Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2665/18 #1Usnesení ÚS ze dne 18.09.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánOBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Černošice
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
správní žaloba
trestní stíhání/zastavení
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.2665.18.1
Datum podání06.08.2018
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

zákon; 361/2000 Sb.; o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu); § 102/1, § 102/2/d, § 102/3/b vždy ve slovech "nebo podmíněného zastavení trestního stíhání"

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 307, § 308

150/2002 Sb., § 80, § 79

361/2000 Sb., § 102

40/2009 Sb., § 274


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2665/18 ze dne 18. 9. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti V. H., zastoupeného JUDr. Vratislavem Vlčkem, advokátem, se sídlem Běluňská 258/68, Praha 9, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci a návrhu na zrušení § 102 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského úřadu Černošice, se sídlem Podskalská 1290/19, Praha 2, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 6. srpna 2018 návrh podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se V. H. (dále jen "stěžovatel") domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že zásahem Městského úřadu Černošice (dále jen "správní orgán") spočívajícím v nevydání rozhodnutí o vrácení řidičského oprávnění došlo k porušení článku 2 odst. 2 a 3, článku 4 odst. 1, článku 11 odst. 1, článku 14 odst. 1 a článku 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení článku 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel dále žádá, aby Ústavní soud správnímu orgánu přikázal, aby rozhodl o vrácení jeho řidičského průkazu a konečně, aby Ústavní soud zrušil § 102 odst. 1, § 102 odst. 2 písm. d) a § 102 odst. 3 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., a to vždy ve slovech: "nebo podmíněného zastavení trestního stíhání".

II.

Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil:

1) Usnesením ze dne 19. října 2017 č. j. 14 T 171/2017-62, Okresní soud Praha-západ (dále jen "nalézací soud") podmíněně zastavil trestní stíhání stěžovatele pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, neboť byly splněny veškeré zákonné podmínky pro takový postup, včetně složení peněžité částky určené na pomoc obětem trestné činnosti ve výši 40 000 Kč a závazku stěžovatele, že se zdrží řízení motorových vozidel všeho druhu po dobu šesti měsíců [§ 307 odst. 2 písm. a) a b) tr. řádu]. Nalézací soud zároveň stěžovateli stanovil ve smyslu § 307 odst. 3 tr. řádu zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.

2) Po uplynutí závazku zdržet se řízení motorových vozidel po dobu šesti měsíců stěžovatel podal dne 26. dubna 2018 u správního orgánu žádost o vrácení řidičského průkazu. Následně byl údajně telefonicky kontaktován správním orgánem a bylo mu sděleno, že řidičské oprávnění mu nelze vrátit z důvodů uvedených ve stanovisku Ministerstva dopravy České republiky (dále jen "ministerstvo") ze dne 27. září 2016 č. j. 4488/2016-160-RP/2.

3) Do dnešního dne prý správní orgán rozhodnutí o žádosti stěžovatele o vrácení řidičského průkazu ze dne 26. dubna 2018 nevydal.

III.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle brojí proti závěru správního orgánu (opírajícímu se o shora uvedené stanovisko ministerstva), podle něhož nelze řidičské oprávnění vydat, jestliže žadatel ke své žádosti nepřiloží veškeré potřebné doklady, mimo jiné i soudní rozhodnutí o osvědčení ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání. Takové rozhodnutí však lze vydat teprve po uplynutí zkušební doby, ne však dříve (a to ani v situaci, kdy závazek zdržet se řízení motorových vozidel je uložen na dobu kratší, než je stanovená zkušební doba a uplyne tak ještě před jejím skončením). K tomu stěžovatel připomíná závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015 sp. zn. 5 Tdo 106/2015, z něhož se podává, že současná právní úprava neposkytuje žádnou možnost, aby dotyčná osoba požádala o vrácení řidičského oprávnění příslušný orgán veřejné moci dříve, než soud rozhodne o tom, že se ve zkušební době osvědčila, event. kdy se má za to, že se tak stalo.

Na základě výše uvedeného je stěžovatel přesvědčen, že správní orgán nemůže bránit vydání jeho řidičského průkazu po uplynutí doby, po kterou se zavázal zdržet se řízení motorových vozidel ve smyslu § 307 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Naopak, činí-li tak, zasahuje jednak do jeho práva na soudní a jinou právní ochranu, do principů zakotvených v článku 40 odst. 1 a 2 Listiny, ale i do jeho práva vlastnit majetek garantovaného článkem 11 odst. 1 Listiny.

Ustanovení § 102 odst. 1, § 102 odst. 2 písm. d) a § 102 odst. 3 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., ve slovech: "nebo podmíněného zastavení trestního stíhání" shledává stěžovatel jako odporující ve shora popsané situaci ústavnímu pořádku České republiky, jmenovitě článku 2 odst. 4 Ústavy, článku 2 odst. 2 a 3, článku 4 odst. 1 a článku 40 odst. 1a 2 Listiny, pročež navrhuje jejich zrušení.

Závěrem stěžovatel dodává, že v důsledku pouhého sdělení (telefonického) správního orgánu, že jeho žádost nepovažuje za úplnou, a proto o ní nebude rozhodovat, nemohl vyčerpat procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatel je současně přesvědčen, že jeho ústavní stížnost - s ohledem na shora uvedené důvody - podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, pročež by ji Ústavní soud neměl odmítnout jako nepřípustnou.

IV.

Dříve než Ústavní soud mohl přistoupit k vlastnímu přezkumu napadených rozhodnutí soudu prvního stupně, musel se zabývat otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje veškeré náležitosti dle zákona o Ústavním soudu.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto ustanovení je odrazem principu subsidiarity ústavní stížnosti, která je obecně až posledním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Ústavní stížností by tak měla být napadána v zásadě až konečná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí a procesní. Ústavní soudnictví je totiž vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, jenž je veřejnosti dostupný na webové stránce http://nalus.usoud.cz).

Nynější ústavní stížnost směřuje proti postupu správního orgánu spočívajícímu v nevydání řidičského oprávnění, resp. v nerozhodnutí o žádosti stěžovatele o vydání řidičského oprávnění. V takovém případě jde o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci. Ve svém usnesení ze dne 8. března 2005 sp. zn. I. ÚS 618/04 Ústavní soud uvedl, že "stav, kdy by správní orgán za splnění zákonným podmínek neprovedl mu zákonem uložený úkon, byť by se nejednalo o vydání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení, by byl nepochybně v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny. (...) V takovém případě posuzuje Ústavní soud nečinnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s § 72 zákona o Ústavním soudu jako jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ochrana se přitom netýká jen případů nevydání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, ale zahrnuje i jiné situace, kdy příslušné orgány státní správy nekonaly, ač k tomu byly povinny, a tím zasáhly do ústavně zaručených práv".

V projednávané věci proto Ústavní soud zkoumal, zda stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a konstatuje, že stěžovatel všechny nabízející se procesní prostředky nevyčerpal.

Přitom z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel ví o existenci prostředků na ochranu před nečinností dle § 80 s. ř. a žaloby podle § 79 s. ř. s., neuvádí však, proč tyto zákonné prostředky ochrany nevyužil. Důvody, které stěžovatel v tomto ohledu uvádí, a jimiž v podstatě předjímá pro něj nepříznivý "postup" správního orgánu, jsou ryzími hypotézami a Ústavnímu soudu v této chvíli nepřísluší k nim zaujímat jakékoliv stanovisko.

Ústavní soud nepřijal ani argumentaci stěžovatele směřující k aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Nezbývá proto než konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva.

Pouze na okraj Ústavní soud doplňuje, že závazek zdržet se během zkušební doby určité činnosti ve smyslu § 307 odst. 2 písm. a) tr. řádu nelze považovat za dobrovolný závazek obviněného, jak se domnívá stěžovatel. Z dikce § 307 odst. 2 tr. řádu totiž zřetelně plyne, že soud nebo v přípravném řízení státní zástupce může rozhodnout o podmíněném zastavení trestního stíhání pouze tehdy, pokud splní podmínky uvedené v § 307 odst. 1 tr. řádu a zaváže se ve smyslu § 307 odst. 2 písm. a) zdržet se určité činnosti, nebo složí peněžitou částku určenou na pomoc obětem trestných činů dle § 307 odst. 2 písm. b) tr. řádu a takové rozhodnutí lze vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu považovat za dostačující. Nesplnění takového závazku v průběhu zkušební doby přitom vede k rozhodnutí o neosvědčení se obviněného a k rozhodnutí o pokračování v trestním řízení, výjimečně k ponechání rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání v platnosti za současného prodloužení zkušební doby (§ 308 odst. 1 tr. řádu). Povinnost, k jejímuž splnění se obviněný zavázal, trvá i v průběhu prodloužené zkušební doby. Jestliže tedy s nesplněním závazku obviněného zdržet se během zkušební doby určité činnosti trestní řád spojuje shora popsané následky, je zřejmé, že nejde o dobrovolný závazek, nýbrž o zcela běžnou - a na základě rozhodnutí soudu nebo státního zástupce uloženou - povinnost, jejíž nesplnění je sankcionováno ztrátou výhody podmíněného upuštění od výkonu trestu zákazu činnosti nebo prodloužením zkušební doby.

Protože návrh stěžovatele na zrušení § 102 odst. 1, § 102 odst. 2 písm. d) a § 102 odst. 3 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., ve slovech: "nebo podmíněného zastavení trestního stíhání" sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu], kterou Ústavní soud shledal jako nepřípustnou, nebyl mu dán ex lege prostor pro to, aby se mohl podrobněji zabývat související argumentací stěžovatele.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru