Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2674/18 #1Usnesení ÚS ze dne 27.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum ... více
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
řízení/zastavení
interpretace
Dovolání
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.2674.18.1
Datum podání06.08.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 9 odst.1, § 9 odst.7

99/1963 Sb., § 50b odst.1, § 50b odst.4 písm.a, § 49 odst.1, § 268 odst.1 písm.h


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2674/18 ze dne 27. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Majera, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2018 č. j. 20 Cdo 956/2018-121, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Petra Bumby, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž namítá též porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí, se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 19. 7. 2017 č. j. 22 EXE 206/2017-74 zastavil exekuci, jejímž provedením pověřil okresní soud dne 30. 1. 2017 pod č. j. 22 EXE 206/2017-22 soudního exekutora JUDr. Kamila Součka, Exekutorský úřad Náchod (výrok I). Dále okresní soud rozhodl, že právo na náhradu nákladů exekuce se soudnímu exekutorovi nepřiznává (výrok II) a uložil oprávněnému (tj. stěžovateli) povinnost zaplatit povinnému (tj. vedlejšímu účastníkovi) náklady řízení ve výši 36 058 Kč (výrok III).

3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. 11. 2017 č. j. 26 Co 316/2017-98 rozhodl tak, že potvrdil usnesení okresního soudu (výrok I) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 19 325 Kč (výrok II).

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením zastavil dovolací řízení (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel podal dne 14. 2. 2018 dovolání proti výše rubrikovanému usnesení krajského soudu. Podáním dovolání mu vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání. Stěžovatel však soudní poplatek za dovolání nezaplatil ani poté, co k tomu byl vyzván usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018 č. j. 20 Cdo 956/2018-118. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání stěžovatele podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), zastavil.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny základní podmínky. Stěžovatel k tomuto uvádí, že je pravdou, že z jeho strany došlo nedopatřením k opomenutí uhrazení soudního poplatku ve lhůtě uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018 č. j. 20 Cdo 956/2018-118. Avšak neuhrazení soudního poplatku bylo pouze administrativní chybou, kdy nedopatřením nedošlo ke včasné úhradě soudního poplatku. Stěžovatel uvádí, že vzhledem k významu ústavně zaručeného práva na přístup k soudu, a vzhledem k tomu, že fakticky nebyl soudní poplatek uhrazen z administrativní chyby, by bylo vhodné přehnaně neulpívat na formalitách ohledně naplnění podmínek řízení, ale naopak hledat procesní cestu, jak v řízení dále pokračovat. Stěžovatel pak zejména uvádí, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena pouze jeho zástupci. Samotnému stěžovateli výzva k zaplacení soudního poplatku s poučením o následcích nezaplacení doručena nebyla. Právě s ohledem na tuto skutečnost je stěžovatel přesvědčen o tom, že výzva nebyla způsobilá vyvolat právní účinky, které s ní Nejvyšší soud spojil, když řízení o dovolání zastavil, a to proto, že neukládala povinnost přímo stěžovateli, ale nesprávně jeho zástupci. Podle názoru stěžovatele nelze zaměňovat výzvu právnímu zástupci s výzvou účastníkovi řízení, doručenou mu prostřednictvím právního zástupce. Tento svůj právní názor podpírá rozborem právní úpravy a odkazy na judikaturu Ústavního soudu. Dle stěžovatele je třeba uvést, že ustanovení § 9 zákona o soudních poplatcích upravuje sankce vůči nečinnému poplatníku, tedy tomu, kdo nesplnil požadovanou poplatkovou povinnost svou nečinností. Stěžovatele však v tomto případě nelze za takovéhoto nečinného poplatníka považovat, neboť se splnění své poplatkové povinnosti nevyhýbal. Nejvyšší soud tudíž pochybil, když výzvu k zaplacení soudního poplatku nedoručil přímo též stěžovateli, ale toliko jeho právnímu zástupci. Stěžovatel se poté dále vyjadřuje k podstatě posuzované věci jako takové, přičemž uvádí, že s rozhodnutím o zastavení exekuce se od počátku neztotožňuje, neboť dle stěžovatele soud nesprávně posoudil skutkový stav věci, což v ústavní stížnosti rozvádí. Stěžovatel pak konečně uvádí, že s rozhodnutím o zastavení exekuce nesouhlasí i s ohledem na charakter exekučního titulu, kterým je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, což opět argumentačně v ústavní stížnosti rozvádí.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

9. Předmětem ústavní stížnosti je právní posouzení otázky, zda Nejvyšší soud pochybil, když zastavil dovolací řízení vyvolané stěžovatelem za situace, kdy stěžovatel neuhradil soudní poplatek za dovolání ani poté, co k tomu byl vyzván (prostřednictvím právního zástupce) usnesením Nejvyššího soudu, přičemž spornou otázkou je to, zda předmětná výzva k uhrazení soudního poplatku musí být doručena přímo stěžovateli, nebo postačí doručení prostřednictvím právního zástupce.

10. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy,

sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl., publikovaný též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2002, str. 174). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat jak zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek, tak i (např.) povinnost podat návrh v zákonem stanovené lhůtě.

11. Ústavní soud shledává, že již v usnesení ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 671/02 (U 2/32 SbNU 455) dospěl k závěru, že výklad obecných soudů, které nepovažují zaplacení soudního poplatku za natolik nezastupitelný úkon, který musí podle § 49 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vykonat pouze účastník osobně, je ústavně konformní. Rozhodnutí Ústavního soudu, na které ostatně odkazuje stěžovatel, která se v minulosti postavila za opačné stanovisko, se týkala výlučně řízení v tzv. správním soudnictví podle části páté o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2002 [k tomu srov. také nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (N 193/47 SbNU 539)]. Na postupu Nejvyššího soudu, kdy výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručována pouze zástupci účastníka podle § 50b odst. 1 o. s. ř., a na právním posouzení věci, že v případě zaplacení soudního poplatku se nejedná o osobní úkon ve smyslu § 50b odst. 4 písm. a) o. s. ř., tedy případ, kdy by měl účastník v řízení něco osobně vykonat, neshledal Ústavní soud v souladu se svou již ustálenou judikaturou (srov. např. recentní usnesení ze dne 6. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1921/18) extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Ústavní soud naopak konstantně judikuje, že postup, dle něhož výzva k zaplacení soudního poplatku je zasílána toliko právnímu zástupci účastníka řízení, je souladný s požadavky spravedlivého procesu.

12. Ústavní soud je tedy toho názoru, že napadené usnesení Nejvyššího soudu dostatečně uvádí důvody, na nichž bylo založeno a že nejde o rozhodnutí svévolné. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. K protiústavnímu zásahu do stěžovatelových základních práv nedošlo. K věcnému přezkumu argumentace stěžovatele, týkající se posouzení věci ze strany okresního soudu a krajského soudu, by pak mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud v tomto řízení zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu. Teprve v takovém případě by se otevřel prostor pro posouzení věci jednak v dovolacím řízení, jednak v případném následném řízení o ústavní stížnosti. To se však v dané věci nestalo.

13. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru