Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2691/16 #1Usnesení ÚS ze dne 11.10.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Pardubice
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.2691.16.1
Datum podání12.08.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2691/16 ze dne 11. 10. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. N. C., zastoupeného Mgr. Pavlínou Copkovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Ulrichovo nám. 762/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 č. j. 7 Tdo 607/2016-24, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 11. 2015 č. j. 13 To 369/2015-165 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. 8. 2015 č. j. 3 T 77/2015-140, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců, a trest propadnutí věci. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel namítá, že trestní soudy v jeho věci nerespektovaly zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající princip in dubio pro reo. Poukazuje na to, že jeho odsouzení bylo založeno prakticky výhradně na výpovědi poškozeného, která se však podle stěžovatele v průběhu trestního řízení v podstatných ohledech měnila, tvrzení poškozeného nebyla ničím potvrzena, byla nejednotná a místy nelogická. Stěžovatel má oproti tomu za to, že jeho verze událostí byla popisována konzistentně a mohla být potvrzena výpovědí jeho manželky, kterou ovšem trestní soudy odmítly vyslechnout, což jim stěžovatel rovněž vytýká. Stěžovatel dále namítá, že mu okresní soud přičítal k tíži podezření z jiného přečinu nebezpečného vyhrožování, přestože řízení o tomto skutku bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy trestních soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena základní práva nebo svobody účastníka řízení chráněná předpisy ústavního pořádku, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15).

Námitky předložené stěžovatelem představují toliko opakování argumentace uplatňované již v průběhu trestního řízení, se kterou se soudy již vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že nedisponuje oprávněním přezkoumávat dokazování a skutková zjištění vzešlá z trestního řízení, jestliže přitom nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06, II. ÚS 3371/10 či I. ÚS 3175/11).

Je právem a současně povinností trestních soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Při hodnocení důkazů nemůže soud postupovat libovolně, jeho závěry o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být odůvodněny objektivními skutečnostmi zjištěnými soudem a musí být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1089/07 a judikaturu zde uvedenou).

V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by trestní soudy porušily výše uvedené zásady. Nalézací soud si byl vědom, že proti sobě stojí na jedné straně tvrzení stěžovatele a na straně druhé výpověď poškozeného. Jde o důkazní situaci, která bývá u některých trestných činů (mezi něž lze zařadit i trestný čin nebezpečného vyhrožování) poměrně běžná. Ústavní soud v obdobných případech opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11, III. ÚS 1854/10, III. ÚS 722/12, III. ÚS 1310/13 či IV. ÚS 3879/15). Za porušení zásady in dubio pro reo přitom není možné považovat situace, kdy je věrohodnost klíčové usvědčující výpovědi v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodněna, a zároveň je z hlediska procesních zásad vztahujících se k hodnocení důkazů přesvědčivě vysvětleno, proč trestní soud neuvěřil opačnému stanovisku prezentovanému obhajobou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2098/08 a III. ÚS 655/07).

Již nalézací soud v odůvodnění rozebral výpověď poškozeného, přičemž tím vyvrátil některé námitky stěžovatele. Z odůvodnění je patrné, že poškozený popsal nůž, jímž mu stěžovatel vyhrožoval, v podstatných rysech správně, tedy že nedošlo v tomto směru k tak výrazné odchylce od reality, jak uvádí stěžovatel. Nalézací soud dále poukázal na nelogičnost verze skutkového děje předkládaného stěžovatelem, podle níž měl poškozený odejít z domu stěžovatele bez svého psa (pro kterého si přišel), aniž by byl napaden.

Nalézací soud se také vypořádal s námitkou, podle které stěžovatel kvůli zranění pravé ruky nemohl držet nůž tak, jak popsal poškozený (srov. č. l. 4). Ústavní soud k tomu dodává, že tato námitka stěžovatele se dostává do rozporu s jeho vlastní výpovědí učiněnou před soudem, v níž uvedl, že daný nůž používá k řezání kopřiv, takže je evidentně schopen jej účinně uchopit, držet a používat.

Pokud stěžovatel trestním soudům vytýká, že nevyhověly jeho důkazním návrhům a nevyslechly jako svědkyni jeho manželku, musí Ústavní soud připomenout svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence trestního soudu. Ten má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97, I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).

O takový případ se jednalo i v posuzované věci, kdy nalézací soud odmítl vyhovět návrhu obhajoby a vyslechnout manželku stěžovatele, jelikož nebyla u střetu přítomna, a protože byl incident podrobně popsán poškozeným, jehož výpověď byla podpořena věcným důkazem v podobě nože. Není tedy pravdou, jak uvádí stěžovatel, že trestní soudy odmítly důkaz z důvodu rodinného vztahu svědkyně ke stěžovateli.

Ústavní soud musí odmítnout i námitku stěžovatele, že mu okresní soud přičítal k tíži podezření z jiného přečinu nebezpečného vyhrožování, přestože řízení o tomto skutku bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním. Soud totiž v odůvodnění uvedenou skutečnost pouze konstatoval, nijak k ní však dále nepřihlížel a nevyvozoval z ní ani žádný závěr.

Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci neshledal žádný extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými a právními závěry trestních soudů. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně a logicky odůvodněna. Ústavní soud neidentifikoval žádné porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru