Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2677/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-východ
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/krádež
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2677.15.1
Datum podání02.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 2 odst.5

141/1961 Sb., § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2677/15 ze dne 10. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. S., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Ing. Mgr. Petrou Fifkovou, advokátkou se sídlem Duškova 164/45, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 665/2015-26 ze dne 17. 6. 2015, usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 14/2015 ze dne 27. 1. 2015 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 37 T 230/2014 ze dne 26. 11. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Takto byl posouzen skutek, jehož se stěžovatel podle zjištění Okresního soudu Praha-východ dopustil tím, že v době mezi 29. 7. 2014 a 31. 7. 2014 v obci Nové Jirny, okres Praha-východ, vnikl do blíže určeného rodinného domu, kde odcizil věci v celkové hodnotě převyšující 100.000,- Kč, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 25 T 65/2009, odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, k trestu odnětí svobody na 25 měsíců, který vykonal dne 5. 3. 2014.

Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že je dle § 256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí nalézacího soudu je opřeno o nezákonné (procesně nepoužitelné) důkazy, přestože jde o důkazy pro uznání viny zásadní, a obhajobě nebyla dána možnost tyto důkazy řádně zpochybnit. Dle stěžovatele se jedná především o obsah odborných vyjádření, kterými byla určena výše škody způsobená protiprávním jednáním, proti jejichž pořízení a obsahu stěžovatel dle svých slov brojí od počátku trestního řízení, kdy důkazy, které měly vyvrátit věrohodnost těchto odborných vyjádření, buď nebyly bez jakéhokoli odůvodnění provedeny, anebo nebyly vůbec zmíněny a jakkoli hodnoceny. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Dále se sluší připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní stížnost je nadto v zásadě jen polemikou s obsahem odůvodnění napadených soudních rozhodnutí. Z odůvodnění dovolacího soudu je pak patrné, že stěžovatel uplatnil veskrze námitky skutkového či procesního charakteru, byť se je všechny snažil podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ústavní stížnost především postrádá jakýkoli ústavněprávní rozměr, když jejím jádrem je ve skutečnosti obecný nesouhlas (nespokojenost) stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily důkazy. Stěžovatel, toliko jen v rovině vlastního vyjádření, namítá, že dílčí věci, které u něj byly zajištěny, nepocházely z trestné činnosti, nýbrž byly buď v jeho vlastnictví, anebo ve vlastnictví osob blízkých. Takové tvrzení však není způsobilé zpochybnit ústavní konformitu rozporovaných soudních rozhodnutí, aniž by stěžovatel nabídl cokoli bližšího. Z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání se přitom podává, že okresní soud oproti obžalobě zúžil okruh odcizených věcí o ty, u nichž vyvstaly důvodné pochybnosti o jejich odcizení. Stěžovatel se k tomuto momentu nikterak nevyjádřil, neuvedl, v čem je vypořádání této původně dovolací (a předtím i odvolací) námitky ze strany dovolacího soudu nesprávné do té míry, že je tím zasaženo právo stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud se již z toho důvodu nemůže takovými nekonkretizovanými námitkami dále zabývat. Nejvyšší soud též objasnil, které zásadní důkazy a v jakých souvislostech posloužily k usvědčení stěžovatele, přičemž žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy ani jiný procesní deficit neshledal, přičemž ani k těmto konkrétním vývodům stěžovatel žádné své stanovisko nezaujal. Tím méně je za daných okolností může shledat Ústavní soud.

Ze všech uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 10. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru