Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 268/98Usnesení ÚS ze dne 26.10.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
rozhodné období
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.268.98
Datum podání09.06.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

100/1945 Sb., čl.

87/1991 Sb., § 6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 268/98 ze dne 26. 10. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 268/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti ing. M.V. a L.M., obě zastoupeny doc. JUDr. A.G., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 453/96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelky se svou ústavní stížností domáhají zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 1994, čj. 16 Co 265/93-89 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 5. 1993, čj. 7 C 104/92-37. V odůvodnění ústavní stížnosti uvádějí, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 shora označeným, byla zamítnuta v plném rozsahu jejich žaloba, kterou se ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. domáhaly, aby S., a.s., byla uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí zapsaných v knihovní vložce č. 119 pozemkové knihy pro k.ú. S., a to pozemku čp. 63/7 se skladem a dvorem, 63/12 s dvorem, 142 - stavební pozemek s obytným domem čp. 112, 143 - stavební pozemek s obytným domem čp. 113, 144 - stavební pozemek s obytným domem čp. 114, 145 - s budovou skladiště, 146 - stavební s tovární budovou, 59/2 - vjezd do závodu, 57/3 - vjezd do závodu a č. 63/41 - zahrada, a to s odůvodněním, že soud měl za prokázáno, že ke znárodnění předmětných nemovitostí došlo podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. mimo rozhodné období vymezené v zákoně o mimosoudních rehabilitacích. Soud sice připustil, že pro znárodnění předmětných nemovitostí byly relevantní vyhlášky ministra průmyslu z 27. 12. 1945, 7. 3. 1946

2 IV. ÚS 268/98

a 10. 7. 1949, přičemž rozsah znárodnění byl dále upřesňován výměry příslušného ministerstva v rozhodném období, avšak zaujal stanovisko, že majetková podstata firmy přešla do vlastnictví státu mimo rozhodné období, neboť zmíněné výměry neměly podle jeho názoru pro přechod vlastnického práva význam. Současně soud dospěl k závěru, že i obytné domy čp. 112, 113, 114 společně s parcelami č. 142, 143, 144 a s pozemkem č. 63/2 k.ú. S., byly součástí podniku a jejich znárodnění bylo v souladu s právními předpisy. Stěžovatelky, jak uvádí s ohledem na přesvědčivost odůvodnění tohoto rozsudku, jakož i na skutečnosti sdělované v médiích několika advokáty, kteří je odmítli zastupovat, i s ohledem na stanovisko Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR ze dne 15. 4. 1992 a náklady právního zastoupení, po delším váhání ustoupily od původního záměru odvolat se proti uvedenému rozsudku v plném rozsahu a odvolání podaly v rozsahu zúženém jen na obytné domy s příslušnými parcelami a zahradou. Odvolací soud zaměřil svůj postup v odvolacím řízení ve smyslu § 212 odst. 1 a 2 o.s.ř. na přezkoumání napadeného rozhodnutí jen v rozsahu, který se podával z mezí odvolání a změněného žalobního návrhu. Odvolacímu soudu však již mělo být v té době známo, že v obdobné záležitosti judikoval Ústavní soud nálezem ze dne 28. 4. 1994, sp. zn. III. ÚS 114/93, tak že co do vymezení znárodňované majetkové podstaty jsou relevantní rovněž výměry příslušného ministra, kterými byl teprve znárodňovací proces ukončen. Odvolací soud tedy podle stěžovatelek v rozporu s tímto nálezem a v rozporu s § 212 odst. 1 písm. b) o.s.ř. rozhodl tak, že sice změnil napadený rozsudek a převážně vyhověl odvolání, aniž by se však napadeným rozsudkem zabýval v plném rozsahu. S., a.s., podaly proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR ve věci bez jednání a po tříleté prodlevě rozsudkem ze dne 24. 2. 1998 tak, že dovolání zamítl. V odůvodnění svého rozsudku poukázal na výše uvedený nález ústavního soudu, a v této souvislosti dospěl k závěru, že v dané věci došlo ke znárodnění v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, jak to má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Konstatoval, že podnik právních předchůdců stěžovatele (tedy i celý původní předmět sporu ve smyslu žaloby) byl prohlášen jako znárodněný ve shodě s dekretem č. 100/1945 Sb. v období před 25. 2. 1948, ale co do rozsahu tohoto znárodnění bylo vymezení znárodněné majetkové podstaty provedeno až výměrem Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu ze dne 16. 5. 1955, čj. 7.298/1955-302-5, v rozhodném období podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a konstatoval dále, že v daném případě byl uvedený výměr podepsán v zastoupení ministra a nikoliv ministrem samotným, což je třeba posuzovat jako postup, odporující tehdy platným právním předpisům, nicméně přes konstataci těchto skutečností neshledal dovolací soud výsledný závěr rozsudku odvolacího soudu nesprávným. Uvedeným rozsudkem tak podle stěžovatelek došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv, a to konkrétně do práv zaručovaných čl. 36, čl. 11 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR. Mají za to, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR je možná z hlediska formálně právně chápané legality v pořádku, avšak z hlediska ústavních norem a principů, z hlediska materiálního pojetí soudobého právního státu je neústavní. Stěžovatelky se domnívají, že ústavní soud, který při svém rozhodování není vázán běžnými zákony a vychází z ústavních norem a obecných právních principů, je jedinou soudní instancí v České republice, která může poskytnout účinnou právní ochranu porušeným uvedeným základním právům. Vycházejí z názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 156/95, ze dne 14. 2. 1996, ve kterém je uvedeno, že obecné soudy jsou per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu dle § 226 o.s.ř., a ne toliko podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR. Měl tedy již Městský soud v Praze přihlédnout k v době jeho rozhodování již publikovanému nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 114/93. Pokud by se tak stalo, výše popsaná paradoxní situace by nenastala, k ochraně vlastnického práva stěžovatelek by ve smyslu nejvlastnějšího účelu soudnictví bylo učiněno zadost. Současně připomínají i to, že

3 IV. ÚS 268/98

zásada jura povit curia musí být chápána i tak, že soud je schopen adekvátně interpretovat zákony. V této souvislosti je také zřejmé, že obecně uznávaná zásada ignorantia legis non excusat nemůže být v daném případě vykládána v neprospěch stěžovatelek, když právě v rozhodování soudů došlo k chybnému uplatnění a výkladu zákonných norem. Stěžovatelky se také dovolávají nálezu, sp. zn. IV. ÚS 34/97, a výkladu základních atributů právního státu tam uvedeného. Uzavírají pak, že Nejvyšší soud ČR, jako nejvyšší instance soudní soustavy, v rozporu se svým posláním a funkcí, ochranu ústavně zaručenému vlastnickému právu navrhovatelek neposkytl. Stěžovatelky vycházejí z toho, že jsou splněny všechny podmínky pro podání ústavní stížnosti, stanovené v § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, včetně dodržení zákonem stanovené lhůty 60 dnů. Upozorňují zároveň na to, že skutečností, která je předmětem ústavní stížnosti, je zásah do ústavně zaručených práv, provedený Nejvyšším soudem ČR, přičemž podle jejich názoru jejich stížnost svým významem podstatně přesahuje jejich zájmy, a proto je namístě in eventum aplikovat § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a k úvaze ponechávají, zda k odstranění popsaného negativního stavu pro futuro není nezbytné postupovat dle ustanovení § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Poté, co se ústavní soud seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 7 C 104/92, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ochranou, kterou ústavní soud poskytuje základním právům, nelze nahrazovat nečinnost osob tvrdících dotčení jejich ústavně zaručených práv, které v řízení před obecnými soudy nevyužily všech zákonných prostředků, jež jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. V posuzované věci je totiž významný fakt, který nemůže přehlížet ani ústavní soud (samozřejmě s výjimkou případů, u nichž jsou splněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), totiž, že stěžovatelky samy, ať již je k tomu vedly důvody jakékoliv, nevyužily práva podat řádný opravný prostředek, který jim příslušel, a odvolání proti rozsudku soudu 1. stupně v potřebném rozsahu nepodaly, a ani v průběhu odvolacího řízení jeho předmět nerozšířily. Především však nelze pominout, že ústavní stížností je napadeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydané v dovolacím řízení, v němž byly stěžovatelky zcela úspěšné, a které bylo zahájeno z podnětu dovolání protistrany a přezkumná činnost dovolacího soudu tak byla ze zákona omezena rozsahem tohoto protistranou podaného dovolání. Za této situace dovolacímu soudu nelze vytýkat porušení práva stěžovatelek na soudní ochranu zaručovaného čl. 36 a násl. Listiny, ani čl. 90 Ústavy ČR. Protiústavnost v postupu Nejvyššího soudu ČR nebyla shledána ani v poměru k právům, zaručovaným čl. 38 odst. 2 Listiny. Nejvyšší soud ČR využil možnosti dané mu zákonem - ustanovením § 243a odst. 1 o.s.ř., které umožňuje dovolacímu soudu rozhodovat bez jednání, přitom ústavní soud za stavu, kdy dovolacímu jednání předchází veřejná jednání před soudy dvou stupňů, nepovažuje tento zákonem stanovený postup za odporující čl. 38 odst. 2 Listiny. Jediné, co lze Nejvyššímu soudu ČR vytýkat je to, že jeho rozhodnutí bylo možno vydat v kratší době, přesto však délku trvání dovolacího řízení nelze považovat za nepřiměřenou z pohledu uvedeného článku s ohledem na dobu, jež si vyžádalo počáteční odstraňování formálních vad dovolání. K tvrzenému porušení čl. 11 Listiny nemohlo pak dojít s ohledem na to, že předmětem posuzování obecných soudů byl restituční nárok stěžovatelek, opírající se o zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V tomto směru lze odkázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž článkem 11 Listiny je chráněno vlastnické právo již konstituované, nikoliv však tvrzený nárok na ně. V návaznosti na uvedené pak nelze přisvědčit ani tvrzení o porušení čl. 4 Ústavy ČR.

Za stavu, kdy v postupu dovolacího soudu a jeho rozhodnutí, jak shora uvedeno, nebyla shledána protiústavnost a nedošlo k zrušení jeho rozhodnutí, nemohl se Ústavní soud již zabývat posuzováním rozhodnutí soudů 1. a II. stupně, neboť v poměru k nim byla ústavní stížnost podána po lhůtě zákonem stanovené: pro její podání [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o

4 IV. ÚS 268/98

Ústavnímsoudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona pak nepřichází v úvahu proto, že rozsudek soudu 1. stupně - pouze v poměru k němuž by bylo v daném případě možno se použití uvedeného ustanovení dovolávat - bylo vydáno dne 4. 5. 1993, stěžovatelkami opravným prostředkem nenapadený výrok tohoto rozsudku nabyl právní moci dnem 30. l. 1995, a pokud tedy ústavní stížnost byla podána teprve 9. 5. 1998, stalo se tak po lhůtě jednoho roku v uvedeném ustanovení stanovené. Konečně je třeba uvést, že k stěžovatelkami navrhovanému postupu podle ustanovení ti 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní soud důvody neshledal. Ze všech uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 pístu. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 1998

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru