Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2657/10 #1Usnesení ÚS ze dne 02.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkkupní smlouva
závazek/vznik
pohledávka/započtení
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2657.10.1
Datum podání13.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 43c, § 44


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2657/10 ze dne 2. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Vlasty Formánkové, v právní věci stěžovatelky CZECH PRODUCTS, s. r. o., se sídlem Josefa Hory 1448, Kladno, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem náměstí starosty Pavla 40, Kladno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1904/2010-229 ze dne 10. 6. 2010, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 505/2008-189 ze dne 30. 6. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 50 Cm 157/2005-150 ze dne 22. 9. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 13. 9. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisy ze dne 14. 9. 2010, 22. 9. 2010 a 23. 9. 2010, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 50 Cm 157/2005, který si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno následující: obchodní společnost J. Blažek Sklo Poděbrady s. r. o., podnikající ode dne 19. 11. 2008 pod novou obchodní firmou Blažek Glass, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"), podala dne 30. 3. 2005 u krajského soudu proti stěžovatelce žalobu o zaplacení dlužné částky za dodané zboží ve výši 324.548,70 Kč. Krajský soud rozsudkem č. j. 50 Cm 157/2005-59 ze dne 29. 6. 2006 žalobě vedlejší účastnice v plném rozsahu vyhověl, když nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky o uzavření ústní zprostředkovatelské smlouvy, z jejíhož titulu měla stěžovatelce vzniknout pohledávka způsobilá k započtení vůči pohledávce vedlejší účastnice. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatelky usnesením č. j. 12 Cmo 12/2007-82 ze dne 9. 5. 2007 rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Vrchní soud se sice se závěry krajského soudu plně ztotožnil, nicméně mu vytkl, že nepoučil stěžovatelku dle § 118a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1993 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť z jejích tvrzení vyplývalo, že pohledávka, kterou navrhla k započtení, mohla vzniknout rovněž z titulu náhrady škody. Krajský soud po poučení stěžovatelky a následném doplnění dokazování rozhodl rozsudkem č. j. 50 Cm 157/2005-150 ze dne 22. 9. 2008 shodně jako v prvém případě, tzn. žalobě v plném rozsahu vyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom konstatoval, že stěžovatelka neprokázala existenci závazkového vztahu mezi ní a vedlejší účastnicí a nemohlo tedy ani dojít k porušení povinnosti z takového vztahu plynoucí. Stejně tak nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice porušila právní povinnost vyplývající ze zákona nebo úmyslně jednala v rozporu s dobrými mravy. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, nicméně vrchní soud rozsudkem č. j. 12 Cmo 505/2008-189 ze dne 30. 6. 2009 změnil toliko výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve zbytku rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1904/2010-229 ze dne 10. 6. 2010 odmítnuto, neboť jej Nejvyšší soud neshledal přípustným dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že posledně uvedenými rozhodnutími krajského, vrchního a Nejvyššího soudu byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 26, 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 a 96 Ústavy České republiky. Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřovala stěžovatelka v tom, že se krajský i vrchní soud při svém opakovaném rozhodování ve věci odchýlily od svých předchozích závěrů o existenci kupních smluv uzavřených mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Stěžovatelka podotkla, že v případě krajského soudu vůbec neměla možnost na tuto změnu právního názoru reagovat, neboť se o ní dozvěděla až v okamžiku vyhlášení rozsudku; do té doby měla za to, že existence kupních smluv je prokázaným faktem. Postupem obecných soudů tak byla silně narušena právní jistota stěžovatelky, jakož i rovnost účastníků řízení. Obecné soudy dle stěžovatelky rovněž pochybily, když jednání vedlejší účastnice, spočívající ve vyrobení objednaného zboží, neposoudily jako akceptaci návrhu na uzavření kupní smlouvy. Odchýlením se od ustáleného výkladu právních norem došlo k porušení nejen výše zmíněného principu právní jistoty, ale také jím bylo významně dotčeno právo stěžovatelky na výkon podnikatelských aktiv. Tím, že vedlejší účastnice dodala zboží, zhotovené na základě stěžovatelčiny objednávky, třetí osobě, si fakticky přisvojila výsledky činnosti stěžovatelky, a to aniž by jí za to poskytla jakoukoliv kompenzaci. Stěžovatelce tak vznikla škoda, kterou vůči vedlejší účastnici uplatnila započtením, což však obecné soudy odmítly akceptovat. Stěžovatelka dále poukázala na odůvodnění rozsudku vrchního soudu č. j. 12 Cmo 505/2008-189 ze dne 30. 6. 2009, v němž byla zmíněna možnost, že by aktivity vedlejší účastnice mohly být posouzeny jako nekalosoutěžní jednání. Jestliže se vrchní soud domníval, že lze nárok stěžovatelky opřít o určitou normu hmotného práva, měl tak dle stěžovatelky učinit, a to bez ohledu na to, zda to některý z účastníků řízení výslovně navrhl. Stěžovatelka uzavřela ústavní stížnost konstatováním, že vyvozením chybných právních závěrů stran jednání vedlejší účastnice, resp. stran existence závazkového vztahu mezi účastníky, byl porušen princip vázanosti soudu zákonem a potažmo i ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1904/2010-229 ze dne 10. 6. 2010, rozsudek vrchního soudu č. j. 12 Cmo 505/2008-189 ze dne 30. 6. 2009 a rozsudek krajského soudu č. j. 50 Cm 157/2005-150 ze dne 22. 9. 2008 svým nálezem zrušil.

V následném doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka akcentovala právo na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, I. ÚS 353/04 a I. ÚS 1737/08 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 938/2002. Stěžovatelka dovozovala, že vedlejší účastnice nejednala v dobré víře, a proto nemůže v jejím případě působit jakýkoliv korektiv ochrany legitimního očekávání, jenž by byl, v rovině ústavněprávní, důvodem pro omezení legitimního očekávání stěžovatelky. Jestliže vedlejší účastnice s objednávkou stěžovatelky nesouhlasila, mohla ji výslovně odmítnout, ale v žádném případě neměla zboží vyrobit a následně je sama zaslat zákazníkovi stěžovatelky. Stěžovatelka tedy na svém návrhu na zrušení napadených rozhodnutí setrvala.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. dalších souvisejících ústavně zaručených práv, přičemž pochybení obecných soudů spatřovala především v nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem vedlejší účastnice, jakož i procesní obranou stěžovatelky, řádně zabývaly a závěr o důvodnosti podané žaloby podrobně a logicky zdůvodnily. Jelikož argumentaci obecných soudů nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, neměl Ústavní soud důvod jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatelka ostatně ani nezpochybňovala existenci pohledávky vedlejší účastnice, nýbrž svou obranu vystavěla na tvrzení, že má vůči vedlejší účastnici k započtení způsobilou pohledávku téže výše. Obecným soudům pak vytýkala, že tomuto jejímu tvrzení nepřisvědčily. S žádnou z těchto výtek se však nemohl Ústavní soud ztotožnit.

Namítala-li stěžovatelka, že obecné soudy "překvapivě" změnily právní náhled na existenci závazkového vztahu mezi ní a vedlejší účastnicí, nutno podotknout, že k ničemu takovému nedošlo. Pokud krajský a vrchní soud zmiňovaly v odůvodnění svých rozhodnutí č. j. 50 Cm 157/2005-59 ze dne 29. 6. 2006 a č. j. 12 Cmo 12/2007-82 ze dne 9. 5. 2007 kupní smlouvy, jednalo se o smlouvy, o něž byl opřen žalobní nárok vedlejší účastnice, a nikoliv o smlouvu (původně dle tvrzení stěžovatelky zprostředkovatelskou), o níž opírala svou procesní obranu stěžovatelka. Jelikož obecné soudy v žádné fázi řízení nekonstatovaly existenci stěžovatelkou uváděné kupní smlouvy, nemohly ani v tomto ohledu svůj názor "překvapivě" změnit. Další námitky obsažené v ústavní stížnosti pak představovaly toliko ústavněprávně nevýznamnou polemiku s právním názorem obecných soudů nebo se s nimi, jako v případě nepodřazení jednání stěžovatelky pod normy práva nekalé soutěže, obecné soudy (v posledně uvedeném případě jmenovitě Nejvyšší soud) v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Nálezy Ústavního soudu a rozsudek Nejvyššího soudu, na něž stěžovatelka odkazovala, byly přijaty za zcela odlišných skutkových okolností, a na nyní projednávanou věc nedopadaly.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než uzavřít, že jej stěžovatelka prostřednictvím své ústavní stížnosti stavěla do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení před obecnými soudy totiž není sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jejích ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru