Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2691/15 #1Usnesení ÚS ze dne 09.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Hradec Králové
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
trestní stíhání
alkohol a drogy
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2691.15.1
Datum podání03.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 337 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2691/15 ze dne 9. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti A. Z., zastoupeného Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem Praha, Konviktská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 č. j. 3 Tdo 736/2015-22, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2015 č. j. 12 To 71/2015-121 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2014 č. j. 3 T 73/2014-102, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jejich vydáním došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Přečinu se dopustil - stručně řečeno - tím, že ačkoli byl povinen se ve zkušební době v rámci podmíněného zastavení trestního stíhání pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky zdržet řízení všech motorových vozidel, dvakrát v této zkušební době řídil osobní motorové vozidlo pod vlivem alkoholu. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Zároveň byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let a šesti měsíců. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítl Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným usnesením. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

Stěžovatel namítá, že trestní soudy nesprávně hodnotily předložené důkazy. Podle jeho názoru jako jediný usvědčující důkaz soudy vyhodnotily výpověď nyní trestně stíhaných zasahujících policistů, kteří o rozhodných skutečnostech lhali nebo vypovídali tak, že si už přesně nevzpomínají. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že Okresní soud v Hradci Králové neshledal na jeho straně žádné polehčující okolnosti, když stěžovatel uváděl, že k druhému skutku se od začátku přiznal, s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, napomáhal jeho objasnění a svého činu od začátku upřímně lituje. Odvolací soud podle stěžovatele přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně pouze povrchně a své rozhodnutí řádně nezdůvodnil. Stěžovatel také namítá, že zasahující policista Hrachový se k němu choval povýšeně a neadekvátně poté, co zjistil, že stěžovatel je ukrajinský občan.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, výše popsané námitky stěžovatel uplatňoval v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení. Ústavní soud v takových případech již mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli další přezkumné instance v trestním řízení. Ústavní soud není trestním soudům nadřízen a nepřísluší mu tak provádět superrevizi dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94).

K tomu však v projednávaném případě nedošlo. Je právem a současně povinností trestních soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Při hodnocení důkazů nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi zjištěnými soudem a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1089/07 a předchozí judikaturu tam citovanou).

Jak je výše vysvětleno, Ústavní soud není další instancí, která by přezkoumávala skutková zjištění a hodnocení provedených důkazů trestními soudy. Právě to však stěžovatel ve své ústavní stížnosti na Ústavním soudu požaduje, když se snaží prosadit svou verzi, podle které předmětný vůz při prvním skutku řídila spolujezdkyně stěžovatele, přičemž vzhledem k tmavým sklům na oknech automobilu a odrazu venkovních světel nebylo možné vidět, jak si s ní stěžovatel vyměňuje místo. S tímto tvrzením stěžovatele se však vypořádal již odvolací soud, který srozumitelně objasnil důvody, pro které nepovažoval za pravdivé tvrzení stěžovatele, že vozidlo řídila jeho spolujezdkyně, která v době, kdy byla prováděna kontrola, měla ještě nohy na místě spolujezdce. Odvolací soud se též vyjádřil k námitce stěžovatele o trestním stíhání zasahujících policistů, které samo o sobě neznamená, že v dané věci nevypovídali pravdu. Ohledně polehčujících okolností na straně stěžovatele odvolací soud konstatoval, že když byl stěžovatel zadržen při druhém jednání, byl sám a neměl tedy ani možnost tvrdit, že motorové vozidlo neřídil.

Námitkami stěžovatele směřujícími proti hodnocení provedených důkazů se podrobně zabýval ve svém usnesení i Nejvyšší soud. Poukázal mimo jiné na to, že soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, přičemž pečlivě a logicky zdůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu ke stěžovatelem popírané trestné činnosti za prokázané. Z uvedeného vyplývá, že nelze souhlasit s námitkou stěžovatele, že trestní soudy jako jediný usvědčující důkaz vyhodnotily výpověď zasahujících policistů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí naopak vyplývá, že trestní soudy pečlivě objasnily důvody, které je vedly k vydání napadených rozhodnutí a odvolací i dovolací soud se s námitkami stěžovatele pečlivě vypořádaly.

Ústavní soud uzavírá, že v postupu a rozhodování trestních soudů neshledal žádné vady ústavněprávního rozměru, které by mohly být důvodem pro jeho kasační zásah.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru