Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2671/14 #1Usnesení ÚS ze dne 02.02.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
trestní stíhání
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.2671.14.1
Datum podání11.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 13, § 31a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2671/14 ze dne 2. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Maška, zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem Sokolovské nám. 312/1, Liberec, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 22 C 3/2012-31 ze dne 12. 2. 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 240/2013-53 ze dne 28. 8. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4272/2013-74 ze dne 29. 5. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinné opravné prostředky dle čl. 13 Úmluvy, dále právo na lidskou důstojnost, čest, dobré jméno a pověst dle čl. 10 odst. 1 Listiny, jakož i právo na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy.

Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 55 Co 240/2013-53 ze dne 28. 8. 2013 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 22 C 3/2012-31 ze dne 12. 2. 2013, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Vznik újmy stěžovatel spojoval s nesprávným úředním postupem obecných soudů v průběhu jeho trestního stíhání pro vraždu, které trvalo příliš dlouho. Zahájeno bylo dne 23. 4. 2004 a skončeno, po opakovaných zrušujících rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, až usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011 o zamítnutí odvolání státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 52 T 4/2005-1119 ze dne 10. 11. 2010, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně argumentaci stěžovatele nepřisvědčil, naopak dobu, po kterou probíhalo trestní řízení, shledal za přiměřenou. Podle obecných soudů bylo třeba zohlednit právní a zejména skutkovou složitost případu, jehož posouzení záviselo na zhodnocení množství důkazů, mimo jiné i znaleckých posudků s rozdílnými závěry. Obecné soudy dále odmítly tvrzení stěžovatele, že k prodloužení řízení došlo v důsledku nerespektování závazného právního názoru vyjádřeného v kasačním nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007. V dané věci Ústavní soud přistoupil ke zrušení původních odsuzujících rozhodnutí obecných soudů z důvodů jiného pohledu na hodnocení důkazů. Jak zdůraznil Městský soud v Praze, názorem Ústavního soudu se obecné soudy posléze v trestním řízení řídily a doplnily dokazování, pročež znovu dospěly k závěru o vině stěžovatele. V tomto ohledu nebyly Ústavním soudem nijak vázány. Okolnost, že obecné soudy po řízení vedeném zákonným způsobem posoudily věc jinak, než učinil následně Nejvyšší soud, není vadou řízení a nelze v ní spatřovat nesprávný úřední postup. Výjimku tvoří situace, kdy by soud byl vázán právním názorem soudu vyššího stupně nebo Ústavního soudu a tímto právním názorem se neřídil. O takový případ se dle Městského soudu v Praze v této věci nejednalo.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 4272/2013-74 ze dne 29. 5. 2014 odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se závěry obecných soudů, že délka trestního řízení nebyla nepřiměřená, a že mu proto nevzniklo právo na náhradu nemajetkové újmy. Stěžovatel konstatoval, že obecným soudům nic nebránilo v tom, aby veškeré dokazování, k němuž přistoupily až v rámci "třetího kola", tzn. po zrušujících rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu, provedly již na počátku trestního řízení. Právě rozhodování obecných soudů, porušující ústavně zaručená práva stěžovatele, a nutnost korekce jejich postupu cestou dovolání a ústavní stížnosti zapříčinily, že celková délka řízení činila 7 let. Dle názoru stěžovatele mělo být přinejmenším od vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06 obecným soudům zřejmé, jak mají dále postupovat; obecné soudy však citovaný nález nerespektovaly, čímž došlo k dalšímu prodloužení trestního řízení. Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti popsal obtíže, které mu trestní řízení jako takové, průběžná medializace případu, jakož i opakovaný nástup do výkonu trestu odnětí svobody způsobily v osobním i pracovním životě. Domníval se, že by mu za daných okolností mělo být přiznáno právo na odškodnění a že napadená rozhodnutí jsou v tomto směru nesprávná.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, přičemž dospěl k závěru, že není důvodná.

V projednávaném případě jde o nároky jednotlivce na kompenzaci majetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem. Tento nárok spadá pod substantivní základní právo každého na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny a na podústavní úrovni provedené zákonem č. 82/1998 Sb. Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích z uvedených předpisů, přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje, že je zcela v pravomoci obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013 (N 86/69 SbNU 373), či nález sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013 (N 169/70 SbNU 581), prakticky též nález sp. zn. I. ÚS 216/09 ze dne 27. 3. 2012 (N 58/64 SbNU 705)].

Ústavní soud není tedy zásadně oprávněn vstupovat do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zákonných kritérií ze strany obecných soudů, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak by totiž takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. "Pouhý" nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, respektive s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže. Ústavnímu soudu v takových případech přísluší toliko posoudit, zda obecný soud při hodnocení odpovědnosti státu a při případném stanovování výše náhrady škody (a přiměřeného zadostiučinění) vycházel z pravidel plynoucích ze zákonných ustanovení a zda své závěry řádně odůvodnil [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515)].

V nyní posuzované věci pochybení, která by Ústavní soud opravňovala zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí obecných soudů, nenastala. Ústavní soud je naopak nucen konstatovat, že stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá toliko přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž ve svém návrhu uplatňuje v podstatě tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Stěžovatel jimi učiněný výklad odmítá a setrvává na svých vlastních názorech, jsa přesvědčen o věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.

V reakci na opakované výhrady stěžovatele si Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Rovněž právní názor, k němuž obecné soudy dospěly, nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska plně akceptovatelný. Ústavní soud v podrobnostech proto dále na rozhodnutí obecných soudů odkazuje, považujíce za zbytečné se k shora rekapitulovaným námitkám stěžovatele znovu duplicitně vyjadřovat.

Jelikož tedy dle Ústavního soudu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky, nezbylo mu než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru