Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2684/10 #1Usnesení ÚS ze dne 23.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Ochrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2684.10.1
Datum podání15.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 11

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2684/10 ze dne 23. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. V. H., zastoupeného JUDr. Zdenkou Jurákovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Teplicích, K. Čapka 16, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010 č. j. 1 Co 394/2009-238, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na zachování lidské důstojnosti‚ osobní cti‚ dobré pověsti a ochrany jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti a jak plyne z připojeného spisového materiálu, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010 č. j. 1 Co 394/2009-238 byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 6. 2009 č. j. 34 C 8/2003-208, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na ochranu osobnosti. Odvolací soud ke stěžovatelovu odvolání změnil pouze výrok VI. rozsudku nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel se předmětnou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil D. M. (první vedlejší účastnice) a společnosti CET 21, s. r. o. (druhá vedlejší účastnice) poskytnout stěžovateli omluvu formou dopisů a prohlášení v pořadu TV Nova Občanské judo a dále též zaplacení finanční satisfakce ze strany obou vedlejších účastnic po 200.000,- Kč, a to vzhledem k odvysílání reportáže v pořadu TV Nova Občanské judo se zveřejněním nepravdivých a stěžovatele poškozujících údajů. Ty se dotýkaly zejména zpochybňování odborných předpokladů stěžovatele pro výkon jeho zaměstnání s ohledem na tvrzení první vedlejší účastnice v daném pořadu, že stěžovatel nesplňuje požadavek povinného osvědčení o zvláštní odborné způsobilosti na úseku stavebního řádu a vyvlastnění pozemků. Předmětné osvědčení přitom bylo stěžovateli vystaveno dne 12. 12. 2001, tedy před odvysíláním daného pořadu v lednu 2002, byť stěžovatel připouští, že učiněné prohlášení první vedlejší účastnice, jež byla účastnicí správního řízení o kolaudaci domu před stavebním odborem magistrátu Ústí nad Labem, jehož je stěžovatel od března 1997 vedoucím, bylo natočeno ještě před 12. 12. 2001.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a napadenému rozhodnutí vytýká, že v pestrosti jiných údajů v něm odvolací soud dospěl k závěru, že předmětný výrok není neoprávněným zásahem do osobnostních práv stěžovatele a nemůže tedy způsobit odpovědnost tak, jak má na mysli ustanovení § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Na podporu své argumentace uvádí stěžovatel nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 15/95 a poukazuje na objektivní odpovědnost vedlejších účastnic za zásah do jeho osobnostních práv. Porušení svého práva na spravedlivý proces pak stěžovatel spatřuje v tom, že obecný soud neprovedl hodnocení důkazů tak, jak ukládá uvedený § 11 o. z. V závěru ústavní stížnosti proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil.

II.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 34 C 8/2003 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem.

5. Oba obecné soudy ve svém vyjádření pouze odkázaly na odůvodnění obsažená v jejich rozhodnutích ze dne 23. 3. 2010 a 15. 6. 2009.

6. Shora uvedená vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.

III.

7. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, které nedovodily neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele. Stěžovatel uplatňuje přitom v ústavní stížnosti stejnou argumentaci, s níž se již oba obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Ústavní stížnost však není a nemůže být zvláštní opravnou instancí proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Nezabývá se proto eventuálním porušením "běžných" práv chráněných podústavním právem, není povolán k přezkumu správnosti aplikace tohoto práva a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Ústavní soud v tomto směru připomíná, že výklad a aplikace předpisů "jednoduchého" práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován.

8. Ústavní soud posoudil ústavnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska argumentů uváděných stěžovatelem v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že obecné soudy na základě dostatečných skutkových zjištění zhodnotily všechny provedené důkazy a učinily právní závěry, které náležitě odůvodnily. Ve svých rozhodnutích obecné soudy obou stupňů neshledaly, že by předmětným výrokem první vedlejší účastnice v daném televizním pořadu došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele. Na základě stěžovatelem podaného odvolání se odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozsudku po přezkoumání řízení před soudem prvního stupně a jím vydaného rozsudku ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu a podrobně a srozumitelně se vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné, aby jím uvedenou argumentaci opakoval a pouze na ni pro stručnost odkazuje.

9. V posuzované věci se jedná výlučně o aplikaci podústavního práva, která je zcela v kompetenci obecných soudů. Stěžovatelova tvrzení, uvedená v řízení před obecnými soudy a nyní opakovaná v ústavní stížnosti, ji neposunují do ústavně právní roviny a sama ústavní stížnost postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Taktéž stěžovatelova argumentace nálezem sp. zn I. ÚS 15/95 není případná, neboť uvedený nález se týká zcela odlišné problematiky nezajištění pracovního povolení pro práci v zahraničí s důsledky do osobního a pracovního života. Objektivní odpovědnost, kterou stěžovatel rovněž zmiňuje v ústavní stížnosti, je třeba vztahovat k možnému zásahu do osobnostní sféry, jenž však nebyl obecnými soudy shledán. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření práva na spravedlivý proces.

10. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nic, co by svědčilo o porušení stěžovatelem tvrzených základních práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru