK se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010 čj. 29 Cdo 1208/2009-264, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2008 čj. 5 Cmo 181/2008-214 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2007 čj. 18 Cm 148/2002-190 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a porušení čl. 4 Ústavy ČR domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud v Praze zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 18 Cm 148/2002, ve kterém se stěžovatel neúspěšně domáhal po žalované HVB Bank Czech Republik, a. s., zaplacení částky ve výši 54 934 800,15 Kč. Vrchní soud v Praze rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, neboť shodně se soudem prvého stupně neshledal důvody pro povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 228 o. s. ř. důvod. Podle vrchního soudu mohl být důkaz evidencí žalované banky (nyní UniCredit Bank Czech Republik, a.s.) uplatněn již v původním řízení a důkazy, které ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. stěžovatel v původním řízení uplatnit nemohl (výpověď F. J. a spisová dokumentace pořízená Českou národní bankou) by nemohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé. Vrchní soud tak uzavřel, že jakékoliv důkazy směřující k průkazu počáteční neexistence příslušné listiny (smlouvy o investičním účtu) by byly nadbytečné. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasil a zdůraznil, že nové, dříve neexistující, skutečnosti a důkazy vyvrací závěr o existenci smlouvy o investičním účtu, ze kterého obecné soudy vycházely v původním řízení. Městskému soudu v Praze stěžovatel vytkl, že v odůvodnění svého usnesení argumentoval tak, jako by otázka existence či neexistence smlouvy o zřízení účtu byla v původním řízení projednávána soudy všech tří stupňů. To se však nestalo, neboť hypotetickou úvahou o náhledu na poměry účastníků řízení v případě, pokud by smlouva o zřízení účtu neexistovala, se zabýval pouze Vrchní soud v Praze, což mu však Nejvyšší soud v dovolacím řízení vytkl jako nadbytečnou spekulaci. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že zjištění neexistence písemné smlouvy o zřízení účtu je důvodem k obnově řízení a následnému vyhovění jeho žaloby, a v tomto směru připojil podrobné osvětlení principů obchodování s cennými papíry nastolené rámcovou smlouvou, jehož cílem bylo prokázat, že závěr o irelevantnosti neexistence smlouvy o investičním účtu nebyl řádně přijat a je nesprávný.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V projednávané věci Ústavní soud považuje za vhodné nejprve připomenout, že v řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné (příznivější) rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno. Protože obnova řízení umožňuje překonat překážku věci rozhodnuté a již skončený spor znovu projednat a rozhodnout, stanoví zákon podmínky pro její povolení, jejichž nesplnění znamená zamítnutí návrhu. Podle § 228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. může účastník napadnout žalobou na obnovu řízení pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně, či lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně, v obou případech současně za podmínky, že pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.

Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti tak může být pouze otázka, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené důkazy nebyly způsobilé důvod obnovy řízení založit.

Jak Ústavní soud zjistil z napadených usnesení, Městský a Vrchní soud v Praze posoudily žalobu na obnovu řízení a dospěly k závěru, že stěžovatelem navržené (nové) důkazy nejsou způsobilým důvodem pro povolení obnovy řízení, neboť žádný z nich nemůže mít pro stěžovatele za následek příznivější rozhodnutí ve věci. Připomněly rozsah dokazování v původním řízením, ve které dovodily existenci smlouvy o investičním účtu předvídaném rámcovou smlouvu z nepřímých důkazů, a vyložily, z jakých důvodů považují stěžovatelem navrhovaný důkaz evidencí žalované banky za důkaz, který mohl být uplatněn v původním řízení, a jak usuzují o pravděpodobnosti, že by důkazy, které stěžovatel nemohl v původním řízení uplatnit, pro něho mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Vrchní soud v Praze takovou pravděpodobnost vyloučil, neboť dle jeho názoru "z obou důkazů může jistě vyplynout, že listina obsahující smlouvu o investičním účtu se u žalované toho času nenachází, nemůže jimi být prokázáno, že této smlouvy nikdy nebylo", a dále ani "v případě, kdyby smlouvy o investičním účtu nebylo, neměnilo by to nic na závěru o platnosti rámcové smlouvy a nedůvodnosti žaloby na vydání bezdůvodného obohacení".

Ústavní soud tak považuje napadená soudní rozhodnutí za souladná s ústavními kautelami podle v čl. 36 odst. 1 Listiny, zahrnujícími i obecné principy širšího pojetí základního práva na spravedlivý proces, jehož podstatou, resp. základním principem, je z hlediska ústavních procesních práv mimo jiné i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv. To se v projednávaném případě nepochybně stalo, neboť z ústavní stížnosti ani z připojených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů předložených v žalobě na obnovu řízení a s právními závěry Městského a Vrchního soudu v Praze z takového hodnocení vyvozenými, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Podle ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je výlučně na obecných soudech, aby v první fázi řízení o žalobě na obnovu řízení hodnotily relevanci jim předložených důkazů a dostačujícím způsobem ve svých rozhodnutích osvětlily, proč žalobě nevyhověly.

Rovněž v rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud nic, co by odůvodňovalo jeho zásah. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že považuje usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, což samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení sp. zn. I.ÚS 129/97, publ. in Sb. n. u., sv. 8 str. 431). Úvahu Nejvyššího soudu o tom, že v konkrétní věci napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu. Lze zajisté nalézt i případy výjimečné (např. svévole či odepření spravedlnosti), v nichž by Ústavní soud z důvodu porušení ústavnosti zasáhnout musel, taková situace však v projednávané věci nenastala. Nejvyšší soud reagoval na námitky stěžovatele a přiměřeným způsobem vyložil, jak na ně z hlediska podmínek přípustnosti dovolání nahlížel.

K namítanému porušení čl. 6 Úmluvy Ústavní soud uvádí, že Evropský soud pro lidská práva ve své rozhodovací praxi vyloučil aplikaci čl. 6 Úmluvy na řízení o žádosti o přezkoumání pravomocného rozhodnutí v trestním či civilním řízení a podanou stížnost co do čl. 6 označil za neslučitelnou ratione materiae s ustanoveními Úmluvy (srov. např. rozhodnutí o nepřijatelnosti stížnosti v rozsudku ze dne 4. 10. 2007 č. 32772/02 ve věci VGT proti Švýcarsku, publ. in Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 6/2007, str. 350 a násl.). Ústavní soud, jak shora uvedeno, připouští, aby některé obecné principy, jako je princip rovnosti zbraní, či kontradiktorního řízení, byly na tuto fázi řízení vztaženy, neboť obecný soud je povinen posoudit relevanci důkazních návrhů pro povolení obnovy řízení a v případě zamítnutí žaloby již v této fázi řízení svůj postup a rozhodnutí přiměřeně odůvodnit. Ústavní soud má za to, že těmto požadavkům obecné soudy ve stěžovatelově věci dostály.

K tvrzenému porušení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě stěžovatel nikterak neargumentoval. Podle tohoto ustanovení je zaručeno, že každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek a nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Ústavní soud neshledal tvrzené porušení tohoto ustanovení opodstatněným, neboť zastává názor, že v prvé fázi řízení o žalobě na obnovu řízení, kdy je pouze posuzováno, zda-li jsou splněny zákonem předpokládané okolnosti odůvodňující povolení obnovy řízení, nejde o rozhodování o majetku, na který může jeho vlastník uplatnit nesporný nárok. Za daného stavu řízení také nelze uvažovat o legitimní naději na konkretizaci majetkových hodnot, neboť i legitimní naděje musí být konkrétnější povahy než pouhé tvrzení a musí se opírat přinejmenším o určité zákonné ustanovení (jež však aplikuje a interpretuje obecný soud) nebo právní akt, jakým je např. soudní rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že námitka o porušení majetkových práv je případná v řízení o věci samé, avšak v řízení, ve kterém k obnovenému řízení nedochází, není relevantní; správnost rozhodnutí vydaného v původním řízení nelze v řízení, ve kterém je žaloba na obnovu řízení zamítána, nelze, a to ani z tohoto pohledu, přezkoumávat.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. října 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru