Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2692/20 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
Věcný rejstříktrestná činnost
rodičovská zodpovědnost
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.2692.20.1
Datum podání18.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 871

94/1963 Sb., § 44 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2692/20 ze dne 20. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Dorou Bokovou, advokátkou, sídlem Marie Cibulkové 394/19, Praha 4 - Krč, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2020 č. j. 12 Co 128/2020-2028 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. února 2020 č. j. 0 P 617/2012-1990, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) nezletilého Pavla A. a 2) nezletilého Jiřího A. a 3) Karla A. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, a dále čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 odst. 1 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 2. 2020 č. j. 0 P 617/2012-1990 byla stěžovatelka jako matka (dále též "stěžovatelka" nebo "matka") prvních dvou vedlejších účastníků, nezletilých dětí (dále též "nezletilí" nebo "děti"), zbavena rodičovské odpovědnosti k nezletilým dětem (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.). Obvodní soud tak rozhodl po zjištění, že matka byla rozsudkem obvodního soudu ze dne 24. 6. 2016 č. j. 3 T 139/2015-1113, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 9. 2016 č. j. 6 To 357/2016-1294 uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 a 2 písm. c) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného stanovení dohledu. Trestné činnost spočívala v tom, že děti nepřiměřeně fyzicky trestala, křičela na ně, hrubě jim nadávala, čímž se dopouštěla dlouhodobě na svých dětech fyzického i psychického násilí a nebyla ochotna připustit, že by její chování vůči dětem bylo nepřiměřené. Děti byly svěřeny babičce, nicméně matka i přesto výchovu dětí narušovala, úsilí babičky mařila, vůči dětem se chovala i nadále velmi nevhodně, hystericky a agresivně. Matka takto poškozovala psychický a emocionální vývoj svých dětí i v době, kdy již byly umístěny u babičky. Obvodní soud proto postupoval podle § 871 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), podle kterého zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, nebo svoji rodičovskou odpovědnost či její výkon zvlášť závažným způsobem zanedbává, jakož i podle § 871 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého, spáchal-li rodič proti svému dítěti úmyslný trestný čin, soud zvlášť posoudí, nejsou-li tu důvody pro zbavení rodičovské odpovědnosti, a zbavil matku rodičovské odpovědnosti, když shledal, že tyto důvody jsou v dané věci naplněny. Obvodní soud přitom přihlédl k návrhu opatrovníka dětí, opatrovníka otce nezletilých a Obvodního státního zastupitelství, kteří se vyslovili pro zbavení matky rodičovské odpovědnosti k oběma dětem. Dále přihlédl i k vyjádřením obou nezletilých, kteří uvedli, že v péči babičky jsou spokojeni a na stávajícím uspořádání nechtějí nic měnit. První nezletilý navíc uvedl, že za východisko by považoval zbavení jeho matky rodičovské odpovědnosti, aby mohla být babička jmenována poručníkem.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podala matka odvolání. Rozsudkem městského soudu ze dne 16. 6. 2020 č. j. 12 Co 128/2020-2028 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud shodně s obvodním soudem dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno nepřiměřené a nevhodné chování matky vůči oběma nezletilým, které dosáhlo intenzity trestného činu, za nějž byla matka odsouzena. V řízení bylo prokázáno naplnění § 871 odst. 1 občanského zákoníku, neboť matka po dlouhou dobu zneužívala svoji rodičovskou odpovědnost, když oba nezletilé týrala, jak psychicky tak fyzicky, aniž by na své jednání byla schopna kriticky nahlédnout. Své negativní a antagonistické postoje obracela též proti babičce nezletilých, jíž byli oba nezletilí svěřeni do péče. V současné době došlo ke zklidnění situace, nezletilí a jejich babička již nejsou matkou napadáni a nejsou ani vystaveni psychickému nátlaku, neboť matka se zdržuje mimo území České republiky (v Austrálii). Oba nezletilí jsou v péči babičky spokojeni a dobře prospívají. Otec nezletilých je neznámo kde a o žádného z nezletilých se nikdy nezajímal. Městský soud přihlédl též k vyjádření opatrovníka nezletilých, opatrovníka otce, i zástupce státního zastupitelství, kteří navrhovali potvrzení rozsudku obvodní soudu, tedy zbavení stěžovatelky rodičovské odpovědnosti.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že oba soudy ignorovaly skutečnost, že za trestný čin, kterého se měla dopustit na svých dětech, byla odsouzena již v roce 2016, a od té doby do jejich výchovy prakticky nezasahovala a neměla tak možnost svá rodičovská práva zneužívat. V roce 2020, kdy bylo ve věci rozhodováno, už je s dětmi pouze v písemném kontaktu, neboť v České republice nebyla v tu dobu schopna najít zaměstnání, které by jí umožnilo nahradit nezletilým způsobenou škodu. Za účelem vyřešení finanční situace se odstěhovala do zahraničí. Zároveň pro ni jako pro matku samoživitelku, která se o nezletilé od jejich narození starala převážně sama, bylo velmi náročné omezit se na pouhý asistovaný kontakt, což vedlo ke konfliktům. V době rozhodování soudů tak byla situace velmi odlišná od té, ze které vycházel návrh opatrovníka. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 1976 sp. zn. Cpj 41/76.

5. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že u otce, který se o děti od jejich narození prakticky nestaral, nezajímal se o ně, ponechal je v péči matky, které ani nehradil řádné výživné, opatrovník navrhl pouhé pozastavení rodičovské odpovědnosti. Stěžovatelka, která se o nezletilé starala, která se stále i přes nepříznivé okolnosti snaží být s nimi v kontaktu a snažila se jim uhradit soudem stanovenou náhradu škody, opatrovník rovnou, aniž by vzal do úvahy všechny aktuální okolnosti, navrhl zbavení matky rodičovských práv. Soudy při svém rozhodování ignorovaly rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019 sp. zn. 21 Cdo 5036/2017.

6. Stěžovatelka namítá, že uvedený postup soudů porušuje její právo na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, a dále zásadu, že státní moc lze uplatňovat v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, když ustanovení upravující rodičovskou odpovědnost a její omezení nebyla v případě stěžovatelky naplněna a dodržena. Stěžovatelka poukazuje na to, že soudy jednaly zaujatě pod dojmem z předchozího řízení a pominuly změnu chování stěžovatelky, které mělo být při rozhodování jednoznačně vzato do úvahy a mělo podle ní při rozhodování sehrát zásadní roli. Tím bylo porušeno její právo na soudní ochranu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná].

11. Ústavní soud ustáleně judikuje, že při každém soudním rozhodování dotýkajícím se dítěte je nutné zvažovat nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko [srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)]. Zásadu nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte Ústavní soud vykládá v souladu s postojem Výboru pro práva dítěte takto: Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Podle Výboru OSN pro práva dítěte je "koncept nejlepšího zájmu dítěte flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V individuálních rozhodnutích musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." [srov. k tomu i nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13, body 22 až 24 (N 110/73 SbNU 739)]. Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "prioritním hlediskem", zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se dětí musí zvažovat, přičemž nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.); Výbor pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 397/15).

12. Důležitý je zejména vztah mezi čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož (první odstavec) státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. Prvně uvedená zásada stanoví za cíl dosažení nejlepšího zájmu dítěte, zatímco druhá poskytuje způsob, jakým jej lze dosáhnout. Jinak řečeno, nelze usuzovat, že rozhodnutí bude v nejlepším zájmu dítěte, nebude-li požadavek čl. 12, objektivně vzato, naplněn (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5036/2017).

13. Je-li dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213)].

14. Z výše uvedeného vyplývá, že zbavení výkonu rodičovské odpovědnosti může být vysloveno jen tehdy, vyžaduje-li takové opatření podle objektivního důvodu vylučujícího její výkon nezbytně zájem dítěte. I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření přestavujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Jinými slovy, lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je namístě zvažovat tento mírnější zásah (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1686/2011).

15. V rozsudku ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1376/2012 Nejvyšší soud vyložil, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je nejtvrdším zásahem do vztahů mezi rodiči a dětmi. K naplnění skutkové podstaty zbavení rodičovské zodpovědnosti musí být splněna jedna ze dvou skutečností předvídaných v hypotéze § 44 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"; pozn. srovnej nyní § 871 odst. 1 občanského zákoníku), a to, že rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon zneužívá, anebo ji závažným způsobem zanedbává. Aby byl tento zásah odůvodněný, nestačí ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče. Zejména v případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak značný stupeň, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5461/2015 a rozsudek sp. zn. 21 Cdo 5036/2017).

16. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 1. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5461/2015 dále dovodil, že z výše uvedeného vyplývá obecný korektiv pro tento krajní zásah do vztahu mezi rodičem a dítětem, spočívající v tom, že takový zásah musí být současně "jediným účinným prostředkem ochrany dítěte"; potřeba jeho provedení musí v každém konkrétním případě, z hlediska intenzity řádného nevykonávání rodičovské zodpovědnosti rodičem, převážit nad právem dítěte na rodinný život, zachování rodinných svazků, na péči rodičů a osobní kontakt s nimi, nad právem znát své rodiče (srov. čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte). Jinými slovy takový zásah musí být v zájmu dítěte, sledovat jeho blaho (srov. čl. 3 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o právech dítěte). Jen takové pojetí podmínek zbavení rodičovské zodpovědnosti podle § 44 odst. 3 zákona o rodině odpovídá jeho ústavně konformnímu výkladu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3909/2010 a dále rozsudek sp. zn. 21 Cdo 5036/2017).

17. V rozsudku ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3361/2014 Nejvyšší soud konstatoval, že jakkoliv výše uvedené judikaturní závěry Nejvyššího soudu byly dosaženy v poměrech hmotného práva účinného do 31. 12. 2013, nelze shledat důvody pro nekonformitu s právní úpravou zbavení, či omezení rodičovské odpovědnosti po 1. 1. 2014. Důvodová zpráva k § 871 občanského zákoníku totiž uvádí, že toto ustanovení se řadí mezi "klasická" (tradiční) sankční ustanovení. Takto § 44 zákona o rodině pojímala i dosavadní, shora citovaná, judikatura.

18. V posuzované věci obecné soudy při svém rozhodování z pravidel a principů shora naznačených zjevně vycházely. Soudy si pro své rozhodnutí opatřily dostatek podkladů, získané důkazy hodnotily postupem podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a skutkový stav správně právně posoudily. V řízení bylo prokázáno nepřiměřené a nevhodné chování stěžovatelky vůči oběma nezletilým, které dosáhlo intenzity trestného činu, za nějž byla stěžovatelka odsouzena. V řízení tak bylo prokázáno naplnění § 871 odst. 1 občanského zákoníku, neboť matka po dlouhou dobu zneužívala svoji rodičovskou odpovědnost. Stěžovatelka byla odsouzena pro spáchání zločinu týrání svěřené osoby, jímž je naplněna skutková podstata § 871 odst. 2 občanského zákoníku. Soudy při svém rozhodování přihlédly především k nejlepšímu zájmu obou nezletilých. V řízení byl zjištěn názor nezletilých pohovorem soudkyně s oběma nezletilými dětmi. V řízení soudy přihlédly též k vyjádření opatrovníka nezletilých, opatrovníka otce i zástupce státního zastupitelství, kteří se vyslovili pro zbavení stěžovatelky jako matky rodičovské odpovědnosti a ponechání obou nezletilých v péči babičky (viz body 2. a 3. shora).

19. K námitce stěžovatelky, že soudy jednaly zaujatě pod dojmem z předchozího řízení a pominuly změnu chování stěžovatelky, Ústavní soud uvádí, že soudy při svém rozhodování přihlédly ke všem pro posouzení věci rozhodným skutečnostem, a přihlédly i k současné situaci, kdy došlo k jejímu zklidnění. Nezletilí a jejich babička již nejsou matkou napadáni a nejsou ani vystaveni psychickému nátlaku, a to vzhledem k nepřítomnosti matky, která se zdržuje mimo území České republiky (v Austrálii). Oba nezletilí jsou v péči babičky spokojeni a dobře prospívají.

20. Závěry ve věci jednajících soudů nejsou v rozporu se stanoviskem sp. zn. Cpj 41/76 a rozhodnutím sp. zn. 21 Cdo 5036/2017 Nejvyššího soudu, na které stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odkazuje, když z principů v těchto rozhodnutích uvedených, jak výše uvedeno, vycházely soudy i v nyní posuzované věci, a to s přihlédnutím k výše popsaným konkrétním okolnostem.

21. Ústavní soud připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních, přičemž jejich posouzení náleží především obecným soudům. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat, když nevykazují žádné znaky neústavnosti.

22. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny a Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Soudy vzaly v úvahu i skutečnost, že zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

23. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru