Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2663/15 #1Usnesení ÚS ze dne 04.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/... více
Věcný rejstříksatisfakce/zadostiučinění
odůvodnění
nečinnost
občanské soudní řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2663.15.1
Datum podání01.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 164, § 174a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2663/15 ze dne 4. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Ing. Pavla Radoně, právně zastoupeného advokátem JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 173/2015, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 16 Co 273/2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2014 sp. zn. 15 C 21/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 1. 9. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel podal dne 1. 6. 2011 žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 7, který ji evidoval pod sp. zn. 5 C 106/2011. Příslušný soudce během více jak 16 měsíců neučinil žádný relevantní úkon a o věci rozhodl rozsudkem až dne 3. 10. 2012. Tento rozsudek byl však následně zrušen odvolacím soudem pro svoji nepřezkoumatelnost a neurčitost. Do dne podání ústavní stížnosti nebyla předmětná věc u příslušného obvodního soudu skončena.

Z toho důvodu se stěžovatel obrátil na Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti ČR s žádostí o náhradu nemajetkové újmy ve výši 60.000,- Kč způsobené neodůvodněnými průtahy v soudním řízení. Vzhledem k tomu, že jeho žádosti nebylo vyhověno, podal stěžovatel žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 2, který ji evidoval pod sp. zn. 15 C 21/2013 a jíž se domáhal na České republice výše uvedené částky. Obvodní soud jeho návrhu nevyhověl a žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud následně podané dovolání odmítl.

S tímto postupem obecných soudů se stěžovatel neztotožnil a podal předmětnou ústavní stížnost, v níž tvrdí, že došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod neboť byl zkrácen na svém právu na účinný prostředek ochrany před protiprávním jednáním orgánů veřejné moci a na náhradu újmy za toto protiprávní jednání. Stejně tak mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, na přístup k soudu, na výkon spravedlnosti, na rovné zacházení, všeobecný zákaz diskriminace a na legitimní očekávání.

Obecné soudy podle stěžovatele nesprávně zhodnotily délku soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 106/2011 jako přiměřenou. Nesprávně aplikovaly kritéria daná ustanovením § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. K datu vydání rozhodnutí dovolacího soudu trvalo soudní řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 C 106/2011 již déle než čtyři roky. Evropský soud pro lidská práva přitom považuje za přiměřenou délku soudního řízení před jednotlivými vnitrostátními soudními instancemi jeden rok. Ústavní soud ČR pak ve věci I. ÚS 319/04 judikoval, že za průtahy v řízení lze považovat situaci, kdy soud po dobu 6 měsíců ve věci nijak nejedná.

Stěžovatel poukázal na skutečnost, že příslušný soud byl v jeho věci nečinný úmyslně, což rozsudek odvolacího soudu podle jeho mínění nijak nereflektoval. Stejně tak nebyla Městským soudem v Praze řešena otázka, proč byl nalézací soud po dobu více než 16 měsíců v jeho věci nečinný. Stěžovatel dále odkázal na judikát Nejvyššího soudu R 58/2011, podle něhož je nepřijatelné, aby řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení bylo samo nepřiměřeně dlouhé. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, v němž je výslovně uvedeno, že dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. k rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Nic takového však obecné soudy neučinily.

Z toho důvodu stěžovatel také namítá svévolnou aplikaci § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 a § 237 o. s. ř. Dále stěžovatel vznesl též námitku nepřípustného formalizmu ze strany Nejvyššího soudu při zhodnocení přípustnosti dovolání stěžovatele. V souvislosti s uvedeným odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1256/14.

III.

Ústavní soud si vyžádal dotčený soudní spis Obvodního soudu pro Prahu 2, načež dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle náhledu Ústavního soudu spočívá podstata ústavní stížnosti v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti prakticky totožné námitky jako v řízení před obecnými soudy, nicméně s těmito se soudy již řádně vypořádaly, když přistoupily k hodnocení délky soudního řízení. Navíc, obecné soudy daly stěžovateli zapravdu v tom smyslu, že ve věci došlo ke dvěma několikaměsíčním průtahům, nicméně samotný průtah v řízení nezakládá nesprávný úřední postup. Na což poukázal již nalézací soud, když odkázal na rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii. Nejvyšší soud v dané věci zcela přiléhavě odkázal na stěžovatelem proklamované rozhodnutí R 58/2011, v němž vymezil pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem průtahů v jeho průběhu. Dále lze dodat, že pokud nebyl stěžovatel spokojen s průtahy v řízení, mohl proti nim brojit stížností podle § 164 zákona o soudech a soudcích, případně mohl podat též návrh na provedení procesního úkonu podle § 174a téhož zákona. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel tento postup ve věci aplikoval, což nepochybně vypovídá i o tom, jak intenzivně průtahy v řízení vnímá.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81 Ústavy) právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze hodnotit ani jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by účastníkovi garantoval úspěch v řízení, či že by mu bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru