Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2669/14 #1Usnesení ÚS ze dne 06.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ostrava
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.2669.14.1
Datum podání11.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2669/14 ze dne 6. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. H., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Ostrava, Josefa Skupy 1639/21, adresa pro doručování Frýdlant nad Ostravicí, Elektrárenská 125, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. června 2013, č.j. 8 T 94/2011-477, a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 2013, č.j. 6 To 393/2013-543, a Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2014, č.j. 3 Tdo 553/2014-23, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 37 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odstavce 1 trestního zákoníku a přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle ustanovení § 283 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsouzen za tyto skutky a za skutek z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. března 2012, č.j. 9 T 132/2011-250, přečinu krádeže dle ustanovení § 205 odstavce 1 trestního zákoníku ve formě účastenství, a za skutek z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. července 2012, sp. zn. 8 T 36/2012, přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odstavce 2 trestního zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let do věznice s ostrahou, při současném zrušení výroků o trestu ve výše uvedených rozsudcích, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl; následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jako podané z jiných než zákonných důvodů.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popřel, že by se trestné činnosti dopustil, přičemž odkázal na svoji výpověď; konstatoval, že ani poškozený jej za pachatele neoznačil. Zároveň uvedl, že soudy nevyslechly jím navrženého svědka, vycházely z výpovědi spoluobžalovaných, které však není možno považovat za důvěryhodné. Trest, který byl stěžovateli uložen, je nepřiměřeně vysoký. V řízení došlo k deformaci důkazů (sp. zn. III. ÚS 398/97), nebyl dodržen vysoký standard hodnocení důkazů a k vyslovení závěrů na základě nevěrohodných důkazů. Vina stěžovatele nebyla prokázána nadevší pochybnost. Proto stěžovatel navrhl zrušení všech napadených rozhodnutí.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 8 T 94/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Stěžovatel založil svoji obhajobu i svá tvrzení v ústavní stížnosti na faktu, že výpovědi jeho a dalších spoluobžalovaných se liší, přičemž soudy pochybily, pokud daly za pravdu výpovědím spoluobžalovaných před výpovědí stěžovatele. K prokázání svých tvrzení se domáhal provedení důkazů, které však soud, s ohledem na jejich možnou vypovídací schopnost, neprovedl. K takovému postupu se Ústavní soud opakovaně vyjadřoval ve své judikatuře, podle níž obecné soudy nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. Je samozřejmě nezbytné, aby soudy přitom dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení § 125 trestního řádu). Úkolem Ústavního soudu rovněž není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek. V projednávaném případě pak nebyly výpovědi spoluobžalovaných osamoceny, ale naopak doplnily další provedené důkazy. Tím byl skutkový stav věci zjištěn způsobem a v rozsahu, o němž neměl soud důvod pochybovat.

Právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkovi úspěch v řízení, ale zaručuje spravedlivé soudní řízení a respektování všech procesních zásad. Ze spisu nalézacího soudu se přitom podává, že stěžovatel procesní nástroje, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, využil. Pokud však obecné soudy nevyhověly všem jeho požadavkům, respektive na základě provedeného dokazování dospěly k odlišnému závěru, než jaký stěžovatel očekával, není v takovém postupu možno spatřovat zkrácení stěžovatele v jeho zaručených právech, zejména v právu na spravedlivý proces.

Stěžovatel neuvedl mimo výše popsané okolnosti nic dalšího, co by svědčilo o jakémkoliv zkrácení v zaručených právech. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu, a s ohledem na existující pravomocná rozhodnutí i k závěru o úhrnném trestu odnětí svobody. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru