Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2688/15 #1Nález ÚS ze dne 19.12.2017Koncept "nepoměrných obtíží" určení hodnoty sporu pro rozhodnutí o výši přiznaných nákladů řízení podle advokátního tarifu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně u... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
odůvodnění
žaloba/na určení
nemovitost
Náklady řízení
advokátní tarif
náhrada
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 230/87 SbNU 763
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2688.15.1
Datum vyhlášení09.01.2018
Datum podání03.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 9 odst.4 písm.b, § 9 odst.1, § 9 odst.3 písm.a, § 8

99/1963 Sb., § 80, § 142 odst.1, § 157 odst.2, § 120, § 127


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


K právu úspěšného účastníka řízení na náhradu nákladů řízení je i významně podhodnocený odhad ceny nemovitosti mnohem šetrnější, než když soud na určení ceny zcela rezignuje.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 19. 12. 2017 zrušil IV. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Libora Pošty výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 4 C 641/2008-314 ze dne 14. 1. 2014, výrok I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 323/2014-366 ze dne 23. 10. 2014 v části týkající se nákladů řízení mezi účastníky a výrok II téhož rozsudku, jakož i usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1021/2015-394 ze dne 24. 6. 2015 pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal určení, že předmětné nemovitosti v katastrálním území Smíchov, obec Praha, náležely ke dni 20. 10. 2008 do společného jmění manželů – třetích osob. Obvodní soud v pořadí druhým rozsudkem stěžovateli vyhověl a na nákladech řízení mu přiznal částku 63 050 Kč. Do tohoto výroku se stěžovatel odvolal s tím, že nebylo na místě aplikovat § 9, nýbrž § 8 advokátního tarifu, neboť sporné nemovitosti nebyly neocenitelné či ocenitelné jen s nepoměrnými obtížemi. Stěžovatel se domáhal přiznání nákladů řízení ve výši 1 022 360 Kč. Městský soud korigoval rozhodnutí obvodního soudu jen nepatrným způsobem, v zásadě je jako věcně správné potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele neshledal důvodným.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Jádrem ústavní stížnosti byla aplikovatelnost § 9 advokátního tarifu, přičemž předmět řízení byl penězi ocenitelný a z pohledu stěžovatele nikoli pouze s nepoměrnými obtížemi. Ústavní soud citoval svou bohatou judikaturu vyslovující se k rozhodování o náhradě nákladů řízení a vztahu jednotlivých ustanovení advokátního tarifu (z poslední doby např. nález sp. zn. I. ÚS 269/16) a shrnul, že postup obecných soudů, které upustí od zjištění hodnoty předmětu řízení z důvodu nepoměrných obtíží s tím spojených, je zásadně přípustný. V kontextu daných skutkových okolností však přisvědčil stěžovateli, že v jeho případě se o nepoměrné obtíže nejednalo.

Stěžovatel již před vynesením prvního rozsudku ve věci v roce 2011 avizoval, v jaké výši uplatňuje nárok na náhradu nákladů řízení a za tím účelem předložil odhad ceny nemovitostí vypracovaný realitní kanceláří. Po celou dobu řízení byl stěžovatel aktivní a opakovaně se domáhal určení odměny podle § 8 advokátního tarifu. Obecné soudy si tedy měly být vědomy skutečnosti, že otázku nákladů řízení bude nutno vyřešit, a měly tomu přizpůsobit svůj postup. Časového prostoru ke znaleckému ocenění předmětných nemovitostí byl v mezidobí do vydání druhého meritorního rozsudku nalézacího soudu dostatek.

Pojem „nepoměrné obtíže“ z pohledu Ústavního soudu implicitně předpokládá proporcionální poměřování mezi úsilím vynaloženým na zjištění hodnoty předmětu sporu a významem, který takové zjištění pro průběh sporu má. Z toho plyne, že čím větší je disproporce mezi odměnou určenou podle § 8 a § 9 advokátního tarifu, tím spíše lze tolerovat jisté časové a finanční náklady vynaložené na ocenění předmětu sporu.

Ústavní soud se vyjádřil i k nutnosti ocenění nemovitosti na úrovni znaleckého zkoumání. Ačkoli takový způsob je nepochybně nejpřesnější, nejedná se o způsob jediný a soud může s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu vycházet i z jiných důkazů, shledá-li je hodnověrnými. Zejména pak za situace, kdy ostatní účastníci řízení tyto důkazy nerozporují. Zatímco nepodložený odhad ceny nemovitosti ze strany účastníka řízení se může realitě vzdalovat v řádu desítek procent, stanovisko realitní kanceláře se skutečnosti může přibližovat poměrně přesně. Obecným soudům nadto nic nebrání údaj předložený účastníkem řízení dále dle vlastní úvahy korigovat. Přibližný odhad ceny nemovitosti u věcí s vysokou hodnotou odpovídá základnímu principu vyjádřenému v § 8 advokátního tarifu, podle kterého by se odměna advokáta u sporů s ocenitelným předmětem řízení měla od této ceny odvíjet, mnohem lépe.

Obiter dictum se Ústavní soud vyjádřil k nevhodnosti aktuální úpravy advokátního tarifu, která do značné míry neodpovídá potřebám soudní praxe, neboť má v sobě zabudován silný prvek nahodilosti, když se výše nákladů diametrálně liší v závislosti na tom, zda se v soudním spise nachází ověřitelný údaj o ceně sporných nemovitostí. Legislativním orgánům proto předložil k úvaze myšlenku opustit koncept „nepoměrných obtíží“ a aplikovat ve všech případech bez rozdílu ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Tomáš Lichovník. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017

N 230/87 SbNU 763

Koncept "nepoměrných obtíží" určení hodnoty sporu pro rozhodnutí o výši přiznaných nákladů řízení podle advokátního tarifu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 19. prosince 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 ve věci ústavní stížnosti Libora Pošty, zastoupeného JUDr. Alenou Blanickou, advokátkou, se sídlem Vinohradská 77, Praha 2, proti výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 4 C 641/2008-314 ze dne 14. ledna 2014, části výroku I a výroku II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 323/2014-366 ze dne 23. října 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1021/2015-394 ze dne 24. června 2015, vydaným v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Mgr. Jitky Vlčkové, zastoupené JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem, se sídlem Zbraslavské nám. 458, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Výrokem II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 4 C 641/2008-314 ze dne 14. ledna 2014, výrokem I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 323/2014-366 ze dne 23. října 2014 v části týkající se nákladů řízení mezi účastníky a výrokem II téhož rozsudku, jakož i usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1021/2015-394 ze dne 24. června 2015 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Uvedená rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a dále právo na legitimní očekávání dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z přiloženého spisového materiálu vyplývá, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě stěžovatele proti žalovaným Václavu Poštovi a Mgr. Jitce Vlčkové (dále jen "vedlejší účastnice", oba žalovaní jako "vedlejší účastníci"), jejímž prostřednictvím se domáhal určení, že dům č. p. X nacházející se na pozemku p. č. Y, dále pozemek p. č. Y, zastavěná plocha a nádvoří, pozemek p. č. Z1, zahrada, a pozemek p. č. Z2, ostatní plocha, vše v k. ú. Smíchov, zapsané u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha na LV č. XX, náležely ke dni úmrtí paní Marie Poštové do společného jmění manželů Marie Poštové a vedlejšího účastníka - Václava Pošty.

3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též "obvodní soud") rozsudkem č. j. 4 C 641/2008-314 ze dne 14. ledna 2014, v pořadí již druhým, žalobě stěžovatele vyhověl (výrok I) a vedlejším účastníkům uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili jednak náklady řízení stěžovatele v částce 63 050 Kč (výrok II) a jednak i plnou náhradu nákladů státu, jejichž výše bude stanovena samostatným usnesením (výrok III). V souvislosti s druhým výrokem svého rozsudku obvodní soud nepřisvědčil návrhu zástupkyně stěžovatele, která požadovala na náhradě nákladů řízení částku 1 022 360 Kč, při jejímž určení vycházela z hodnoty sporných nemovitostí. Obvodní soud se naopak opřel o ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. ledna 2013, maje za to, že v případě řízení o určovací žalobě týkající se nemovitosti se za tarifní hodnotu považuje částka ve výši 50 000 Kč, a to bez ohledu na konkrétní cenu nemovitostí.

4. K odvolání účastníků řízení Městský soud v Praze (dále též "městský soud") rozsudkem č. j. 70 Co 323/2014-366 ze dne 23. října 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, ovšem s výjimkou jeho výroku o nákladech řízení mezi účastníky, který změnil tak, že jejich výše činí 64 050 Kč (výrok I). Vedlejší účastníky dále zavázal, aby společně a nerozdílně stěžovateli uhradili na nákladech odvolacího řízení částku 6 800 Kč (výrok II). Městský soud korigoval prvoinstanční rozhodnutí jen potud, že napravil početní chybu, jinak se ztotožnil s postupem nalézacího soudu, který při výpočtu nákladů za právní zastoupení stěžovatele aplikoval ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) a § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Odvolací soud poukázal na to, že stěžovatel se v řízení nedomáhal určení vlastního práva či právního vztahu k věci, nýbrž třetích osob, což značilo, že v řízení šlo o určení práva k nemovitosti, jež ve vztahu ke stěžovateli není vyjádřitelné v penězích.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho nákladové části podal stěžovatel posléze dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 1021/2015-394 ze dne 24. června 2015 zamítl (výrok I), přičemž žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II).

6. Nejvyšší soud připustil, že odvolací soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od své konstantní rozhodovací praxe, přesto však neshledal dovolání stěžovatele důvodným. Vědom si novelizace advokátního tarifu provedené vyhláškou č. 486/2012 Sb., která do něj od 1. ledna 2013 včlenila ustanovení § 9 odst. 4 písm. b), i podle něj odlišného právního názoru, který se podává z usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. března 2014 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), Nejvyšší soud setrval na závěrech vyplývajících ze své již dříve ustálené judikatury, reprezentované např. usneseními sp. zn. 30 Cdo 2453/2013 ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2914/2013 ze dne 6. listopadu 2013 a sp. zn. 30 Cdo 449/2014 ze dne 19. února 2014 atd. a odkazující na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. července 2001 (N 100/23 SbNU 23), sp. zn. I. ÚS 712/01 ze dne 15. ledna 2003 (N 6/29 SbNU 41) a sp. zn. IV. ÚS 1332/07 ze dne 23. února 2011 (N 22/60 SbNU 239). V souladu s touto judikaturou je nezbytné primárně vycházet z ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu a výši mimosmluvní odměny ve sporu o určení právního vztahu k nemovitému majetku stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně určovací žalobou dotčené nemovitosti v době započetí právní služby. Teprve v případě, že hodnotu nemovité věci nelze vyjádřit v penězích či tato je zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi, se spor o určení vlastnictví k nemovitosti stává sporem ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, respektive po novelizaci sporem ve smyslu § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, a výše mimosmluvní odměny právního zástupce účastníka se odvíjí z fixní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč. Pojem "nepoměrné obtíže" podle dovolacího soudu znamená, že z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by si vyžádalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění ceny nemovitosti. V projednávané věci měl pak dovolací soud za to, že stěžovatelem předložené "vyjádření nezávislé realitní kanceláře" nelze považovat za odborné posouzení, resp. zjištění hodnoty nemovité věci, a odvolací soud tudíž postupoval správně, pokud přistoupil k aplikaci § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.

7. Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasil, což dal najevo v ústavní stížnosti. Obecné soudy podle něj nerespektovaly kogentní právní úpravu obsaženou v § 8 a 9 advokátního tarifu ani ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jmenovitě nález sp. zn. IV. ÚS 1332/07 ze dne 23. února 2011 nebo nález sp. zn. II. ÚS 2811/08 ze dne 11. června 2009 (N 141/53 SbNU 747), čímž zasáhly do jeho ústavně zaručených práv. Kritice stěžovatel podrobil zejména Nejvyšší soud a jeho názor, že se z obsahu spisu nepodává ověřitelný údaj o ceně předmětných nemovitostí. Stěžovatel připomenul, že již před vynesením prvního rozsudku nalézacího soudu, tj. v roce 2011, předložil stanoviska dvou realitních kanceláří, které odhadovaly cenu nemovitostí v rozmezí 28 až 35 milionů Kč. Ve snaze předejít dalším sporům o cenu nemovitostí odvíjel odměnu svého právního zástupce z částky 30 milionů Kč, jež se pohybovala na samé dolní hranici odhadu realitních kanceláří. Jak stěžovatel poznamenal, proti takto stanovené ceně vedlejší účastníci v průběhu řízení nevznesli jedinou připomínku, z čehož lze dovozovat, že zmiňovaná částka byla jimi akceptována, a soud prvního stupně měl tedy z ní vycházet. Pro případ, že by na straně soudu přece jen přetrvávaly pochybnosti o ocenění předmětu řízení, nic mu potom nebránilo ve vyžádání znaleckého posudku na cenu nemovitostí. V souvislosti s takovým postupem nebylo možno podle stěžovatele hovořit o nepoměrných obtížích. Jednak v dané věci spor probíhal téměř sedm let, přičemž vypracování znaleckého posudku na nemovitosti znalci obvykle zabere 14 až 30 dní. Krom toho považoval stěžovatel rozhodnutí obecných soudů za nespravedlivé s ohledem na diametrální rozdíl, jaký panoval mezi náklady jemu přiznanými, tj. částkou 70 850 Kč, a požadovanými náklady ve výši 1 248 760 Kč (1 135 560 Kč v prvním stupni + 113 200 Kč ve druhém stupni). Pro úplnost stěžovatel dodal, že jemu samotnému v zadání znaleckého posudku bránilo počínání vedlejších účastníků, kteří jej donutili předmětnou nemovitost opustit a neumožnili mu do ní přístup. I tato skutečnost, která potvrzuje šikanózní chování vedlejších účastníků ve vztahu k jeho osobě, měla být podle stěžovatele důvodem pro to, aby mu, jakožto straně od počátku řízení poškozené, soud zajistil ochranu jeho práv, a to v plné míře, tedy i v otázce práva na náhradu nákladů řízení.

II.

8. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k obsahu ústavní stížnosti.

9. Městský soud a Nejvyšší soud v návaznosti na to shodně ve svých podáních odkázaly na odůvodnění jimi vydaných rozhodnutí.

10. Dané možnosti využila také vedlejší účastnice, která prostřednictvím svého právního zástupce sdělila, že považuje ústavní stížnost za opožděnou, případně za částečně nepřípustnou. Podle ní stěžovatel směřoval své dovolání toliko do výroku městského soudu o nákladech odvolacího řízení, kterážto skutečnost má za následek omezenou projednatelnost podané ústavní stížnosti, minimálně je tím vyloučen ústavní přezkum výroku II rozsudku obvodního soudu. Z hlediska věcného vedlejší účastnice označila ústavní stížnost za nedůvodnou, jsouc přesvědčena, že postrádá ústavní rozměr ve smyslu jí citovaných nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. března 2014 (správně: usnesení), sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. března 2006 (N 65/40 SbNU 647), sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. března 2000 (N 33/17 SbNU 235), sp. zn. II. ÚS 2811/08 ze dne 11. června 2009. Dle mínění vedlejší účastnice byla aplikace ustanovení § 9 advokátního tarifu v tomto případě namístě. Zdůraznila, že stěžovatel v průběhu celého řízení adekvátně nedoložil hodnotu nemovitostí, z jeho strany byla předložena pouze "pochybná vyjádření dvou realitních kanceláří" z roku 2011, kterou podpořil účelovou interpretací, že vedlejší účastníci mlčením akceptovali jím tvrzenou hodnotu nemovitostí ve výši 30 mil. Kč. S odkazem na aktuálně účinné znění ustanovení § 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vedlejší účastnice konstatovala, že bylo výlučně na stěžovateli, aby hodnotu věci, od níž nota bene odvozuje nárok na úhradu nákladů řízení ve výši přes jeden milion korun, zjistil znalecky (či alespoň odhadcem), přičemž nekonal-li tak, musí nést v souladu se zásadou vigilantibus iura důsledky tohoto svého procesně liknavého postupu. Pokud stěžovatel uvádí, že byl rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení poškozen, resp. byla prohloubena jeho újma způsobená jednáním vedlejších účastníků, zjevně pomíjí, že institut náhrady nákladů řízení spočívá v procesní rovině a jde v něm o účelnost, nikoliv o reparaci údajně porušených práv. Odhlédnuto od toho, předmětem řízení nebylo porušení práva, nýbrž určení vlastnictví. Vedlejší účastnice odmítla i další argumenty stěžovatele poukazující na délku trvání sporu (7 let) či výši jemu odepřených nákladů, neboť s ohledem na rámec přípustnosti ústavní stížnosti, omezený na náklady odvolacího řízení, nejsou relevantní.

11. Stěžovatel reagoval na vyjádření vedlejší účastnice řízení replikou, v níž se ohradil proti jejímu tvrzení, že dovolání bylo podáno pouze do výroku o nákladech odvolacího řízení, kteréžto označil za nepravdivé a evidentně účelové. Nepřiléhavými na danou věc se mu z valné části jevily i vedlejší účastnicí citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, neboť řešily po skutkové či právní stránce odlišné případy. Dále stěžovatel zopakoval argumentaci obsaženou již v ústavní stížnosti, přičemž zejména akcentoval, že v době, kdy bylo zahájeno dané řízení, tedy dne 11. listopadu 2008, ustálená judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu zastávala názor, že je-li předmětem právního úkonu věc nemovitá, která je penězi ocenitelná, nelze aplikovat ustanovení § 9 odst. 3 advokátního tarifu, nýbrž je nutno postupovat v souladu s § 8 odst. 1 advokátního tarifu a pro účely stanovení nákladů právního zastoupení vycházet z hodnoty věci. Stěžovatel dle svých slov proto legitimně očekával, že bude v jeho případě postupováno obdobně. Nad rámec dříve uplatněných námitek stěžovatel upozornil na skutečnost, že v době zahájení řízení ustanovení § 9 odst. 4 advokátního tarifu, v jeho nynějším znění, nebylo v platnosti. Článek II přechodných ustanovení vyhlášky č. 486/2012 Sb., která zmíněné ustanovení do advokátního tarifu zařadila, přitom stanovuje, že za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší odměna podle advokátního tarifu ve znění účinném do dne nabytí účinnosti této vyhlášky, tedy do 1. ledna 2013. Stran hodnoty nemovitostí, které byly předmětem sporu, stěžovatel doplnil informaci, že v rámci dědického řízení byl zpracován znalecký posudek znalkyně Ing. Blahové, která nemovitosti ocenila na částku 25 mil. Kč s dovětkem, že "obdobné domy se prodávají v těchto místech již několik roků převážně nejméně za ceny mezi 20 až 30 milionů Kč. V roce 2008, kdy doznívala realitní bublina, ještě spíše za poněkud vyšší".

III.

12. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Při té příležitosti si ověřil, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a řádně vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zastává-li vedlejší účastnice v tomto směru jiný názor, nutno podotknout, že jej zakládá na dezinterpretaci stěžovatelova dovolání, která postrádá oporu ve spisovém materiálu.

13. Ústavní soud následně přezkoumal obsah napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu, přičemž dospěl k závěru, že návrh je důvodný.

14. Ústavní soud úvodem připomíná, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Řečené mimo jiné znamená, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje interpretaci a aplikaci podústavního práva provedenou obecnými soudy. Výjimku z této zásady tvoří případy, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu").

15. Výše naznačená východiska jsou významná pro hodnocení postupu a rozhodnutí obecných soudů vydaných v projednávané věci, jimž stěžovatel vytýká, že při výpočtu výše náhrady nákladů řízení použily nesprávné ustanovení advokátního tarifu, čímž mělo dojít k dotčení jeho základních práv.

16. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souvislosti s určením nákladů v řízení úspěšného stěžovatele odkázaly na ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Právní úprava advokátního tarifu ke dni rozhodnutí obvodního soudu (tj. 14. ledna 2014) a městského soudu (tj. 23. října 2014) skutečně obsahovala uvedené ustanovení ve znění: "Částka 50 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech ... uvedených v odstavci 3 písm. a), jde-li o právní vztah k podniku, nemovitosti, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví." Toto znění advokátního tarifu plyne ze změny provedené vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. ledna 2013. Dle jejího přechodného ustanovení (čl. II) platí, že za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle advokátního tarifu ve znění účinném do dne nabytí účinnosti novelizující vyhlášky. Vzhledem k tomu, že řízení v souzené věci bylo zahájeno již dne 18. listopadu 2008, bylo proto povinností obecných soudů při stanovení odměny a náhrady hotových výdajů právní zástupkyně stěžovatele určit, které úkony právní služby byly učiněny přede dnem nabytí účinnosti příslušné změny, tj. před 1. lednem 2013, a ve vztahu k nim pak použít relevantní znění advokátního tarifu. Opačný postup, tedy postup aplikovaný v ústavní stížností napadených rozhodnutích, je v rozporu s advokátním tarifem.

17. Shora popsané pochybení obecných soudů důvod k zásahu Ústavního soudu ovšem nezavdalo. Vyjdeme-li z předpokladu zastávaného Nejvyšším soudem, že předmět řízení byl ocenitelný pouze s nepoměrnými obtížemi, tj. připustíme-li aplikaci § 9 advokátního tarifu na případ stěžovatele, pak obecné soudy měly část odměny za úkony právní služby poskytnuté do 31. prosince 2012 odvíjet z tarifní hodnoty 25 000 Kč dle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, ve znění rozhodném, nikoliv z tarifní hodnoty 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Tím, že stanovily odměnu z vyšší tarifní hodnoty, jednaly fakticky ve prospěch stěžovatele, a tato skutečnost tak sama o sobě nebyla způsobilá konstituovat neoprávněný zásah do jeho ústavně zaručených práv.

18. Jádro ústavní stížnosti nicméně představovalo tvrzení stěžovatele, že postup dle § 9 advokátního tarifu vůbec nepřicházel v úvahu, neboť předmět řízení byl penězi ocenitelný [jak plyne z nálezu sp. zn. IV. ÚS 1332/07 ze dne 23. února 2011 (N 22/60 SbNU 239) nebo nálezu sp. zn. II. ÚS 2811/08 ze dne 11. června 2009 (N 141/53 SbNU 747)], resp. že není pravda, že cenu předmětných nemovitostí bylo možno zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.

19. Pokud jde o prvý z uvedených argumentů, tzn. odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 1332/07 ze dne 23. února 2011 a nález sp. zn. II. ÚS 2811/08 ze dne 11. června 2009, považuje Ústavní soud za nutné poznamenat, že citovaná rozhodnutí nelze posuzovat izolovaně, nýbrž je třeba je vnímat v kontextu posunu, k němuž v mezidobí v judikatuře Ústavního soudu došlo, jakož i v kontextu novelizace znění § 9 advokátního tarifu. Nahlédneme-li na předmětnou problematiku tímto prizmatem a pomineme-li, že napadená rozhodnutí se vyznačovala jistou nejednotností úsudku ohledně ocenitelnosti předmětu řízení (odvolací soud jej nesprávně považoval za neocenitelný), je možno konstatovat, že obecné soudy se při rozhodování o náhradě nákladů řízení opíraly o ustálený výklad dotčených ustanovení advokátního tarifu, který ve své judikatuře aproboval i Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 1125/15 ze dne 14. července 2015). Podle něj § 8 odst. 1 advokátního tarifu stanovuje pravidla pro určení tarifní hodnoty v případě peněžitých plnění a ocenitelných věcí a práv, kdy cenou se rozumí skutečná hodnota věci (nemovitosti) nebo práva vyjádřená cenou v místě a čase obvyklou, zatímco ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu se aplikuje tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Nastane-li taková situace, vychází se (v případě žaloby na určení vlastnictví k nemovité věci) z fixní výše tarifní hodnoty, a to do 31. prosince 2012 podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) a počínaje 1. lednem 2013 [tedy po novelizaci advokátního tarifu provedené vyhláškou č. 486/2012 Sb.] postupuje se podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. K nové právní úpravě, tj. k ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, se pak Ústavní soud vyjádřil ve svých usneseních sp. zn. I. ÚS 83/14, II. ÚS 2084/14, II. ÚS 2639/14, III. ÚS 2383/15, III. ÚS 2563/15 a II. ÚS 3815/16 a naposledy též v nálezu sp. zn. I. ÚS 269/16 ze dne 17. října 2017 (N 187/87 SbNU 71). Dovodil přitom, že se jedná o ustanovení speciální k § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, přičemž jeho text počítá s aplikací ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (jež vytrženo z kontextu stále hovoří pouze o neocenitelné věci, resp. neocenitelném plnění) i ve vztahu k věcem ocenitelným - např. ve vztahu k nemovitostem, které jsou v tomto ustanovení explicitně zmíněny. Ústavní soud proto vyložil, že ve světle této změny podústavního práva již není bez dalšího použitelný dříve vyslovený právní názor obsažený např. v nálezech sp. zn. II. ÚS 598/2000 a sp. zn. I. ÚS 712/01, v souladu s nímž paušální částka podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu může být považována za tarifní hodnotu ve věcech týkajících se věci či plnění stricto sensu neocenitelných.

20. Lze tudíž shrnout, že postup, kdy obecné soudy upustí od zjištění hodnoty předmětu řízení z důvodu nepoměrných obtíží s tím spojených, je zásadně přípustný. V kontextu skutkových okolností nyní projednávaného případu byl nicméně Ústavní soud nucen přisvědčit stěžovateli, že zde se o nepoměrné obtíže nejednalo.

21. Dovolací soud spatřoval "nepoměrné obtíže" zejména v tom, že zjišťování ceny předmětných nemovitostí by vedlo ke vzniku dalších nákladů a zapříčinilo by prodloužení sporu. Toto odůvodnění však nemůže při bližším zkoumání obstát. Pokud jde o časový aspekt, stěžovatel již před vynesením prvního rozsudku ve věci (v roce 2011) avizoval, v jaké výši uplatňuje nárok na náhradu nákladů řízení a za tímto účelem doložil odhad ceny nemovitostí vypracovaný realitní kanceláří. Obecné soudy se původně hodnotou předmětných nemovitostí nezabývaly, protože se rozhodly stanovit výši odměny advokáta dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Citovaná vyhláška však byla s účinností ke dni 7. května 2013 zrušena, a stalo se tak zřejmým, že výše odměny bude určena dle advokátního tarifu. V danou chvíli probíhalo řízení před soudem prvního stupně, jemuž byla věc vrácena odvolacím soudem k novému projednání. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně vydal, v pořadí druhý, rozsudek až dne 14. ledna 2014, je nasnadě, že již v této fázi řízení existoval dostatečný prostor pro to, aby mohlo dojít ke znaleckému ocenění předmětných nemovitostí. Stejně tak mohl být znalecký posudek zpracován i v průběhu druhého odvolacího řízení. Bez povšimnutí nelze ponechat, že stěžovatel byl po celou dobu řízení aktivní a opakovaně se domáhal určení odměny dle § 8 advokátního tarifu, obecné soudy si tedy měly být vědomy skutečnosti, že otázku nákladů řízení bude nutno vyřešit, a přizpůsobit tomu svůj postup. Je přitom pravděpodobné, že v případě včasného zadání znaleckého posudku by byl vliv na délku soudního řízení buď vůbec žádný, nebo jen minimální.

22. Za zcela zásadní pak Ústavní soud považuje skutečnost, že pojem "nepoměrné" obtíže implicitně předpokládá proporcionální poměřování mezi úsilím vynaloženým na zjištění hodnoty předmětu sporu a významem, který takové zjištění pro průběh sporu má. Jinými slovy řečeno, čím větší je disproporce mezi odměnou určenou dle § 8 advokátního tarifu ve srovnání s odměnou dle § 9 téhož předpisu, tím spíše lze tolerovat jisté časové a finanční náklady vynaložené na ocenění předmětu sporu. V kontextu předmětného řízení, kdy stěžovatelem požadované náklady řízení před soudem prvního stupně činily 1 022 360 Kč oproti reálně přiznaným 64 050 Kč, tedy nebylo bez významu věnovat i této otázce náležitou péči.

23. Je pochopitelně na jedné straně žádoucí, aby obecné soudy nebyly zatěžovány zbytečnými spory o výši nákladů řízení, na straně druhé by však nemělo docházet k situacím, kdy je evidentní, že předmět řízení má vysokou hodnotu, ale jen proto, že tato hodnota nebyla v řízení vyčíslena zcela pregnantně, je při určení výše nákladů řízení postupováno dle ustanovení § 9 advokátního tarifu, odpovídajícího hodnotě mnohonásobně nižší.

24. Ústavnísoud v této souvislosti připomíná, že ačkoliv znalecký posudek představuje nepochybně nejpřesnější způsob stanovení hodnoty předmětu sporu, nejedná se o způsob jediný a soud může, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, vycházet i z jiných důkazů, shledá-li je hodnověrnými. Není tedy vyloučeno, aby soud pro účely ocenění předmětných nemovitostí využil například účastníkem předložené stanovisko realitní kanceláře, a to zejména za situace, kdy ostatní účastníci řízení obsah tohoto stanoviska nerozporují. Obecným soudům nic nebrání ani v tom, aby případně na základě vlastní úvahy údaj uváděný účastníkem dále korigovaly. Takovýto přibližný odhad bude totiž u věcí s vysokou hodnotou lépe odpovídat základnímu principu vyjádřenému v § 8 advokátního tarifu, dle něhož by u sporů, jejichž předmětem jsou věci ocenitelné, měla být odměna advokáta odvozena od jejich ceny. Zatímco v případě "laického" odhadu hodnoty nemovitosti lze předpokládat, že odchylka ve výši odměny advokáta (oproti odměně, která by byla určena znaleckým posudkem) se bude pohybovat nejvýše v řádu několika desítek procent, užitím § 9 advokátního tarifu se odměna deformuje nesrovnatelně výrazněji (v nyní projednávaném případě jde o rozdíl šestnáctinásobku). Jinými slovy řečeno, k právu vítězného účastníka na náhradu nákladů řízení je i významně podhodnocený odhad ceny nemovitosti mnohem šetrnější, než když soud na určení ceny zcela rezignuje.

25. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že pojem nepoměrných obtíží byl obecnýmisoudy v nyní posuzované věci interpretován nepřiměřeně extenzivně, což vyústilo v popření práva stěžovatele na náhradu nákladů řízení ve výši, která mu v souladu s relevantní právní úpravou náležela. Ústavní soud má za to, že se jednalo o zásah natolik závažný, že konstituoval porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

26. Z těchto důvodů Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 4 C 641/2008-314 ze dne 14. ledna 2014, výrok I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 323/2014-366 ze dne 23. října 2014 v části týkající se nákladů řízení mezi účastníky a výrok II téhož rozsudku, jakož i usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1021/2015-394 ze dne 24. června 2015 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

27. Ústavnísoud nad rámec odůvodnění dodává, že si je vědom složité situace obecných soudů, které jsou nuceny aplikovat právní normu, jež do značné míry neodpovídá potřebám soudní praxe. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 269/16 ze dne 17. října 2017 obiter dictum upozornil, že stávající způsob rozhodování o nákladech řízení má v sobě zabudován silný prvek nahodilosti, kdy se výše nákladů diametrálně liší v závislosti na tom, zda se v soudním spise nachází ověřitelný údaj o ceně sporných nemovitostí. Takový stav je nutno hodnotit jako neuspokojivý, neboť v podstatě znemožňuje účastníkům soudního sporu předem odhadnout výši nákladů řízení, kterýžto údaj je nezbytný pro kvalifikované rozhodnutí účastníka, zda soudní spor podstoupí či nikoliv. Ústavní soud rovněž podrobil kritice skutečnost, že odvození výše odměny advokáta od hodnoty sporu nijak nereflektuje obtížnost případu, resp. náročnost poskytované právní služby. Předložil proto k úvaze myšlenku, zda by za těchto okolností nebylo vhodnější, resp. spravedlivější, opustit koncept "nepoměrných obtíží" a aplikovat ve všech případech ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Ústavní soud nyní opět apeluje na Ministerstvo spravedlnosti i obecné soudy a mezi nimi zejména na Nejvyšší soud, aby se tímto problémem zabývaly. Je ovšem nasnadě, že případná změna kritérií pro přiznávání nákladů řízení, mělo-li by k ní dojít cestou judikaturní, by musela být s dostatečným předstihem oznámena účastníkům řízení, aby byl pokud možno minimalizován dopad do sféry jejich legitimních očekávání.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru