Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 267/02Nález ÚS ze dne 05.12.2002Přezkoumávání rozhodnutí celních orgánů ve správním soudnictví; vymáhání celního dluhu I

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní řízení
Clo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 150/28 SbNU 353
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.267.02
Datum vyhlášení09.01.2003
Datum podání02.05.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 140, § 141, § 240


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 267/02 ze dne 5. 12. 2002

N 150/28 SbNU 353

Přezkoumávání rozhodnutí celních orgánů ve správním soudnictví; vymáhání celního dluhu I

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti

L. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2002,

čj. 30 Ca 109/99-61, rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne

16. 2. 1999, zn. 536/1-84/99, zn. 537/1-85/99, a ze dne 15. 2.

1999, zn. 538/1-86/99, zn. 539/1-87/99, zn. 540/1-88/99 a zn.

541/1-89/99, a rozhodnutí Celního úřadu v Rozvadově ze dne 25.

11. 1998, zn. 98/176, zn. 98/173, zn. 98/170, zn. 98/172, zn.

98/171, zn. 98/174, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako

účastníka řízení a Celního ředitelství v Plzni, jako vedlejšího

účastníka, a to se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:

1.Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2002, čj.

30 Ca 109/99-61,

2.rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 16. 2. 1999,

zn. 536/1-84/99, zn. 537/1-85/99, a ze dne 15. 2. 1999, zn.

538/1-86/99, zn. 539/1-87/99, zn. 540/1-88/99 a zn. 541/1-89/99,

3.rozhodnutí Celního úřadu v Rozvadově ze dne 25., 11.,

1998, zn. 98/176, zn. 98/173, zn. 98/170, zn. 98/172, zn. 98/171,

zn. 98/174, se

zrušují.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 6. 2002 se

stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek

Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2002, čj. 30 Ca 109/99-61,

kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutím

Celního ředitelství v Plzni ze dne 16. 2. 1999, zn. 536/1-84/99,

zn. 537/1-85/99, a ze dne 15. 2. 1999, zn. 538/1-86/99, zn.

539/1-87/99, zn. 540/1-88/99 a zn. 541/1-89/99, jimiž byla

zamítnuta jeho odvolání proti rozhodnutím Celního úřadu

v Rozvadově ze dne 25. 11. 1998, zn. 98/176, zn. 98/173, zn.

98/170, zn. 98/172, zn. 98/171, zn. 98/174, kterými mu byly

vyměřeny celní dluhy z dovezeného zboží ve výši 921.357,- Kč,

755.987,- Kč, 808.918,- Kč, 755.987,- Kč, 690.617,- Kč

a 755.987,- Kč. Stěžovatel navrhl zrušit i uvedená správní

rozhodnutí.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho

ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý

proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod ("Listina"). Uvedl, že v roce 1998 byl (a dosud je)

zaměstnán jako řidič u soukromého podnikatele F. N., podnikajícího

pod označením U. Na pokyn svého zaměstnavatele přivezl do České

republiky v roce 1998 v několika případech zboží ze zahraničí.

Podle dokladů, které mu byly odesilatelem zboží předány a podle

pokynů svého zaměstnavatele, provedl proclení tohoto zboží do

režimu tranzit u Celního úřadu v Rozvadově. Ve všech případech

odjel s nákladem do Plzně, kde došlo k přepřahu na jiného

dopravce, který dovezl zboží k celnímu úřadu určení Cínovec. Zde

patrně bylo vydáno potvrzení, že zboží opustilo Českou republiku.

Zaměstnavatel následně obdržel potvrzené listy CMR určené pro

dopravce. Později bylo celními orgány zjištěno, že zboží ani

v jednom případě neopustilo území České republiky, patrně

v důsledku trestné činnosti celních úředníků za součinnosti

dalších osob, proti nimž je vedeno trestní stíhání.

V celním řízení byl stěžovatel označen jako hlavní povinný

a deklarant, vůči němuž je uplatňován celní dluh. Stejný názor

zaujal i krajský soud v napadeném rozsudku a považoval vyplnění

a podání celní deklarace příslušnému celnímu úřadu za návrh na

zahájení celního řízení učiněný stěžovatelem. Tento závěr je podle

stěžovatele zcela nesprávný a je v rozporu s listinnými důkazy,

neboť k celním deklaracím byla přiložena plná moc, ze které bylo

patrno, že je zaměstnancem F. N. a je jím zmocněn

k provádění celní služby pro vývoz a dovoz zboží. Tedy již v tomto

řízení muselo být celnímu orgánu zřejmé, že jedná jménem svého

zaměstnavatele a k této skutečnosti měl celní orgán přihlédnout

z moci úřední. Stěžovatel je toho názoru, že v rámci celého

správního řízení, i v řízení před správním soudem, byla jeho věc

nesprávně posouzena, neboť byl pouze řidičem v pracovním poměru,

plnil důsledně pokyny svého zaměstnavatele a tudíž neměl být

považován za celního deklaranta. Správní orgány dle jeho

přesvědčení přihlédly pouze k formě a nikoliv ke skutečnému obsahu

právních úkonů, čímž porušily základní zásady správního řízení,

zejména v situaci, kdy stěžovatelovy znalosti celní problematiky

nebyly na té úrovni, jako znalosti kvalifikovaného správního

orgánu. Celní deklarace sepisovala spediční firma

C. T., s.r.o., u které tyto služby objednal jeho zaměstnavatel.

Pokud bylo v kolonce 50 celní deklarace uvedeno "řidič", bylo to

chybné a celní orgán měl ihned na místě zjišťovat, z jakých důvodů

je tam tento údaj uveden a řidiče poučit. Stěžovatel dále uvedl,

že neobdržel kopii celní deklarace, ani nebyl poučen o možnosti

podat proti ní odvolání. Poukázal na to, že jak proti pracovníkům

celních orgánů, tak i zaměstnancům společnosti Cargo Transport,

s.r.o., a možná i dalším osobám, je vedeno trestní stíhání, o čemž

celní orgány i soud dobře vědí, přesto však nepříznivé následky

musí nést sám. Závěrem poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve

věci sp. zn. IV. ÚS 460/2000, které dle jeho názoru má stejný

skutkový základ a kterým se krajský soud měl řídit.

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v rámci námitky

o porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny

v ústavní stížnosti opakuje stejné výhrady, které dříve již

uplatnil v žalobě ze dne 11. 3. 1999, doplňcích žaloby i v průběhu

soudního jednání dne 28. 2. 2002. S právním názorem stěžovatele se

neztotožňuje. V dané věci se jednalo o problematiku celního dluhu,

tedy o zákonnou veřejnoprávní povinnost zaplatit dovozní clo.

Základní otázkou dle jeho názoru přitom bylo zjištění, která osoba

v právním smyslu byla hlavním povinným (tak je v celním režimu

nazýván deklarant - § 140 odst. 1 a 2 celního zákona). Uvedl, že

i v současné době je přesvědčen o tom, že výše uvedená otázka byla

pravomocně vyřešena již dříve, než celní orgány vydaly svá

rozhodnutí o vyměření celních dluhů stěžovateli. Stalo se tak

v celních řízeních zahájených na základě návrhů na propuštění

přepravovaného zahraničního zboží do celního režimu tranzitu (§

100 odst. 2, § 99, § 105, § 107, § 141 zák. č. 13/1993 Sb., celní

zákon, ve znění pozdějších předpisů). V popsaných návrhových

řízeních získal stěžovatel postavení hlavního povinného. V dalších

řízeních o vyměření celních dluhů byly dle jeho názoru celní

orgány svými rozhodnutími, jež nabyla právní moci v roce 1998,

vázány (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny, § 141 celního

zákona). V řízení vedeném pod sp. zn. 30 Ca 109/99 nebyl soud

oprávněn se zabývat zákonností uvedených rozhodnutí, protože mohl

na základě včasné žaloby stěžovatele posuzovat jedině zákonnost

následného celního řízení a rozhodnutí o vyměření celních dluhů.

Nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 460/2000 měl k dispozici po vyhlášení

rozsudku, ten se však věci sp. zn. 109/99 přímo netýkal. Závěrem

navrhl, by Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a uvedl, že na

konání ústního jednání netrvá.

Celní ředitelství Plzeň, jako vedlejší účastník, ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti odkázalo na vyjádření podaná

Ústavnímu soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 237/02 a sp. zn. IV. ÚS

337/02 (stěžovatel P. J.), s odůvodněním, že právní i skutkové

důvody jsou v podstatě totožné s důvody uváděnými v ústavních

stížnostech stěžovatele. Z vyjádření Celního ředitelství Plzeň ze

dne 20. 5. 2002, podaného ke sp. zn. II. ÚS 237/02, plyne, že

stěžovatel (P. J.) v roce 1998, jako deklarant a hlavní povinný

v režimu tranzit, navrhl propustit zboží do režimu tranzit.

V tomto režimu zboží musí být dopraveno od celního úřadu odeslání

k celnímu úřadu určení, což povinný nesplnil, když zboží dopravil

pouze do Plzně dopravní formě B., která následně dodala zboží

Celnímu úřadu Cínovec pouze fiktivně. Předání zboží dalšímu

dopravci je možné, nezbavuje však povinnosti dodat zboží celnímu

úřadu určení hlavního povinného, pokud další dopravce převzatou

odpovědnost za přepravu zboží nesplní. Stěžejní otázkou je, kdo

byl v dané věci hlavní povinný (deklarant v režimu tranzit). Pokud

stěžovatel tvrdí, že byl pouze řidičem v pracovním poměru a plnil

důsledně pokyny svého zaměstnavatele dle ve stížnosti citované

plné moci, potom měl takto jednat. V návrzích na celní řízení

(tranzitní celní prohlášení) je však uveden jako hlavní povinný,

nikoliv jako zástupce, a jeho zaměstnavatel se na celním

prohlášení nevyskytuje. Obdobně i předložená záruční listina zněla

na deklaranta - stěžovatele, nikoliv na jeho zaměstnavatele.

Tvrzení, že stěžovatel neměl kopie tranzitních celních deklarací,

neodpovídá skutečnosti. Ty mu byly předány hraničním celním úřadem

při propuštění zboží a jejich převzetí podepsal u celního úřadu

odeslání. Je-li celní prohlášení potvrzeno celním úřadem v celním

řízení, stává se rozhodnutím o propuštění zboží a obsah celního

prohlášení je součástí tohoto rozhodnutí. Otázka, kdo celní

prohlášení vyplní, je obchodní záležitostí deklaranta a pro celní

řízení je nepodstatná. Není tedy dostatečně zřejmé, z čeho

vyvozuje stěžovatel nezákonný postup při přijetí celního

prohlášení a jeho potvrzení, resp. propuštění zboží celním orgánem

podle návrhu (požadavku) stěžovatele. Celní orgány vědí o trestním

řízení proti osobám, které dovoz a organizování nedodání zboží

v režimu tranzit připravovaly (odejmutí zboží celnímu dohledu dle

§ 2 písm. j) celního zákona nedodržením podmínek režimu tranzit

dle § 140 cit. zákona). Též na základě těchto znalostí je

prokázáno, že zboží celnímu úřadu určení dodáno nebylo a že na

porušení předpisů se podíleli i pracovníci Celního úřadu Cínovec

(celní úřad určení). Je-li prokázáno, že mimo deklaranta se na

porušení celních předpisů podílely ještě další osoby, např. osoba,

která se podílela na odnětí zboží celnímu dohledu (§ 240 odst. 3

písm. b) celního zákona), je povinna uhradit celní dluh a celní

dluh je jí předepsán, což však neznamená, že celní dluh nebude

požadován na hlavním povinném. K nálezu Ústavního soudu ve věci

sp. zn. IV. ÚS 460/2000 Celní ředitelství uvedlo, že tento nález

je mu znám a jím respektován, nicméně celní orgány jsou vázány

zákonem a pokud více osob poruší celní předpisy a vznikne jim

celní dluh, neznamená to vyvinění deklaranta, pokud sám celní

předpisy porušil.

Policie ČR, správa Zpč. kraje, služba kriminální policie

a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality Plzeň, k dotazu

Ústavního soudu sdělil, že proti stěžovateli nebylo a není vedeno

trestní řízení. Pod ČVS: KVZC-71/98-210 bylo vedeno trestní řízení

proti Ing. M. V. a spol, a to pro tr. čin zkrácení daně, poplatku

a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1 a 4 tr. zákona.

V současné době se tato věc projednává před Krajským soudem

v Plzni. Hlavní líčení je dle informace z trestního oddělení

uvedeného soudu nařízeno na 7. - 9. září 2002. Ve vyšetřovacím

spise není žádný důkaz prokazující, že by L. Č. jednal jako

zaměstnanec a podle pokynů svého zaměstnavatele a ani mu takové

důkazy nejsou známy.

Krajské státní zastupitelství v Plzni zaslalo Ústavnímu soudu

na jeho žádost kopii obžaloby podané ve věci trestního stíhání

obž. M. V. a spol. Krajskému soudu v Plzni dne 22. 5. 2000,

a uvedlo, že hlavní líčení v této věci bylo Krajským soudem

v Plzni odročeno na 2. 12. 2002. Z obžaloby Ústavní soud zjistil,

že stěžovatel je navrhován jako svědek u hlavního líčení v trestní

věci proti obžalovaným Ing. M. V., J. K., K. S., J. F., P. Š. a V.

B., z nichž poslední tři jmenovaní se jako celní inspektoři

zaměstnaní na Celním úřadě Cínovec, okr. Teplice, měli úmyslně

podílet na realizaci šestnácti fiktivních tranzitů etylalkoholu

tím, že svými osobními razítky a podpisy stvrzovali tranzitní

celní prohlášení (TCP) k uvedeným zásilkám, čímž potvrzovali

výjezdy nákladů z území České republiky do Spolkové republiky

Německa, ačkoliv věděli, že zboží ve skutečnosti zůstalo na území

ČR a u Celního úřadu Cínovec nebylo fyzicky přítomno ani

kontrolováno. Takto měli jmenovaní spáchat trestný čin zneužívání

pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) odst.

2 písm. c) tr. zák. v souběhu s pokračujícím trestným činem

zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst.

1, odst. 4 tr.zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle

§ 8 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.

zák. Z odůvodnění obžaloby mj. plyne, že obvinění ing.

M. V., J. K. a K. S. měli zakoupit v době od 17. 12. 1997 do 7.

2. 1998 celkem v 16 případech od firmy d. ch. S.p.A. zboží - 96

% etylalkohol nedenaturovaný, který prostřednictvím přepravní

firmy F. N. - U. se sídlem v Českých Budějovicích dopravili

k Celnímu úřadu Rozvadov, kde jej deklarovali buď jako skutečný

96 % nedenaturovaný ethylalkohol nebo jako kosmetický denaturovaný

líh nepodléhající spotřební dani, určený pro fiktivního příjemce

- polskou firmu B. Ltd. Szcecin. Poté bylo zboží propuštěno do

celního režimu přímý tranzit od Celního úřadu Rozvadov do Celního

úřadu Cínovec. Obvinění však zboží nedodali celnímu úřadu určení,

jak byli povinní, a realizovali je na trhu v České republice.

Obviněný K. S. jednal za řidiče na spedici C. t. v Rozvadově

a zaměňoval původně vystavené faktury za jiné, kde místo původního

příjemce fiktivní firmy B. Nový Bor, se sídlem v ČR, byla uvedena

jiná fiktivní firma B. Ltd. Szcecin a dopravovaná komodita

označená v původních dokladech jako 96 % ethylalkohol

nedenaturovaný byla v nových dokladech označena jako 96 % líh pro

kosmetické účely označený kódem celního sazebníku 22072000

nepodléhající spotřební dani.

V odůvodnění obžaloby je dále uveden obsah svědeckých

výpovědí. Svědek L. K. (stěžovatel ve věci sp. zn.IV. ÚS

460/2000) mj. uvedl, že od svého zaměstnavatele F. N. - U. dostal

pokyn, aby při dovozech postupoval podle instrukcí zástupců firmy

B., pro kterou je přeprava prováděna. Když přijel do Rozvadova,

ihned k němu přišel zástupce jmenované firmy, vzal od něj veškeré

doklady a odešel je vyřídit na spedici C. Poté mu sdělil, že

v Zátiší v Plzni dojde k přepřahu nákladu a že tento postup je

domluven i s jeho zaměstnavatelem N. Obdobně vypovídali i jiní

svědkové - řidiči, včetně stěžovatele.

K dotazu Ústavního soudu F. N., bývalý zaměstnavatel

stěžovatele, dopisem ze dne 9. 10. 2002 sdělil, že stěžovatel byl

u něj zaměstnán v době od 17. 12. 1997 do 7. 2. 1998 a vykonal

jako řidič uvedené přepravy zboží z Itálie do České republiky na

základě objednávky firmy C., s.r.o. Děčín. Pro tyto dovozy byl ve

smyslu § 107 odst. 2 celního zákona vybaven plnou mocí, podle níž

přímo zastupoval svého zaměstnavatele. Veškeré celní a přepravní

doklady na jednotlivé dovozy pak vyhotovovala spedice C. T.,

s.r.o. Rozvadov - přechod. Dále uvedl, že text plné moci

stěžovatele byl předán Policii ČR Plzeň, a z toho důvodu jej nemá

k dispozici. Zaslal proto plnou moc jiného bývalého zaměstnance P.

J., jež vykonal podobné přepravy, který je shodný s plnou mocí

stěžovatele. V upřesňujícím sdělení ze dne 25. 10. 2002 F. N.

uvedl, že stěžovatel byl u něj zaměstnán v pracovním poměru, tj.

v pracovním poměru k podnikateli - fyzické osobě.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Plzni,

sp. zn. 30 Ca 109/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými

podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je

třeba zcela vyhovět, a to z následujících důvodů.

Pro posouzení ústavní stížnosti je dle názoru Ústavního soudu

rozhodující především otázka, zda je z hlediska ústavní ochrany

základních práv a svobod akceptovatelná výše uvedená argumentace

správního soudu, že v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Ca 109/99

nebyl oprávněn se zabývat zákonností dříve učiněných správních

rozhodnutí.

Podle ust. § 245 odst. 1 o.s.ř. při přezkoumávání zákonnosti

rozhodnutí správního orgánu posoudí soud i zákonnost dříve

učiněného správního rozhodnutí, o něž se přezkoumávané rozhodnutí

opírá, jestliže pro ně bylo dříve učiněné rozhodnutí závazné

a není-li pro jeho přezkoumání stanoven zvláštní postup. Podle

komentáře k o.s.ř. (Bureš-Drápal-Mazanec: Občanský soudní řád,

Komentář, C.H. Beck, 5. vydání 2001) cit. ustanovení řeší dosti

obtížný problém, ve správní praxi velmi často nastávající, totiž

problém vzájemných vazeb správních aktů. "V oboru veřejné správy

dochází zhusta k tomu, že právní poměry osoby jsou konečným

způsobem upraveny teprve po vydání několika na sebe navazujících

správních aktů, a to buď několika rozhodnutí (vydaných v řízení,

jichž je taková osoba účastníkem a jednotlivá rozhodnutí jsou jí

adresována), a nebo je osobě vydáno rozhodnutí jediné, jemu ale

předchází iniciativa úřadu, který má takový konečný akt vydat,

spočívající v tom, že jako podklad pro konečné rozhodnutí si úřad

obstarává sám potřebné akty úřadů jiných. Doktrína tu správně liší

tento postup, který se nazývá subsumpcí správních aktů, od onoho,

označovaného jako řetězení aktů. Pro řetězení je typické, že

fyzická nebo právnická osoba - účastník bývá vždy účastníkem

každého takového řízení, proti každému dílčímu (nebo - z časového

hlediska - z časového hlediska etapovému) rozhodnutí má právo

podat odvolání, o němž rozhodne nadřízený správní orgán .

a jednotlivá rozhodnutí - vydaná v časové posloupnosti - zasahují

účastníka v právech a povinnostech a zpravidla mají pro něj

i samostatný (například hospodářský) význam."

V dané věci je zřejmé, že prvotními správními rozhodnutími

byla rozhodnutí o propuštění zboží do navrženého režimu přímého

tranzitu, jež vznikla potvrzením jednotných celních deklarací

(TCP) celními orgány. Taková rozhodnutí, resp. takovým způsobem

vzniklá prvostupňová rozhodnutí, neobsahují odůvodnění a poučení

o opravném prostředku. I v celním řízení se však uplatňuje

princip, že odvolání je v zásadě přípustné proti všem

prvostupňovým rozhodnutím celního orgánu. Proto bylo teoreticky

možné i proti potvrzeným TCP podat řádný opravný prostředek. Za

okolností daného případu však dle přesvědčení Ústavního soudu

nelze stěžovateli přičítat, že opravný prostředek nevyužil, když

ze shromážděných podkladů zřetelně vyplývá, že se za účastníka

celního řízení nepovažoval, neboť byl přesvědčen, že jedná jako

řidič, tj. zaměstnanec, za tím účelem byl vybaven plnou mocí

a taková praxe byla zaměstnavatelem uplatňována. Následným

rozhodnutím, tj. poté, co bylo zjištěno nesplnění povinnosti

uložené v přijatém tranzitním celním prohlášení, celní orgány

pouze deklarovaly výši cla a určily lhůtu pro plnění.

Bezprostřední hmotné důsledky měla pro stěžovatele tedy až tato

následná rozhodnutí. Proto se dle názoru Ústavního soudu měl

správní soud v rámci správního přezkumu řádně zabývat i námitkami

stěžovatele uplatněnými ve vztahu k předcházejícím správním

rozhodnutím, tj. tranzitním celním prohlášením, nikoliv pouze

rozhodnutími o vyměření celního dluhu. Připuštění názoru, který

uvedl správní soud ve svém vyjádření, tedy že otázka, kdo byl

hlavním povinným, byla pravomocně vyřešena již dříve, než celní

orgány vydaly svá rozhodnutí o vyměření celních dluhů stěžovateli

a tudíž, že tuto skutečnost musel soud, bez ohledu na jednání

a úmysly třetích osob, akceptovat (nemohl přezkoumat), by

v reálném životě mohlo vést k nepředvídatelným následkům pro

všechny osoby, které byly nesprávně v celním prohlášení uvedeny

jako deklarant.

Ústavní soud nemohl při posuzování věci odhlédnout od

skutečnosti, že orgány státu byla stěžovateli uložena povinnost

zaplatit celní dluh, na jehož vzniku (odnětím zboží celnímu

dohledu) se vědomě nepodílel (neboť jinak by byl i on nepochybně

trestně stíhán) a naopak to byl stát, resp. jeho orgány, které se

s největší pravděpodobností na vzniku tohoto celního dluhu

spolupodílely.

Ústavní soud má za to, že řízení vedoucí k napadenému

rozsudku jako celek nebylo spravedlivé. Výkon státní moci, který

zjevně ignoruje požadavek pro právní stát samozřejmý, tj., že

nalézání práva má směřovat k řešení spravedlivému, nemůže Ústavní

soud akceptovat. Takový postup je rozporný s principy, které je

nezbytné respektovat v právním státě, za který se Česká republika

prohlašuje v čl. 1 své Ústavy. Tím, že správní soud nepřihlédl ke

stěžovatelem uplatněným námitkám a v rámci soudního přezkumu

nevěnoval patřičnou pozornost zejména námitce, že stěžovatel de

facto nebyl účastníkem celního řízení, došlo dle přesvědčení

Ústavního soudu též k zásahu do základních práv stěžovatele

zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Proto Ústavní soud

napadený rozsudek podle čl. 82 odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů,

jakož i veškerá jemu předcházející správní rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. prosince 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru