Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2679/07 #1Usnesení ÚS ze dne 06.03.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.2679.07.1
Datum podání16.10.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2679/07 ze dne 6. 3. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Janem Bujnochem, advokátem se sídlem v Ostravě-Svinově, Polanecká 77, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2007, č. j. 5 To 787/2006-602, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 21. 6. 2006, č. j. 103 T 83/2006-525 zprostil stěžovatele a spoluobžalovaného Z. S. (dále jen "spoluobžalovaný") obžaloby ze spáchání trestného činu podvodu podle ust. § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního řádu a R. N., jenž se k vedenému trestnímu řízení připojil s nárokem na náhradu škody (dále jen "poškozený"), s jeho nárokem odkázal na občanskoprávní řízení. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25.8.2006, č. j. 5 To 531/2006 odvolání vyhověl, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Soud prvního stupně po znovu nařízeném hlavním líčení vázán právním názorem odvolacího soudu rozhodl rozsudkem ze dne 10.10.2006, č. j. 103 T 83/2006-558 tak, že stěžovatele a spoluobžalovaného uznal vinnými ze spáchání trestného činu podvodu podle ust. § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a za to každému z nich uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmínečným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále uvedený soud oběma uložil zaplatit společně a nerozdílně poškozenému škodu ve výši 1.260.000,- Kč. Tento odsuzující rozsudek napadli státní zástupce, stěžovatel i spoluobžalovaný odvoláními. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13.3.2007, č. j. 5 To 787/2006-602 (dále jen "napadené rozhodnutí") podaná odvolání zamítl. Stěžovatel a spoluobžalovaný proti napadenému rozhodnutí podali dovolání, které Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 31.7.2007, č. j. 5 Tdo 859/2007, odmítl.

Odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech tří instancí, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť tyto skutečnosti jsou stěžovateli známy.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému rozhodnutí stručně uvedeno vytýká odvolacímu soudu dle jeho názoru nesprávné a nezákonné hodnocení důkazů a polemizuje se závěry, které odvolací soud dovodil.

Odvolací soud měl dle stěžovatele zejména uvěřit nepravdivému tvrzení poškozeného a nevzít v úvahu stěžovatelem a spoluobžalovaným tvrzenou skutečnost, že peníze po celou dobu zůstaly v bytě poškozeného. Dále se stěžovatel vyjadřuje k výpovědi svědka B., který dle stěžovatele nemůže tvrdit to co neviděl, když pouze slyšel jak poškozený požaduje nějaký účetní doklad. Předmětem dalších námitek stěžovatele je pak to, že odvolací soud měl věřit výpovědi poškozeného a naopak neměl uvěřit výpovědím stěžovatele a spoluobžalovaného a konečně odvolací soud neměl vzít v úvahu skutečnost, že stěžovatel a spoluobžalovaný napadli postup vyšetřovatele a dalších příslušníků Policie ČR v této věci, přičemž o jejich oznámení nebylo v době vydání napadeného rozhodnutí zákonným způsobem rozhodnuto.

Postup odvolacího soudu ústící ve vydání napadeného rozhodnutí považuje stěžovatel za nesprávný a nezákonný a odvolací soud dle názoru stěžovatele s ohledem na jím uvedené skutečnosti pochybil. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud tedy neposuzuje ani celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces.

Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ust. § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil.

Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Ten potom rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví ust. § 125 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení soud v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení řídil. Tyto náležitosti napadené rozhodnutí splňuje, a proto nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu.

Porušení práva na soudní ochranu a v užším smyslu práva spravedlivý proces není možno dovozovat pouze z toho, že obecný soud ve svém rozhodování dospěl k jinému závěru než stěžovatel. Takovou polemiku Ústavní soud, s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, odmítá.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a tak mu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru