Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2687/14 #1Usnesení ÚS ze dne 12.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legiti... více
Věcný rejstříkodůvodnění
kupní smlouva
nemovitost
vlastnické právo/přechod/převod
Obec
zastupitelstvo
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2687.14.1
Datum podání12.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

128/2000 Sb., § 5, § 8


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2687/14 ze dne 12. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Blanky Foppové, zastoupené Mgr. Janem Hraško, advokátem se sídlem Revoluční 123, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014 č. j. 33 Cdo 3468/2013-263 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec, ze dne 23. 1. 2013 č. j. 36 Co 1/2012-231, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 18. 11. 2011 č. j. 19 C 82/2009-88 ve věci stěžovatelky proti žalovanému Statutárnímu městu Liberec (dále "žalovaný") o určení povinnosti uzavřít dodatek kupní smlouvy rozhodl, že žalovaný je povinen uzavřít se stěžovatelkou dodatek kupní smlouvy, podle níž žalovaný prodává stěžovatelce ideální podíl 254/1000 domu čp. X na v něm identifikované stavební parcele za kupní cenu 79 980 Kč a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec napadeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud poukázal na to, že žalovaný dne 10. 12. 1992 uzavřel se stěžovatelkou kupní smlouvu, ve které prohlásil, že je vlastníkem 746/1000 ideálního podílu domu čp. X spolu se v ní uvedenými nemovitostmi, které jí prodal za vzájemně sjednanou kupní cenu 377 627 Kč; účinky vkladu vlastnického práva nastaly dnem 4. 1. 1993. V kupní smlouvě bylo současně uvedeno, že podle kupní smlouvy ze dne 10. 12. 1990 se vlastnicí bytu č. 3 spolu s 254/1000 vlastnickým podílem na společných částech domu čp. X stala Jana Musilová. Uzavření kupní smlouvy předcházelo zasedání zastupitelstva žalovaného konané dne 27. 10. 1992, na němž podle části zápisu "I bod 8" došlo mimo jiné k projednání prodeje domu (72,03 %). Z obsahu spisu soud dále zjistil, že z (pozdějšího) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 30. 11. 2007 č. j. 35 Co 471/2007-257 vyplynulo, že Jana Musilová není vlastníkem bytové jednotky č. X1 v domě čp. X a podílu na společných částech domu a že vlastníkem (zbývajícího) podílu 254/1000 je žalovaný, který nabyl dům na základě zákona č. 172/1993 Sb. Soud dále ze zápisu žalovaného z 10. zasedání zastupitelstva konaného dne 27. 11. 2008 zjistil, že usnesením č. 208/08 zastupitelstvo nadpoloviční většinou zrušilo původní usnesení zastupitelstva ze dne 27. 10. 1992 č. 48/92 a schválilo prodej podílu 746/1000 budovy čp. X spolu s v něm uvedenými nemovitostmi za původní kupní cenu 377 627 Kč. Důvodem revokace původního usnesení byla skutečnost, že zastupitelstvo dne 27. 10. 1992 sice schválilo prodej nemovitosti (domu a pozemků) podle vyhlášky č. 316/1990 Sb., když komise pro prodej nemovitostí (dále jen "komise") pro jednání zastupitelstva předložila podklad pro prodej domu pouze v rozsahu 72,03 % (tj. 746/1000 ideálního podílu na domě; to s ohledem na 254/1000 vlastnického podílu Jany Musilové). Pouze v tomto rozsahu pak žalovaný zastoupený starostou města uzavřel se stěžovatelkou kupní smlouvu na základě výpisu z katastru nemovitostí, když si (s ohledem na teprve pozdější rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 30. 11. 2007 č. j. 35 Co 471/2007-257) nebyl a nemohl být vědom skutečnosti, že je vlastníkem celé nemovitosti. Odvolací soud proto uvedl, že revokační usnesení zastupitelstva žalovaného ze dne 27. 11. 2008 uvedlo do souladu tehdy existující právní vztahy k domu čp. X s návrhem komise.

Odvolací soud při posuzování závaznosti úkonů obce zdůraznil, že je třeba vycházet z § 36 zákona č. 367/1990 Sb., zákon o obecním zřízení (zákon o obcích; dále jen "zákon č. 367/1990 Sb."), podle něhož je rozhodování o majetkoprávních úkonech obce, tj. v souzené věci rozhodování o prodeji obytného domu čp. X, které náleží do samostatné působnosti obce, výlučně vyhrazeno obecnímu zastupitelstvu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. R 33 Odo 720/2005, 30 Cdo 3049/2007 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 721/2000). Usnesení obecního zastupitelstva představuje materiálně právní podmínku pro vyjádření vůle obce, jež se však stává navenek perfektní teprve podpisem příslušné smlouvy starostou. Starosta tedy sice zastupuje obec navenek, avšak nemá povahu statutárního orgánu a nemůže sám vytvářet vůli obce. Tu pouze projevuje a sděluje navenek (srov. citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn 30 Cdo 3049/2007). Krajský soud dále poukázal na to, že stejným postupem je možné vůli obce a následné právní úkony měnit nebo rušit (revokovat) a v souvislosti s prodejem majetku v privatizaci připomněl např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 720/2005. Odvolací soud proto konstatoval, že zastupitelstvo žalovaného usnesením ze dne 27. 11. 2008 právně účinným a zákonu odpovídajícím způsobem rozhodlo o prodeji pouze části domu čp. X (ideálního podílu 746/1000) realizovaného kupní smlouvou uzavřenou dne 10. 12. 1992, jejíž obsah nebyl způsobem předvídaným zákonem, a to ani novým zákonem o obcích (tj. zákonem č. 128/200 Sb.), změněn. Nový zákon o obcích ostatně v ustanoveních § 5 a § 8 obsahuje stejné principy tvorby vůle obce jako v dříve platném zákoně č. 367/1990 Sb. Krajský soud uzavřel, že podmínka prodeje zbylých 254/1000 domu čp. X, tj. schválení zastupitelstvem obce, nebyla naplněna a navíc, že povinnost obce uzavřít se stěžovatelkou dodatek kupní smlouvy na odprodej této zbylé části nezakládá žádné ustanovení zákona ani rozhodnutí obce.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl z důvodu nepřípustnosti, neboť odvolací soud zpochybněnou právní otázku vyřešil v souladu s jeho konstantní judikaturou. Dovolací soud konkrétně poukázal na to, že závěr krajského soudu, podle něhož zastupitelstvo žalovaného bylo oprávněno změnit své rozhodnutí ze dne 27. 10. 1992, odpovídá početné judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, 33 Odo 720/2005, 26 Cdo 1829/2002). Projevil-li v souzené věci žalovaný pouze úmysl prodat stěžovatelce celou nemovitost, ale právně účinným způsobem se nezavázal k prodeji sporného spoluvlastnického podílu, pak bylo na jeho svobodném uvážení úmysl změnit a vlastnické právo k tomuto podílu nepřevést, a to bez ohledu, že ve zbytku byl prodej již uskutečněn (srov. též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4055/2010). Ke stěžovatelčině argumentaci, že zastupitelstvo žalovaného nebylo oprávněno své usnesení o prodeji nemovitosti ze dne 27. 10. 1992 změnit, bylo-li již částečně (podpisem kupní smlouvy ze dne 10. 12. 1992 primátorem a vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí) vykonáno, dovolací soud považuje za podstatné připomenout, že k převodu sporného spoluvlastnického podílu se žalovaný právně účinným způsobem nezavázal. Nejvyšší soud ke stěžovatelčině námitce týkající se překvapivého (nepředvídatelného) rozhodnutí odvolacího soudu uvedl, že nepředstavuje uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

III.

V ústavní stížnosti se stěžovatelka v prvé řadě domnívá, že Nejvyšší soud nesprávně a opačně aplikoval vlastní předchozí rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3049/07 a usnesení sp. zn. 22 Cdo 4055/2010, které potvrzují nedotknutelnost usnesení zastupitelstva žalovaného ze dne 27. 10. 1992, jímž dalo najevo záměr prodat nemovitost, určilo cenu, kupujícího, zatímco revokační usnesení zastupitelstva žalovaného ze dne 27. 11. 2008 nepřípustně vyjmulo a zrušilo jednu položku usnesení zastupitelstva žalovaného č. 48/92, bod I/8 ze dne 27. 10. 1992. Podle stěžovatelky tedy odvolací soud nesprávně posuzoval věc z hlediska práva žalovaného rozhodovat o nakládání se svým majetkem a pominul, že již byl učiněn projev vůle prodat celý dům s pozemky a podstatná část této vůle, tj. 746/1000 domu a další nemovitosti byla uzavřením kupní smlouvy uvedena ve stav perfektní a změna vlastnictví zapsána v katastru nemovitostí. Stěžovatelka se konečně domnívá, že odvolací soud vydal v dovoláním napadeném rozhodnutí tzv. překvapivé (nepředvídatelné) rozhodnutí, když v prvním ze svých rozhodnutí ve věci (ze dne 31. 8. 2011 č. j. 36 Co 67/2011-82) uvedl, že "dává za pravdu žalobkyni a zaujímá právní názor, že odpadla překážka bránící převodu zbytku podílu na domě žalobkyni podle původního usnesení zastupitelstva").

IV.

Dosavadní průběh řízení, obsah soudního spisu, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu seznal procesní postup civilních soudů, přesvědčil se o průběhu dokazování a konstatuje, že závěry odvolacího i dovolacího soudu nelze považovat za mechanické, neboť v obou napadených rozhodnutích zřetelně specifikovaly a průkazně vysvětlily důvody pro přijetí napadených rozhodnutí. Pouhá polemika stěžovatelky se závěry zastávanými těmito soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. Z pohledu oběma soudy uvedených jasných a jednoznačných konstatování se argumentace stěžovatelky nutně jeví jako lichá. Ústavní soud musí konstatovat, že stěžovatelka posouzení věci ze strany civilních soudů (v určitém smyslu) ignoruje. O tom konec konců vypovídá její opakující se argumentace, která obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody a početnou relevantní judikaturu, jež vedla oba civilní soudy k jejich rozhodnutí. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že stěžovatelka uvádí důvody, které byly jasně a argumentačně důkladně vypořádány těmito soudy.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, i Nejvyšší soud dostatečně zřetelně vysvětlily důvody pro jejich právní závěry v souzené věci. Ústavní soud nemůže současně souhlasit s domněnkou stěžovatelky, že dovolací soud nesprávně a opačně aplikoval vlastní předchozí rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3049/07 a 22 Cdo 4055/2010 (ale např. také rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3049/2007), z nichž naopak jasně a jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí zastupitelstva je vnitřním aktem obce, nepředstavuje právní úkon jako projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv nebo povinností a navenek nemá právní účinky; ty má teprve projev vůle starosty. Proto ani nelze souhlasit se stěžovatelčiným názorem, že usnesením zastupitelstva žalovaného ze dne 27. 10. 1992 (č. 48/92, bod I/8) již byl učiněn projev vůle prodat celý dům s pozemky. Ústavní soud musí v této souvislosti uvést i v judikatuře (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4055/2010) připomínaný závěr, že i v případě, kdy žalovaná pouze projevila úmysl pozemky prodat, avšak právně účinným způsobem se k prodeji nezavázala, pak bylo na jejím svobodném uvážení úmysl změnit a vlastnické právo nepřevést. Ústavní soud musí s ohledem na předmětnou argumentaci připomenout vlastní jasnou a konzistentní judikaturu týkající se ochrany majetku obce i tvorby a projevu vůle obce (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 576/2000, III. ÚS 721/2000, II. ÚS 87/04), která jednoznačně vypovídá o ústavní korektnosti uváděné (a další) judikatury civilních soudů. Nejnověji tuto judikaturu připomíná nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 2574/14, na nějž lze v podrobnostech dále odkázat.

Ústavní soud dále uvádí, že z obsahu spisu vyplývá, že nejen podle části "I bod 8" citovaného zápisu z usnesení zastupitelstva žalované ze dne 27. 10. 1992 došlo mimo jiné k projednání prodeje domu [s tam uváděným procentem podílu (pouze) ve výši 72,03 %], ale také z materiálu komise rady pro prodej nemovitostí pro jednání zastupitelstva, která jako návrh schválila prodej domu čp. X pouze v uvedeném procentním rozsahu (72,03 %), resp. v rozsahu 746/1000 ideálního podílu a navíc také z výpisu z katastru nemovitostí plynul pro starostu žalovaného imperativ uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu smlouvu v uvedeném rozsahu. Navíc současně s ohledem na to, že si žalovaný nemohl být vědom skutečnosti, že je vlastníkem celé nemovitosti a tedy, že ani nemohl na stěžovatelku převést více práv, než sám měl (nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet), nedošlo nejen k porušení (původního i nyní platného zákona o obcích) a nemohlo být ani zasaženo do stěžovatelkou tvrzeného vlastnického práva ke zbývající části nemovitosti ve výši podílu 254/1000.

Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce ani v její argumentaci týkající se toho, že napadený rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím nepředvídatelným, když nejen judikatura civilních soudů, ale také Ústavního soudu samotného je v těchto a obdobných věcech konstantní a dostatečně známa. Současně také nemůže akceptovat tvrzení o překvapivosti tohoto rozhodnutí, které právě s ohledem na skutečnost, že vlastnictví žalovaného bylo na základě (pozdějšího) rozsudku Krajského osudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 30. 11. 2007 č. j. 35 Co 471/2007-257 postaveno (ve vztahu ke zbývajícímu podílu 254/1000) na jisto a odvolací soud rozhodl o odvolání žalovaného, když vycházel z toho, že žalovaný neučinil kroky vyžadované zákonem o obcích ke změně vlastnických vztahů. Konec konců povinnost takové kroky učinit nemá a soud s ohledem na citovanou judikaturu nenašel ani jiný důvod, jež by jej k takovému postupu měl vést. Oba soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí podaly z hlediska rozsahu adekvátní a současně přehledný právní rozbor souzené věci, který jen potvrdil soudní praxi, která nemohla být ani pro stěžovatelku neočekávatelnou, a to zvláště v podmínkách zmíněné judikaturní dostatečnosti a přehlednosti, na níž oba soudy také odkazovaly (srov. výše).

Ústavní soud konečně dodává, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14).

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud v souladu s ustanovením § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu neshledal ani důvod pro rozhodnutí o náhradě nákladů zastoupení ve prospěch stěžovatelky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru