Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 266/08 #1Usnesení ÚS ze dne 15.07.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkTrestný čin
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.266.08.1
Datum podání29.01.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 40 odst.2,3, čl. 36 odst.1, čl. 6

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 2, čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 219, § 13

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 266/08 ze dne 15. 7. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2008 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti J. Ž., zastoupeného JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 2, Londýnská 59, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007 čj. 3 Tdo 1124/2007-631, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007 čj. 7 To 46/2007-572 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2007 čj. 2 T 76/2006-509 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 24. 1. 2008 se J. Ž. (dále též "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 76/2006.

II.

Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze 2 T 76/2006, vyplývají následující skutečnosti.

Dne 1. 3. 2007 Krajský soud v Praze pro skutek v rozsudku popsaný stěžovatele uznal vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona, odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou; poškozeného odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dne 29. 5. 2007 Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud dne 27. 6. 2007 dovolání stěžovatele (podané podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení), jako zjevně neopodstatněné odmítl.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny. Vyjádřil přesvědčení, že skutková zjištění učiněná soudy prvního a druhého stupně byla v rozporu s provedenými důkazy a že závěr o jeho vině trestným činem vraždy podle § 219 tr. zákona a o tom, že jednal v eventuálním úmyslu, ze zjištěného skutkového stavu věci nebylo možno dovodit. Obecné soudy nepřihlédly k tomu, že jednal v nutné obraně. Ve svých rozhodnutích pouze vyslovily, že v dané věci se o nutnou obranu nejednalo, aniž by se zabývaly naplněním, popř. nenaplněním, podmínek nutné obrany. Skutkovou větu v rozsudku soudu prvního stupně považuje za jsoucí v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a se zjištěnými skutkovými okolnostmi, neboť skutečnosti v ní uvedené nebyly prokázány a skutečnosti prokázané v ní nebyly uvedeny. Stěžovatel dále popsal vlastní náhled na skutkový děj a jeho hodnocení, a opětovně vyjádřil přesvědčení, že podmínky nutné obrany v jeho případě byly prokázány. Poukázal na právní názory týkající se nutné obrany obsažené v judikatuře a literatuře a uvedl, že pokud soudy ve svých rozhodnutích měly za to, že vybočil z mezí nutné obrany, pak by tento závěr měl být obsažen ve skutkové větě. Obecné soudy při svém závěru o jednání v nepřímém úmyslu nevzaly v úvahu, že si vůbec nebyl vědom toho, že by měl poškozenému zasadit osm ran nožem. Zjištění soudu, dle něhož to byl on, kdo zasadil poškozenému všech osm ran nožem, včetně smrtelných ran na krku, nebylo žádnými důkazy prokázáno. Soud prvního stupně opomenul důkaz výslechem svědka A. K., který mohl prokázat, že ve skutečnosti nezasadil všech osm bodných ran nožem, ale že smrtelné rány nožem měla zasadit podle svého vyjádření P. S.; ta ovšem - jak uvedla - v obavě o další napadení ze strany poškozeného.

Závěrem stěžovatel opětovně tvrdil, že v jeho trestní věci obecné soudy nesprávně zhodnotily skutkový stav a nesprávně posoudily jeho jednání. Jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními a provedenými důkazy. Poukázal na četnou judikaturu Ústavního soudu a vyslovil přesvědčení, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno, neboť se ho dopustil za podmínek nutné obrany, z jejichž mezí nevybočil.

IV.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že úvahy, jimiž se při rozhodování řídil, uvedl v rozsudku. Tvrzení stěžovatele o obraně hodnotil v souvislosti s dalšími dostupnými důkazy tak, jak je v rozsudku uvedeno; proto nemohl jeho jednání posoudit jako nutnou obranu ve smyslu § 13 tr. zákona, neboť k situaci, kterou popsal, nemohlo dojít a nebyl tak důvod k závěru, že šlo o obranu za jiných podmínek.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a uvedl, že na rozdíl od stěžovatele se domnívá, že na jeho námitky, v ústavní stížnosti opakované, ve svém rozhodnutí náležitě reagoval. Ani v současnosti neshledává žádných důvodů, pro které by mohlo dojít k jeho změně.

Nejvyšší soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž uvedl, že ze skutkových zjištění, k nimž soudy po rozsáhlém dokazování dospěly, vyplynulo, že útok proti poškozenému byl veden nožem (loveckou dýkou) o délce čepele 177 mm opakovaně, osmi bodnými ranami do krku, hrudníku a břicha, v důsledku čehož poškozený utrpěl mnohačetná bodnořezná poranění, jimž na místě podlehl. Vyplynulo z nich dále, že P. S., tehdejší družka stěžovatele, byla po celou dobu ve vedlejší místnosti, kde spal její syn, a do haly, kde k útoku došlo, přišla až poté, co na žádost stěžovatele zavolala policii a záchrannou zdravotnickou pomoc. Jelikož v tom okamžiku byl již poškozený zraněn a ležel na zemi, snažila se jej zachránit tak, že mu zaškrtila levou paži podle pokynů záchranné služby na telefonu. Správně tak bylo i soudy již poukázáno na to, že útok nemohla provést ona, a náznaky této možnosti v dovolání uvedené tak dovolací soud odmítl. Argumentaci stěžovatele ohledně posouzení skutku jako jednání v nutné obraně považoval za neopodstatněnou. Vzhledem ke způsobu útoku, jakož i jím způsobeným následkům (smrt poškozeného), je evidentní, že jeho reakce (obrana) byla zcela zjevně charakteru útoku nepřiměřená. Nejvyšší soud dále konstatoval, že stěžovateli neodepřel uplatnění práva na projednání mimořádného opravného prostředku ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, dovoláním se řádně zabýval v rozsahu vymezeném zákonem, reagoval na jeho argumentaci a dovolání odmítl až poté, když zjistil, že dovolatelem uplatněné (hmotně právní) námitky nelze považovat za opodstatněné. Jsou-li učiněna skutková zjištění takového rozsahu a obsahu, že umožní soudům přijmout adekvátní právní závěry (tak i v posuzované věci), nebylo možné dospět k závěru o porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces a zásady presumpce neviny, a to ani způsobem, který je ústavní stížnosti namítán. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

V replice k vyjádřením Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze k ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že neobsahují žádné argumenty, které by již nebyly obsaženy v napadených rozhodnutích, a že na svých tvrzeních trvá i nadále. Opakoval a zdůraznil svoji argumentaci již uvedenou v ústavní stížnosti a vyjádřil přesvědčení, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces, jehož prvkem je princip vyloučení libovůle při rozhodování o vině a trestu, vyplývající z čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Jeho jednání bylo obranou proti trvajícímu útoku ze strany poškozeného, útočícího na majetek, domovní svobodu, zdraví a život stěžovatele a jeho rodiny, uvnitř domu a v noci. Poukázal na obecné principy posuzování jednání v nutné obraně obsažené v judikatuře a vyjádřil přesvědčení, že jeho věc obecné soudy evidentně posuzovaly v rozporu s těmito principy. Závěrem odkázal na podrobnou argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti.

V.

Ústavní soud se dále seznámil s obsahem vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze 2 T 76/2006 a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že obecné soudy porušily základní právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že ze zjištěných skutkových okolností dospěly k nesprávným právním závěrům, nerespektovaly princip presumpce neviny, neprovedly veškeré navrhované důkazy a nepřihlédly ke skutečnosti, že trestnost činu byla vyloučena jednáním v nutné obraně.

Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu není jeho úkolem pravidelně přezkoumávat, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Ústavě, Listině, Úmluvě o ochraně základních práv a svobod (dále jen Úmluva“), či jiných mezinárodních dohodách vážících Českou republiku a zaručujících základní práva. Tomu odpovídá i jeho dosavadní judikatura, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř., § 2 odst. 6 tr.ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy - což se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo - nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález III.ÚS 23/93, Sb. n. u., sv.1, str. 41 (45-46)].

Ústavní soud dále připomíná, že z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy, každý trestní proces musí mít kontradiktorní charakter a musí zajišťovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou. Právo na spravedlivý proces implikuje jak pro obžalobu, tak pro obhajobu možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Úlohou, jakou Ústavnímu soudu přisuzuje Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod ze strany obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci. Jeho funkcí není řešit pochybení v otázkách skutkového stavu či právních otázkách, kterých se obecné soudy údajně dopustily, ale zabývat se tím, zda řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé.

K tvrzení o opomenutí důkazu v řízení před soudem prvního stupně výslechem svědka A. K. Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. V opačném případě zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález I. ÚS 113/02, Sb.n.u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že svědek A. K. se opakovaně k hlavnímu líčení omluvil ze zdravotních důvodů. Od provedení tohoto důkazu poté soud upustil s odůvodněním, že se nejedná o přímý důkaz, vztahuje se již ke zprostředkovanému kontaktu se svědkyní P. S., a byla vyslechnuta další osoba, která při rozhovoru byla přítomna. V odvolání stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že „ne nevýznamným“ je svědectví svědků P. a K. Odvolací soud dospěl k závěru, že dokazování v řízení před soudem prvního stupně nevykazovalo žádné podstatné procesní vady, na něž by bylo nutno reagovat zrušením napadeného rozsudku. Dokazování bylo vedeno způsobem a v rozsahu předpokládanými ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu. V dovolání stěžovatel poukázal na okolnosti neprovedení výslechu svědka A. K.

Z výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele o porušení principů spravedlivého procesu při dokazování tím, že soud prvního stupně opomněl o důkazních návrzích stěžovatele rozhodnout, nemá oporu ve spise (neboť o nich - byť u návrhu na výslech svědka K. negativně - rozhodnuto bylo) a je tudíž zjevně neopodstatněné.

V dané věci obecné soudy opřely svá rozhodnutí o vině stěžovatele o celou řadu důkazů, na základě nichž učinily řádně odůvodněný závěr, že pachatelem posuzovaného skutku byl stěžovatel.

Na straně 13 ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že bylo porušeno jeho „základní právo na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny“, aniž by toto své tvrzení podložil podrobnější ústavněprávní argumentací. Ústavní soud připomíná, že princip presumpce neviny, zaručený v citovaném článku, dle něhož: „Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.“, má více významů vztahujících se k postavení obviněného a průběhu trestního procesu. Lze rozlišovat dopad presumpce neviny na řízení, na vazbu obviněného a na ochranu pověsti obviněného před jeho odsouzením (srov. např. Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac 2002, I. vydání, str. 176; Bohumil Repík: Ľudské práva v súdnom konaní, MANZ Bratislava, 1999, str. 217 a násl.). Podle judikatury Ústavního soudu „Ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny … spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) jsou základními podmínkami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), v němž vina obviněného (obžalovaného) má být zjištěna; …“ [nález III.ÚS 83/96 in Sb.n.u., sv. 6, ročník, str. 123 (135)]. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí ani vyžádaných podkladů Ústavní soud nezjistil jakýkoliv náznak porušení principu presumpce neviny, a proto toto tvrzení stěžovatele považuje za zjevně neopodstatněné.

K tvrzení stěžovatele o porušení článku 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že citovaný článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatele nezakládá, neboť (spolu s článkem 95 odst. 1 Ústavy) obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález IV.ÚS 285/02, Sb.n.u., sv. 30, str. 193 (195-6)].

K podmínkám nutné obrany Ústavní soud připomíná, že v rovině ústavní je použití síly s následkem zbavení života upraveno článkem 6 odst. 1 a 4 Listiny, jehož relevantní ustanovení zní:

„Čl. 6

(1) Každý má právo na život. ............ .

(2) Nikdo nesmí být zbaven života.

(3) ................

(4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v

souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.“

Trestní zákon pak v ustanovení § 13 o nutné obraně upřesňuje, že „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu,byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“,

Ústavní podmínky nutné obrany jsou dále obsaženy v článku 2 Úmluvy, jehož relevantní ustanovení zní:

„Článek 2

Právo na život

1. Právo každého na život je chráněno zákonem. ................ t.

2. Zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není více než zcela nezbytné, při:

a) obraně každé osoby proti nezákonnému násilí;

b) ...................,

c) ........... .“

Stěžovatel v podstatě tvrdil, že smrt poškozeného byla důsledkem užití síly, která byla v souladu s článkem 2 odst. 2 písm. a) Úmluvy a proto trestně nepostižitelná.

Ústavní soud je toho názoru, že je především věcí obecných soudů posuzovat, zda v konkrétním jimi projednávaném případě byly podmínky článku 2 odst. 2 písm. a) Úmluvy naplněny či nikoliv. Přístup obecných soudů k výkladu článku 2 Úmluvy však musí vycházet z premisy, že tento článek, chránící právo na život jako jednu ze základních hodnot demokratických společností tvořících Radu Evropy, je jedním ze základních ustanovení Úmluvy (od něhož navíc podle jejího článku 15 nelze v míru odstoupit). Článek 2 odst. 2 Úmluvy ovšem nedefinuje primárně situace, kdy je dovoleno zabít jednotlivce, ale definuje situace, v nichž je dovoleno „použití síly“, které může vyústit jako nezamýšlený a nechtěný důsledek ve zbavení života. V takových případech musí být prokázáno, že užití síly – které vyústilo ve zbavení života – bylo „absolutně nezbytné“ pro jeden z účelů uvedených v článku 2 odst. 2 Úmluvy. Použitá síly musí být přísně proporcionální k dosažení sledovaného cíle (v případě stěžovatele k obraně proti nezákonnému násilí). Při posuzování proporcionality musí být brán zřetel na povahu sledovaného cíle, nebezpečí pro život či možnost zranění obsaženou v dané situaci a stupeň rizika, že použitá síla může vyústit ve ztrátu života (srov. rozhodnutí Komise ze dne 6. 10. 1986 ve věci W. proti Spolkové republice Německo, stížnost č. 11257/84, uveřejněné ve volně přístupná databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int).

Podle přesvědčení Ústavního soudu se obecné soudy s požadavky článku 2 odst. 2 písm. a) Úmluvy (byť toto ustanovení ve svých rozhodnutích výslovně nezmínily) ústavně konformním způsobem vyrovnaly. Jejich rozhodnutí (rozsudek soudu prvního stupně na str. 17, rozsudek odvolacího soudu na str. 6 a usnesení Nejvyššího soudu na str. 4) dostatečně odůvodnily závěr, že stěžovatel neadekvátně reagoval především na verbální útoky poškozeného nepřiměřeně brutálním fyzickým útokem, přičemž využil zdravotní i alkoholové indispozice poškozeného. Ústavní podmínky nutné obrany tudíž v jeho případě nebyly naplněny.

Závěrem Ústavní soud uvádí, že dle jeho přesvědčení obecné soudy v trestní věci stěžovatele postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele lze in globo označit za řízení spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovateli tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla a z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.

Pro uvedené Ústavní soud návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. července 2008

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru