Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2673/13 #1Nález ÚS ze dne 12.06.2014Povinnost obecných soudů odůvodnit rozhodnutí o nepřiznání nákladů řízení podle § 150 o. s. ř.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 121/73 SbNU 857
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.2673.13.1
Datum vyhlášení01.07.2014
Datum podání31.08.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142, § 150, § 224 odst.1, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud je v otázce náhrady nákladů řízení aplikováno ustanovení § 150 občanského soudního řádu, aniž by obecný soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl relevantní důvody pro jeho použití, jde o postup obsahující libovůli, který je v rozporu se základním právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Hany Šedivcové zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 12. 6. 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2013 č. j. 3 Co 58/2012-173 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba vedlejšího účastníka na ochranu osobnosti, kterou krajský soud zamítl v celém rozsahu, přičemž stěžovatelce, která měla plný úspěch ve věci, přisoudil náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. K odvolání vedlejšího účastníka vrchní odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení s odkazem na § 150 o. s. ř. změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka namítala, že v jejím případě nebyly dány důvody pro aplikaci citovaného ustanovení a soud své rozhodnutí odůvodnil pouze jednou obecnou větou.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud odkázal na svou judikaturu týkající se omezeného přezkumu v otázce nákladů řízení, která platí i pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., které slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti. Dodal ovšem, že úvaha soudu o tom, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou naplněny důvody pro aplikaci citovaného ustanovení, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000).

V projednávané věci Ústavní soud uvedl, že vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nepředložil žádné konkrétní důvody hodné zvláštního zřetele ve prospěch postupu podle § 150 o. s. ř., pro něž odepřel právo na náhradu nákladů řízení úspěšné žalované. Uzavřel, že postup vrchního soudu shledal svévolným, a svou intenzitou porušujícím ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vladimír Sládeček. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 2673/13 ze dne 12. 6. 2014

N 121/73 SbNU 857

Povinnost obecných soudů odůvodnit rozhodnutí o nepřiznání nákladů řízení podle § 150 o. s. ř.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 12. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 2673/13 ve věci ústavní stížnosti Hany Šedivcové, zastoupené Mgr. Janou Zilvarovou, advokátkou, se sídlem Hradešínská 2362/29, Praha 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2013 č. j. 3 Co 58/2012-173, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení o žalobě na ochranu osobnosti nemá právo na náhradu nákladů řízení, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Ing. Rajko Mećavy jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2013 č. j. 3 Co 58/2012-173 bylo porušeno právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2013 č. j. 3 Co 58/2012-173 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení vrchního soudu, kterým byl v odstavci IV změněn výrok rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2012 č. j. 36 C 213/2010-152 tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

II.

2. Předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba vedlejšího účastníka na ochranu osobnosti. Krajský soud žalobu vedlejšího účastníka zamítl v celém rozsahu a stěžovatelce, která měla plný úspěch ve věci, přisoudil podle § 142 odst. 1 o. s. ř náhradu nákladů řízení ve výši 26 800 Kč. K odvolání vedlejšího účastníka proti výroku soudu o nákladech řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení s odkazem na ustanovení § 150 o. s. ř. změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka Vrchnímu soudu v Praze vytýká pochybení v rozhodnutí o nákladech řízení, neboť má za to, že v daném případě nebyly dány důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Především namítá, že o jeho použití Vrchní soud v Praze rozhodl, aniž by se zabýval veškerými okolnostmi případu a aniž by postup podle tohoto ustanovení přesvědčivě odůvodnil. Neuvedl žádné konkrétní skutečnosti nebo konkrétní zjištění, v nichž spatřuje důvody hodné zvláštního zřetele, ze kterých při svém rozhodování vycházel a na jejichž základě by bylo možné ustanovení § 150 o. s. ř. aplikovat. Postup podle § 150 o. s. ř. odvolací soud odůvodnil pouze jedinou větou, ve které jen vyjmenoval obecné důvody, pro které nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se náležitostí odůvodnění rozhodnutí a aplikace ustanovení § 150 o. s. ř.

4. Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovatelce, účastníkům řízení i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

III.

5. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

6. Vedlejší účastník se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě řádně nevyjádřil ani nedoložil plnou moc k zastupování před Ústavním soudem, proto s ním Ústavní soud jako s vedlejším účastníkem dále nejednal. Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že v e-mailovém podání, patrně zpracovaném JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., doručeném Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2014, které nebylo opatřeno platným podpisem, bylo poukázáno na správnost aplikace § 150 o. s. ř.

7. Protože vyjádření soudu neobsahovalo žádné nové pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud stěžovatelce k replice.

IV.

8. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

9. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.

10. Ústavní soud předesílá, jak ustáleně judikuje, že je oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti civilních soudů za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Ve svých předchozích rozhodnutích definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy nesprávného výběru právní normy při konkurenci norem podústavního práva, případy nesprávného výběru interpretační alternativy při konkurenci možných alternativ interpretace normy a případy svévolné aplikace podústavního práva. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.

11. V předmětné věci napadá stěžovatelka rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

12. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), III. ÚS 255/05 - dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz].

13. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je přitom zásadně doménou soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení. To by mohlo nastat za situace, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalismu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně.

14. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí i pro rozhodování podle ustanovení § 150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je tedy zásadně věcí civilního soudu, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv [sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)]. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (sp. zn. I. ÚS 389/05).

15. Ústavní soud však ve své judikatuře pravidelně zdůrazňuje, že úvaha soudu o tom, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. např. sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), I. ÚS 633/05, IV. ÚS 1391/07 (N 102/49 SbNU 515), I. ÚS 1030/08 (N 4/56 SbNU 33), II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29), III. ÚS 1840/10 (N 202/58 SbNU 795), I. ÚS 3607/12 (N 15/68 SbNU 219), IV. ÚS 2259/13 (N 15/72 SbNU 197)].

16. V souzené věci Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že výrok pod bodem IV rozsudku soudu prvního stupně změnil, neboť v dané věci shledal existenci důvodů zvláštního zřetele hodných. Důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž v řízení úspěšné žalované podle ustanovení § 150 o. s. ř. odpírá právo na náhradu nákladů řízení, nijak nespecifikoval, pouze obecně formuloval atributy, kterými by se právě měl při náležitém rozhodování zabývat a jejichž konkretizovanou podobu by měl řádně odůvodnit. K výroku o nákladech odvolacího řízení Vrchní soud v Praze uvedl, že o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř., přičemž ustanovení § 150 o. s. ř. aplikoval ze stejných důvodů.

17. Ústavní soud dodává, že ani vedlejší účastník ve svém odvolání žádné konkrétní důvody ve prospěch postupu podle § 150 o. s. ř. neuvedl, a proto ani stěžovatelka ve vyjádření k jeho odvolání na ně nemohla adekvátně reagovat (srov. též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva č. 9815/10 Čepek proti České republice).

18. Ačkoli tedy Ústavnísoud ve své judikatuře dává najevo svou zdrženlivost v poměru k rozhodování civilních soudů v otázkách nákladů řízení, v daném případě shledal důvod pro svůj zásah. Zdůvodnění aplikace uvedené normy - umožňující jen výjimečně prolomení zásady úspěchu ve věci - v napadeném rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud ve smyslu vlastní judikatury za dostatečné. Pouhý, ve své podstatě formální, odkaz na principy podřazené příslušnému ustanovení zákona není ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., a tedy ani ve smyslu práva na spravedlivý (řádný) proces, dostačující.

19. Jak zdůrazňuje citovaná judikatura Ústavníhosoudu, ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly posuzovány, jde o postup obsahující libovůli, zasahující do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

20. Ústavnísoud má za to, že v daném případě Vrchní soud v Praze pochybil, neboť v napadeném rozsudku použití moderačního oprávnění podle ustanovení § 150 o. s. ř. nezdůvodnil dostatečným a přesvědčivým způsobem. Postup vrchního soudu proto Ústavní soud shledává svévolným, svou intenzitou porušujícím ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud nicméně dodává, že svým rozhodnutím nikterak nepředjímá vlastní rozhodnutí soudu o nákladech řízení.

21. Na základě výše uvedeného Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru