Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2692/19 #1Usnesení ÚS ze dne 27.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
MINISTERSTVO / MINISTR - dopravy
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
pozemek
Správní řízení
stavební povolení
Stavební řízení
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.2692.19.1
Datum podání15.08.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

183/2006 Sb., § 109, § 4 odst.1

416/2009 Sb., § 1 odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2692/19 ze dne 27. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Františka Kučery, zastoupeného Mgr. Petrou Raškovou, advokátkou, sídlem Šaldova 466/34, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. května 2019 č. j. 6 As 57/2019-51, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2019 č. j. 38 A 1/2018-118, rozhodnutí ministra dopravy ze dne 4. dubna 2018 č. j. 12/2018-510-RK/3 a rozhodnutí Ministerstva dopravy České republiky ze 4. prosince 2017 č. j. 94/2015-910-IPK/22, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a Ministerstva dopravy, jako účastníků řízení, a Ředitelství silnic a dálnic České republiky, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 1, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Ministerstva dopravy (jako speciálního stavebního úřadu) ze dne 4. 12. 2017 č. j. 94/2015-910-IPK/22 bylo vydáno stavební povolení na stavbu "Dálnice D11, stavba 1107 Smiřice - Jaroměř" v rozsahu 28 stavebních objektů, která je součástí dopravní infrastruktury ve smyslu § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o urychlení výstavby"). Stěžovatel v předmětném stavebním řízení poukazoval na to, že je vlastníkem pozemků parc. č. X1 a X2 v k. ú. Hořenice, na nichž má být prováděna stavba dle žádosti vedlejšího účastníka (dále též "stavebník"), aniž by k tomu měl stavebník příslušné oprávnění. V reakci na tuto skutečnost vzal stavebník svou žádost částečně zpět, a to v rozsahu stavebních objektů SO 136.1 (Příjezd k DUN SO 352) a SO 352 (Dešťová usazování nádrž na SO 310). Speciální stavební úřad poté dospěl k závěru, že předmětné stavební objekty jsou fakticky součástí související stavby silnice I/33 a usnesením ze dne 30. 11. 2017 správní řízení v této části zastavil. Předmětná stavba byla v rozsahu zbývajících stavebních objektů následně povolena.

3. Rozhodnutím ministra dopravy ze dne 4. 4. 2018 č. j. 12/2018-510-RK/3 byl zamítnut rozklad stěžovatele a bylo potvrzeno výše rubrikované rozhodnutí Ministerstva dopravy. Ve vztahu k výtkám stěžovatele, že přeložka silnic I/33 a I/37 představuje nedílnou součást stavby D11 v části Smiřice - Jaroměř, tudíž o ní musí být rozhodnuto v předmětném řízení, ministr dopravy vysvětlil, že Ministerstvo dopravy není speciálním stavebním úřadem pro vydávání stavebního povolení pro silnice I. třídy; tím je příslušný krajský úřad. K realizaci předmětné přeložky tedy dojde, pouze o ní musí rozhodnout jiný stavební úřad (krajský úřad) v jiném řízení. Je-li ve výroku stavebního povolení stanoveno, že stavebník zajistí vytýčení prostorové polohy stavby podle ověřené dokumentace orgánem nebo organizací k tomu oprávněnou, ministr dopravy vysvětlil, že hlavní stavba se nachází přibližně 800 metrů od pozemků stěžovatele, jichž se tak vytýčení netýká, jelikož pozemky stěžovatele nejsou dotčeny žádnými stavebními objekty řešenými v napadeném stavebním povolení. Přeložka silnice I/33 není součástí objektové skladby předmětného povolení. Zákres v situaci nemá na tuto skutečnost žádný vliv, přičemž správní orgány vycházely z toho, že projektant zpracovává projektovou dokumentaci vždy jako celek, a to se všemi objekty bez ohledu na další příslušnost speciálních stavebních úřadů. Předmět řízení je však jednoznačně vymezen ve výrokové části stavebního povolení. Jestliže by snad stavební povolení uložilo stavebníkovi povinnost, kterou ve skutečnosti splnil již před vydáním stavebního povolení, nezakládá tato skutečnost nezákonnost takového povolení. Předmětné stavební povolení nedává stavebníkovi žádné právo nakládat s předmětnými pozemky. K obavám stěžovatele stran kontaminace půdy a nedodržení požadavků závazného stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 14. 12. 2015 ministr dopravy opět vyslovil, že tyto skutečnosti se týkají jiných staveb než těch, které jsou předmětem správního řízení.

4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") o žalobě stěžovatele poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 19. 7. 2018 č. j. 38 A 1/2018-71 tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl. Tento rozsudek krajského soudu byl na základě kasační stížnosti stěžovatele zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2018 č. j. 6 As 310/2018-72, z toho důvodu, že krajský soud porušil procesní práva stěžovatele, jelikož ve věci nenařídil jednání.

5. V následném soudním řízení rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2019 č. j. 38 A 1/2018-118 tak, žalobu stěžovatele zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech soudního řízení (výroky II a III).

6. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2019 č. j. 6 As 57/2019-51 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II až V). V jeho odůvodnění uvedl, že krajský soud se žalobními důvody (body) stěžovatele zabýval, což Nejvyššímu správnímu soudu mj. vyplývá i z toho, že proti jeho závěrům stěžovatel věcně brojí. To, že krajský nevyhověl stěžovatelově argumentaci, neznamená, že by napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný, není přitom povinností krajského soudu reagovat na každou dílčí námitku, ale že musí reagovat na základní klíčovou argumentaci. Ve věci šlo o vydané stavební povolení na stavbu "Dálnice D11, stavba 1107 Smiřice - Jaroměř" v rozsahu uvedených 28 stavebních objektů. Za dané procesní situace se tedy Nejvyšší správní soud nemůže vyjadřovat k průběhu vyvlastňovacího řízení týkajícího se pozemků stěžovatele, k údajné nespolupráci či liknavosti vedlejšího účastníka (stavebníka), nehospodárnosti postupů státních orgánů, vypuzení nájemce z pozemku stěžovatele či jednání s paní Havránkovou o výkupu jejích pozemků, neboť to s předmětem soudního řízení, resp. s předmětem napadeného rozhodnutí, kterým bylo vydáno předmětné stavební povolení, bezprostředně nesouvisí, tudíž rovněž není na místě vést v tomto směru jakékoli dokazování. Z obsahu správních rozhodnutí, stejně jako z obsahu správního spisu, ve vztahu k pozemkům stěžovatele vyplývá pouze to, že je na nich plánována výstavba stavebních objektů, které mají s předmětnou povolovanou stavbou dálnice bezprostřední souvislost, avšak v žádném případě nebylo o těchto stavebních objektech žalovaným závazně rozhodnuto v přezkoumávaných správních rozhodnutích. Na základě přezkoumávaných správních rozhodnutí tedy v žádném případě nebude moci stavebník (vedlejší účastník) provádět jakoukoli stavbu na pozemcích stěžovatele. Nejvyšší správní soud dále postupně vypořádal v bodech 30 až 39 svého rozsudku jednotlivé kasační námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je zákonný a kasační stížnost stěžovatele je nedůvodná.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve vymezuje čtyři základní otázky, na které si také sám v ústavní stížnosti odpovídá. Otázky zní: Proč zatím nedošlo k uzavření kupní smlouvy, ač je stěžovatel vlastníkem posledního dosud nevykoupeného pozemku, bez kterého dálnice nebude funkční? Proč dosud nedošlo k vyvlastnění předmětného pozemku? Proč došlo k rozdělení jednoho stavebního řízení? Jaká projektová dokumentace je podkladem pro meritorní rozhodnutí v tomto stavebním řízení? Na takto vymezeném stavu věci stěžovatel vysvětluje ústavněprávní rozměr (přesah) kauzy a namítá jednak porušení principu, dle něhož správní orgán může uplatňovat státní moc v mezích a způsoby, které stanoví zákon, za druhé nerovné zacházení a upřené právo na spravedlivý proces a též konečně poškozování majetkových práv stěžovatele. Argumentace stěžovatele pak lze shrnout tak, že správní soudy se nijak nevypořádaly s tím, že pozemky stěžovatele jsou pro stavbu dálnici nepostradatelné, ale především s tím, že již dříve byl stěžovatel na svých právech dotčen a že tento stav nadále trvá. Stěžovatel je totiž už nyní dlouhodobě zbaven možnosti s pozemky právně nakládat, což se konkrétně projevilo v tom, že nemohl uspořádat své rodinné majetkové poměry. Zahájené vyvlastňovací řízení mu zabránilo tak učinit i v tomto případě. Tím, že vedlejší účastník svévolně rozdělil jedno stavební řízení na několik řízení dalších (a Ministerstvo dopravy nezjednalo nápravu), je stěžovatel nucen vynakládat další prostředky (především za kvalifikované právní služby) i čas na sledování průběhu těchto řízení ("aby mu neutekly lhůty"), neboť o jejich zahájení nebývá obvykle informován přímo, nýbrž vyhláškou. Při správném a standardním postupu by přitom mělo být ohledně dálnice vedeno jen řízení jedno, a to před Ministerstvem dopravy a mělo by být doručováno do datové schránky stěžovatele, popř. jeho advokátky, nikoliv veřejnou vyhláškou. Stěžovatel konstatuje, že dělení předmětné stavby dálnice na několik dílčích úseků, jež nemá žádné hospodářské, stavební, ekologické či jiné rozumné opodstatnění, umožnil vedlejšímu účastníkovi nezákonné jednání, v důsledku něhož již státu i stěžovateli vznikla škoda a její rozsah hodlá vedlejší účastník dále navyšovat.

III.

Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či jemu předcházejícím správním řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

11. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a následně soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

12. Stěžovatel se od Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů správních orgánů a posléze správních soudů, a v ústavní stížnosti přitom opakuje tytéž argumenty, se kterými se správní orgány a správní soudy již vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší, neboť jeho úkolem není přezkoumávat věcnou správnost názoru Nejvyššího správního soudu, jak požaduje stěžovatel, ale toliko to, jestli jeho právní názor uvedený v napadeném rozhodnutí extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal. Ústavní soud musí ve shodě s Nejvyšším správním soudem zdůraznit, že ve věci jde o vydané stavební povolení na stavbu "Dálnice D11, stavba 1107 Smiřice - Jaroměř" v rozsahu uvedených 28 stavebních objektů, přičemž argumentace stěžovatele se z velké části s vymezeným předmětem řízení zcela míjí, když stěžovatel opakuje skutkové okolnosti a tvrzení, které s vymezeným předmětem řízení nikterak nesouvisí.

13. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze totiž podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [viz nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud (a předtím i krajský soud) se řádně vypořádal se všemi v tomto směru (v průběhu řízení) vznesenými námitkami stěžovatele, a to dokonce i těmi, které přímo nesouvisely s předmětem řízení. Správní soudy nemusí nutně vypořádávat každý dílčí argument uvedený v žalobě či kasační stížnosti, nýbrž obsah a smysl žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 7 As 126/2013-19). Tato praxe byla aprobována i Ústavním soudem, který uvedl že, "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)]. Tato podmínka byla v napadených rozhodnutích bezezbytku naplněna.

14. Po přezkumu napadených rozhodnutí tak Ústavní soud konstatuje, že správní soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily okolnosti souzené věci, náležitě provedly dokazování, a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry. Zejména Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádal (a to v některých případech dokonce i opakovaně), při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona o urychlení výstavby i stavebního zákona. Nejvyšší správní soud se věcí důsledně zabýval, přičemž na jeho klíčových závěrech, jak jsou mj. shrnuty sub 6 a zejména v bodech 30 až 39 napadeného rozsudku, neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Nejvyšší správní soud své závěry řádně, jasně, rozumně a logicky odůvodnil [viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].

15. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že jestliže se stěžovatel dovolává porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].

16. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru