Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 266/03Usnesení ÚS ze dne 15.10.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.266.03
Datum podání09.05.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

120/1976 Sb., čl. 14 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 266/03 ze dne 15. 10. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 266/03

Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti L. S., zastoupeného JUDr. P. W., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2003 čj. 32 Odo 72/2002-113 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2001 čj. 20 Co 506/2000-84,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označené rozsudky obecných soudů s tvrzením o porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu spravedlivého procesu ústavně zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a žádá, aby tyto rozsudky Ústavní soud nálezem zrušil.

V ústavní stížnosti uvádí, že Krajský soud v Hradci Králové změnil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 2000 čj. 15 C 30/99-69 (ve znění opravného usnesení ze dne 12. 9. 2000 čj. 15 C 30/99-72) a rozhodl, že stěžovatel jako žalovaný je povinen zaplatit žalobci 150 000,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 6. 1997 do zaplacení a uhradit mu náklady řízení. Stěžovatel však tvrdí, že s žalobcem, ing. J. S., nikdy ústně neuzavřel zprostředkovatelskou smlouvu, od které jmenovaný odvozuje žalované plnění, a poukazuje na to, že jediným důkazem svědčícím proti jeho tvrzením byla výpověď svědkyně PhDr. Jarmily K. Krajský soud v Hradci Králové však na rozdíl od Okresního soudu v Hradci Králové její výpovědi uvěřil a žalobě v celém rozsahu vyhověl. Přestože stěžovatel v dovolání poukázal na jednostrannost posuzování důkazních prostředků a na blízký vztah svědkyně k žalobci, Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolání zamítl s odůvodněním, že odvolacímu soudu nelze vytknout ohledně dokazování žádné pochybení a s jeho skutkovými závěry nelze polemizovat. Stěžovatel má však za to, že postupem Krajského soudu v Hradci Králové bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť z jednání krajského soudu nemohl budoucí úvahy soudu předpokládat a nemohl tedy své procesní návrhy zaměřit na prokázání nevěrohodnosti svědkyně K., když navíc její nevěrohodnost jednoznačně konstatoval okresní soud. Z těchto důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nálezem shora označené rozsudky zrušil.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 15 C 30/99, Ústavní soud zjistil, že mezi žalobcem a stěžovatelem se vedl spor o uzavření zprostředkovatelské smlouvy. Žalobce tvrdil, že smlouva o zprostředkování mezi ním a stěžovatelem byla uzavřena ústně dne 22. 5. 1996, kdy se žalobce zavázal "zařídit", že třetí osoba (MUDr. L. Z.) si z nabídek na stavbu domu od různých zhotovitelů vybere nabídku stěžovatele, a za toto zprostředkování měl žalobce obdržet od žalovaného provizi ve výši 4 % z ceny díla, což se nestalo. Okresní soud v Hradci Králové po provedeném dokazování žalobu zamítl, když mj. výpověď svědkyně K., která měla být přítomna při uzavření smlouvy o zprostředkování, vyhodnotil jako nevěrohodnou pro rozpory ve výpovědi samotné a pro rozpory s obsahem výpovědí svědka Z. a žalobce.

S ohledem na závěry okresního soudu a na odvolací námitky žalobce Krajský soud v Hradci Králové zopakoval důkaz výpovědí svědkyně K. a poté změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalobě zcela vyhověl. V odůvodnění rozsudku se vyjádřil k důkazní síle této svědecké výpovědi i k rozporům, jak je shledal okresní soud. Krajský soud rovněž mj. uvedl, že neshledal žádné okolnosti, z nichž by bylo možno a nutno dovozovat nevěrohodnost svědkyně, když ta navíc nemá žádný bližší vztah k účastníkům řízení a ani jiný hmotný zájem na výsledku sporu.

V dovolání stěžovatel namítl, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a zpochybnil věrohodnost svědkyně K. poukazem na její blízký vztah k žalobci. Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl s odůvodněním, že samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., a k rozsudku samotnému uvedl, že odvolací soud jasně a zřetelně uvedl, které skutečnosti měl za prokázané a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, což platí i o důkazu svědeckou výpovědí svědkyně K., jakož i o výpovědích dalších svědků. Dle názoru Nejvyššího soudu ČR se odvolací soud přesvědčivě vypořádal s rozpory ve výpovědích stěžovatele a svědků K. a Z. a jeho rozhodnutí, jak bylo vyjádřeno, je správné.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V projednávaném případě Ústavní soud považuje nejprve za nezbytné připomenout svoji konstantní judikaturu, ve které opakovaně vyložil, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti přezkum legality rozhodnutí obecných soudů nepřísluší, stejně jako na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud obecné soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Ústavní soud rovněž zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti obecných soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, a proto jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanovením § 132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy ani kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III.ÚS 23/93, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 5). Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu sp. zn. III.ÚS 84/94 (publ. in ÚS, sv. 3, č. 34), ve kterém rozvedl, že v případě, kdy jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy ČR. K tomu však v projednávané věci nedošlo.

Ústavně právní argumentace stěžovatele je založena na tvrzení o porušení práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces, jak je zaručen ústavním pořádkem České republiky. Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo vyplývajícího z článku 36 odst. 1 Listiny je však podle Ústavního soudu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv, která jsou obdobně garantována i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, však není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. K námitce spravedlivého procesu Ústavní soud uvádí, že po obsahové stránce vychází jednak z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (či Evropské komise pro lidská práva) a jednak ze své vlastní dosavadní rozhodovací praxe. Z rozhodnutí evropských orgánů lze vyvodit, že jedním ze stěžejních aspektů práva na spravedlivý proces je princip "rovnosti zbraní", což znamená, že obě procesní strany musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé. Podle judikatury Ústavního soudu se principy čl. 6 Úmluvy promítají v hlavě páté Listiny a postupují-li orgány veřejné moci v souladu s těmito principy, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 16/93, publ. in. ÚS sv. 2, č. 51). Zásada spravedlivého procesu tak neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jak Ústavní soud zjistil, obecné soudy ve stěžovatelově při s žalobcem ing. J. S. tato pravidla rozhodování neporušily.

K námitce stěžovatele k postup Krajského soudu v Hradci Králové při hodnocení věrohodnosti svědkyně K. Ústavní soud uvádí, že obecně při posouzení věrohodnosti svědecké výpovědi soud přihlíží i k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům a k projednávané věci.. Z vyžádané spisu vyplynulo, že svědkyně K. při jednání před Okresním soudem v Hradci Králové dne 16. 12. 1999 (č.l. 37) připustila že se s žalobcem zná, že po určitou dobu byli společníky školícího centra (obchodní společnost P., s.r.o) a že jiný, osobní, vztah k žalobci nemá. Toto skutkové zjištění se objevilo v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a bylo vzato v úvahu i ve srovnání s ostatními provedenými důkazy. Postup soudu, tak jak jej stěžovatel vytýká, tedy nebyl v rozporu s procesními pravidly jak jsou obsaženy v občanském soudním řádu, neboť soud přihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo (§ 132 o.s.ř.). To, že stěžovatel nezaměřil svoje procesní návrhy do oblasti osobních vztahů svědkyně k žalobci, bylo věcí jeho procesní strategie. Z hlediska mezí ústavního přezkumu obou soudních rozhodnutí Ústavní soud nezjistil nic, co by v projednávané věci odůvodňovalo jeho zásah.

Neopodstatněná je i argumentace čl. 14 odst. 1 Paktu, neboť Ústavní soud porušení zásady rovnosti účastníků řízení neshledal. Z vyžádaného spisu je evidentní, že stěžovatel jako žalovaný neměl z hlediska procesní práv před soudem horší postavení než žalobce. Stěžovatel před soudem osobně několikrát vypovídal, byla mu dána možnost vyjádřit se k výpovědím žalobce a svědků, jakož i dalších provedených důkazů, využil možnosti podat opravný prostředek. Shora uvedené závěry vztahující se k čl. 36 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 14 Paktu pak vyúsťují i v závěr o neopodstatněnosti tvrzení o porušení čl. 8 Deklarace, podle kterého má každý právo, aby mu vnitrostátní soudy poskytly účinnou ochranu proti činům porušujícím základní práva, jež jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem.

Z výše uvedených důvodů tedy Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu zjevné neopodstatněnosti.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. října 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru